Příběh

Delší dobu jsem se neukazovala, ale to neznamená, že jsem mrtvá. Za tu dobu jsem toho spoustu zažila, takže vám povyprávím Příběh. Stal se včera.

Většina z vás netuší, že mám nové kotě. Je to tohle:





Jmenuje se Potlouk, ale nikdo mu tak neříká. Má matka ho nesnáší... pokud něco nesnáší víc než kocoury, tak kočky. (Chmm, good luck při kočičí zombiekalypse, která nás v roce 2012 čeká, mami... já radši kolaboruju.) Potlouk měl být kocour, jenže včera k nám vtrhla babiččina BFF, načíhla Potloukovi mezi nohy a okem zkušeným odhalila, že je to vlastně kočka. (Romi, jestli tohle čteš, tak jsme mi právě u mámy zařídily pohřeb žehem. Pomalý.) Potlouka máme pár týdnů, protože předchozího Čumáka Čumákoviče přejelo auto, dokonce ve stejný den, jako psa (sad but true), ale to je na jiný příběh, který zveřejňovat nebudu, protože by pod tíhou toho žalu spadly internety.

Takže Potlouk. Je strašně mazlivej a zvědavej. Zvědavost ho teda trochu přešla hned první nebo druhou noc, kdy si prostě nemohl pomoct a jít na výzvědy k sousedům, a já ho pak tahala z tlamy jejich retrívrovi. Potlouk, původem z bytu, který do té doby neviděl psa ani jiné živé zvíře, to rozdýchával hodně dlouho. Vlastně si nejsem jistá, jestli to vůbec rozdýchal, ale to je jiný příběh.

Jak už jsem říkala, Potlouk je Mazel. K jeho oblíbeným praktikám patří to, že si mi lehne na rameno a pak mi strašně zažraně očuchává krční tepnu, to bylo trochu creepy, než jsem si zvykla. Každopádně jsme ho už dali na světlo, namočili i nakrmili po půlnoci a ve zvířátko z obchodu Counta D. se neproměnil, tak snad bude čistej. Prahne ale po lidské společnosti, takže hrozně trpí, když musí bydlet venku a my všichni jsme uvnitř. Naši pozornost se snaží upoutat rozličnými způsoby, třeba tím, že si staví pelíšek v matčiných truhlících s kytkama nebo šplhá po protikomáří síťce v kuchyňském okně.



A teď konečně Příběh. Jak možná někteří z vás ví, bydlím v rodinném domku a mám pokoj v prvním patře. Jedinej záchod máme úplně přesně na opačném konci toho zkurvenýho baráku, než mám pokoj!!!! Trasa je: chodbička, starý vrzací schody, chodbička, kuchyň, chodba, chodbička č. 2 - na jejím konci je zabudovaná Skříň, kterou už tak deset let nikdo neotevřel, protože nikdo z nás nechce čelit tomu, co tam asi žije, jo a přesně vedle té Skříně je konečně záchod. Nemůžete se vyhnout Skříni, když jdete na záchod. Jo, a zkuste si to v noci. Já mám navíc dost bujnou fantazii, takže většinou radši držím až do rána, ale někdy to prostě nejde.

Takže včera v noci se plížím po schodišti a chcípám hrůzou. Je sice rozsvíceno, ale to moc nepomůže. Úplně si představuju, jak budu muset projít kolem Skříně, jak se ty dveře rozlítnou, vynoří se z nich kostlivé ruce, vtáhnou mě dovnitř a XXX. (Ale ne takový to XXX, co by se mi líbilo, to z té Skříně žádnej biš není.) Přežiju v pohodě (dokonce seberu odvahu i spláchnout, což je taky zkouška ohněm, protože ten hnusnej zvuk splachování ve ztichlým baráku ke mně přiláká všechny zrůdy, který si mě zatím nevšimly) a plížím se zpátky. A v kuchyni to uslyším. Divný zvuky zvenčí. Vím, že bych měla vzít nohy na ramena, ale ten podělanej komplex pitomý hrdinky z béčkového hororu mi nedá, o dva kroky se přiblížím k oknu, co to kurva. Srdce mi buší. Pak to vidím.

Ta pitomá černá kočka visí na síťce v okně, vražedně ně mě čumí a svítí jí oči!!!

Asi takhle:




(plus noc, vražedný pohled, svítící oči, adrenalin, však víte)


Co vám budu povídat.








A teď mě omluvte, musím to jít rozdýchat.

0 komentářů:

Okomentovat