Twisted fairytales

Autorky: Feng Nong (příběh), Wang Yi (kresba)

Rok vydání: 2010

Délka: 2 kapitoly
Žánr: fantasy yaoi

Status: ongoing

Číst: manga.animea.net




Na tuhle čínskou věcičku jsem klikla omylem (objevilo se mezi novinkami na manga.animea) při hledání nějakého romantického shoujo hodnotného čtiva. Nejde o nic vážného, protože v oběhu jsou zatím jenom dvě kapitoly. Jedná se o adaptaci yaoi novely, kterou sice do angličtiny taky někdo překládá, ale já se po ní nesháněla; příběh zas tak extragrandiózní není.

Hlavním hrdinou je devatenáctiletý Feng Ming, který se kvůli fakanovi na silnici nechá přejet autem. Má štěstí, protože tatík onoho smrádka má Schopnosti a jako vděk pošle Feng Mingovu duši do jiného těla. Výsledkem je, že Feng Ming se probudí v dávné minulosti v těle nějakého prince, který má něžnou tvářičku a nožky ladnější než kdejaká baletka. Už se začíná vyjasňovat? Mladej si nejdřív myslí, že být princem je pohoda, celý dny se válet v hedvábí a vypadat přitom božsky... ale v tomhle má smůlu, protože jeden z vládních pohlavárů je drsný a zlý a vzal si do hlavy, že Feng Ming se hodí jen na jedno. No, a z obyčejného prince je rázem kurví princ.Takhle si to Feng Ming nepředstavoval. Ha ha.

To je všechno. Ministr ho v podstatě celé dvě kapitoly různě mučí, ale zatím ve vší počestnosti – Feng Ming totiž vždycky na oko omdlí a snaží se ukousnout jazyk střídavě jemu a sobě. Je to celkem roztomilej uke. Ministr je normální zloseme, který se tam vyskytuje jen proto, že dva bišíci s rozevlátými vlasy v hedvábných poduškách jsou lepší než jeden. Nu uvidíme, po dvou kapitolách nelze soudit, třeba se z toho nakonec vyklube něco jako Boy princess a my si chrochtnem. Ale spíš asi ne.

O co mi ale jde: ta kresba! Slint! Ta byla vlastně to jediné, co mě nutilo klikat a doslova to žrát očima. Zvlášť těch několik prvních vybarvených stránek. <3 Jasně, viděla i lepší, ale dneska mi to prostě padlo do oka. Dlouhovlasí krasavové v takových těch čínských hávech jsou zaručený prostředek, jak mě přivést do stavu „u vytržení“. (Kreslířku bych si ráda proklepla, ale má na kontě jen pár oneshotů, co se navíc jmenujou třeba "Iron cock" a podobně, takže nevím, jestli seberu odvahu :D). No, ale mrkněte se na ukázky a kdyžtak prolistujte i manhuu.

Autorka: Noh Mi-Young

Rok vydání: 1999

Délka: 11 volume

Žánr: válečná historická fantasy

Status: dokončená

Download: mangatraders.com, mangacesky.wz.cz (Vlákna času)







Věříte na reinkarnaci? Středoškoláka Moon Bin Leeho by taková pitomost ani nenapadla. Dokud ho nezačaly pronásledovat podivné halucinace, kdy na ulicích vídal lidi, kteří do jeho doby evidentně nepatřili. Dokud ho nezačaly trápit noční můry, kde stál celý od krve v poli pobitých mužů. Dokud ho nezačala strašit přízračná černovlasá žena a dokud ho jednou v bazénu nepřidržela pod vodou tak dlouho, že se málem utopil. Moon Bin Lee upadne do kómatu, ale přesto se probere – a to v roce 1229 jako Sa Kyoung Kim, syn korejského šlechtice, shodou okolností v době, kdy se schyluje ke vpádu Mongolů do Koreje. Sa Kyoung Kim se musí srovnat s novou rodinou, novým světem a hlavně otázkou, jestli to celé je nebo není sen.

Na opačné straně barikády stojí Čingischánova vnučka Atan Hadas, dívka s bojovnou duší, ale poněkud naivními představami o válce, a hlavně její bezskrupulózní snoubenec, generál Sali Tayi (Sartai).

Jakmile jsou tři hlavní karty rozdány, partie může začít. A nikdo není černobílý.







Manhwu Threads of time jsem zkoušela už před pár lety, ale neprokousala jsem se první kapitolou. Nevím proč. Je to totiž působivý kousek, který by žádný fanoušek válečné fantasy neměl minout. Tedy, fantasy: jediný fantastický prvek tu zastupuje převtělování duší, jinak se jedná o manhwu spíš historickou. Neumím posoudit, nakolik je dějinám věrná, ale některé postavy mají své žijící předobrazy (Sali Tayi, Kim Yun-hu) a opakují se i některé motivy. Rozhodně to vzbudí touhu zjistit si o mongolské invazi trochu víc.

O historii tu koneckonců vůbec nejde. Ani o tu válku, i když se to tak tváří. Válka stojí v centru dění a představuje se v plné parádě. Není to nic pro slabé povahy. Autorka nezavírá oči ani před klasickými chuťovkami, jako je vraždění dětí, mučení a znásilňování (včetně znásilňování v kómatu). Kolikrát si říkáte: „Bože, ne, ne, tohle přece neudělá!“ Ale udělá. Vždycky. V bojích se odehrávají drobná osobní hrdinství, jenom aby se ukázalo, že v konečném důsledku neměla žádný smysl. Silných scén je tu nepočítaně, několikrát jsem dokonce musela se čtením přestat, jít se někde vydýchat, a až potom pokračovat. Čtenářky nebudou ochuzeny ani romantiku, byť poněkud hořkou.

Dalším plusem je, že se v manhwě moc nekecá, autorka nechává mluvit spíš činy. Ne, že by se tam celé kapitoly jen beze slova rubali, ale na druhou stranu se opravdu nemusíte bát žádného nudného žvanění třeba o strategiích (což je vzhledem k válčení oprávněná obava). Postavy si řeknou, co musí, aby se čtenář v ději neztrácel, ale jinak se zbytečně nevylévají. Díky tomu manhwu přečtete klidně i za pár hodin, i když je poměrně dlouhá. Utíká až neskutečně rychle.


Samozřejmě neklape úplně dokonale všude. Občas skřípe. Autorka se například snaží odlehčovat humorem, ale většinou v trochu nemístních situacích. Postavy někdy ujedou. Stejně tak mi vadil pokus polidštit hlavního padoucha – Sali Tayi má takové to bestiální charisma, kdy na něj na jednu stranu toužíte civět a zároveň ho tak nenávidíte, že byste mu s chutí rozdupali ksicht – ale když pak autorka vyrukuje s tím, že je tak nechutně zlej, protože trpí traumátkem z dětství, nějak to nestačí, abyste mu to žrali.



Manhwa tedy má svoje slabší chvilky. U mě se ale téměř veškeré výtky vypařily po dočtení poslední kapitoly. Je to totiž takový typ závěru, kdy všechno zapadne do sebe a máte pocit, že vám na hlavu spadlo kladivo a ještě deset minut pak koukáte do zdi. A možná i brečíte. Protože tahle manhwa vůbec není o nějaké válce. Je o lásce. Nenávisti. A o osudu. O tom, kým jste byli, jak jste žili a jaké to je být prokletý. Ona ta poslední kapitola dá příběhu úplně nový rozměr a kdejaké citlivější povaze klidně i vžene slzy do očí. Já se přiznávám, že jsem to obrečela. Ne, že by to dopadlo nějak tragicky. Ale pod maskou vyvražďovaček, znásilňovaček a dalších zvěrstev se skrývá tíživý příběh k zamyšlení.

*fangasmus*




Autorkou je Kaaya a já tu už od včerejška kvíkám ostošest! <3 Díky!

Nebojte, nebude žádná romance s upíry. Bude to sci-fi romance mezi hvězdami – nebo tak to aspoň z pohledu na přebal vypadá. Pravda však leží o kousek dál. V Across the universe jde o tohle: Vesmírná loď Godspeed veze kolonizátory na novou planetu. Cestu, která potrvá přibližně tři stovky let, musí odborníci strávit v kryospánku. Mezi nimi je i mladá Amy, jíž zaručili let rodiče zastávající vysoké funkce. Padesát let před přistáním však Amy kdosi násilně rozmrazí a hrdinka se probouzí do obskurního společenství lidí, až podezřele připomínajících ovce, ovládaných starým fuhrerem s přízviskem Eldest. Šokovaná a zdeprimovaná Amy nemá kam utéct. Navíc tu začne řádit vrah a vytahuje z mražáků a zabíjí další lidi. Amy se spřátelí ale s budoucím vůdcem Elderem a nebyla by to pořádná sedmnáctiletá Američanka, kdyby celou tu záhadu dystopické společnosti na Bohem zapomenuté vesmírné lodi nerozsekla. Jo, a ještě tisíc slonů. Ach, ty autorky by někdy zasloužily...

Zní to, že je to skvělá kniha. Ona by to byla skvělá kniha, ale není. Zaprvé klame tělem: není to žádná romance a není to ani žádná detektivka. Romantika se omezuje na dvě nic moc objímačky a co se týče detektivní linky, ta je v celkovém důsledku absolutně zbytečná a překvapí leda tak tím, že vrahem je opravdu ten, o kterém jste si to mysleli už od první stránky, ale pokládali jste to za fintu, protože něco takhle průhlednýho by se snad dneska nikdo napsat neodvážil. Nicméně o tohle by nešlo. Skousnu hodně věcí a faktem je, že Across the universe je spíš kniha o lidech, o pravdě, o morálních zásadách a o tom, co je vlastně normální. Jestli zásada, že účel světí prostředek, opravdu platí. Jestli se lze na lidech dopuštět lží a zhovadilostí, pokud je jim to v konečném důsledku ku prospěchu. Co všechno si pro vyšší dobro dovolit můžeme a co už ne. Otázky jsou to zajímavé, bohužel i v téhle linii autorka selhává. Proč?

Odpověď je jednoduchá a možná trochu generalizační: Protože hlavní hrdinka je taková husička, až se tomu nechce věřit. Je to typ holky, která prostě bude bojovat proti ostatním, protože jsou zlí, prostě řekne lidem pravdu, aniž by si aspoň pokusila představit si důledky, a celkově působí, jako by jí bylo sedm, a ne o deset víc. Jiný příklad: společnost na lodi co dvacet let pořádá takovou srandu pro zachování rodu – říkají tomu „období páření“. V podstatě jde o to, že všichni vyběhnou do ulic a xxx a xxx. Obočí mi bez nadsázky vylítlo asi tak metr dvacet, ale ok. Bejt tam já, jsem zalezlá v nejtemnějším koutě a předstírám, že nevidím, neslyším, neexistuju. Hlavní hrdince to ale vůůbec nebrání, aby si vyšla na procházku a pak se stráášně divila, že ji taky někdo položil na záda. (Sama ta znásilňovací scéna se dá popsat jedním slovem: WUT?). Jo, je mi jasný, že na hrdinku musí čas od času někdo zaútočit, aby ji pak hrdina mohl zachránit a comfortit. To chci. Ale ne za takhle pitomých okolností. Ne samoúčelně. Nehledě na to, že ta mudlačka pak stejně za nic nestála.

Elder – její chudák protějšek – je naopak slušná postava. Nemá sice moc výrazný charakter, ale dá se mu věřit: je trochu sobecký, trochu nejistý, trochu ňouma, prostě šestnáctiletý kluk. Bohužel je zamilovaný do Amy, a to prosím jenom na základě toho, že je pěkně zrzavá a jemu se to líbilo. Nějaká chemie nebo zajímavější interakce mezi nimi no exist, ale Elder sám o sobě ujde. Ke konci ho ovšem borka stáhne za sebou, takže se i on chová jako idiot. Ach jo.


Co se knize upřít nedá, je čtivost. Na vyprávění má autorka, na rozdíl od tvorby postav, talent. I s vědomím, jak je mi vlastně proti srsti, jsem ji přečetla za tři dny. Škoda, že dopadla, jak dopadla, protože stačilo, aby v ní místo ukňourané, naivní a mozku zbavené Amy vystupovala sympatická a trochu rozumná ženská postava (s tím, že pak by i finále vyznělo vyspěleji), a já bych jásala. Nápad mi přijde úžasný, zpracování žalostné. Na příští rok se chystá druhý díl (a pak někdy ještě třetí) a mně je jasné, že jestli se situace na lodi podělá tím způsobem, kterým si myslím, že se podělá, budu mít akorát radost a pocit zadostiučinění. Co jiného čekat, když mi konání „padouchů“ přišlo rozumnější než cíle „klaďasů“. Je mi jasný, že Amy by mě bez váhání zařadila po bok „zlých tyranů“. (Tak ona jim říká! Věřili byste tomu? Zlí tyrani. Já snad sním.) Co k Across the universe dodat, je to knížka, na které parádně vidíte, co dokáže reklama, a taky jak vám může jedna postava znechutit úplně všechno. Ale druhý díl si přečtu. Jsem zvědavá, jestli se moje zlomyslná předpověď vyplní.

Kdo by měl přece jen zájem (nebo chcete potrénovat angličtinu): Amazon, Bookdepository, Opensource.

Autor: Tsubaki Izumi

Rok vydání: 2008

Délka: zatím 9 volume

Žánr: školní komedie, fajto

Status: ongoing

Download: mangatraders.com


Mafuyu je taková ta amazonka, co nakope prdel úplně každýmu – na bývalé škole vedla gang sexy delikventů, dokud ji při jedné zpackané akci nechytli poldové a nenechali ji vyrazit ze školy. Chudák děvče teď musí nastoupit na novou školu a přísahá si, že začne nový život coby normální spořádaná studentka a už nikdy se nebude prát (což její matka motivuje prohlášením, že ji jinak vydědí). Jenže nový život se klasicky podělá už prvního dne, kdy se Mafuyu bezelstně zastane jistého borce na ulici – z něhož se později vyklube její kamarád z dětství Takaomi, díky jehož svérázné výchově z ní vyrostla násilnická bestie, a zároveň i její nový třídní učitel. Takže kýžený klid se pro Mafuyu nekoná, právě naopak: Takaomi je zrozený k šikanování nebohých holek a jen tak někdo mu neuteče.


Oresama teacher zní od pohledu jako parádní sranda: delikventi, trocha crossdressingu, školní bitky, harémovka = všechno věci mého srdce. Navíc je to shoujo, takže delikventi jsou jeden větší bish než druhý a jak se točí kolem hlavní hrdinky, těžko se rozhodnout, nad kým slintat víc. No, a prvních pár kapitol opravdu zábavných je: najde se pár roztomilých vtípků a občas nějaké to klišé, které všichni milujou bez ohledu na to, jak často ho mangaky omílají – třeba moje oblíbené, že největší rváči jsou ve skutečnosti něžné duše se zálibou v květinkách nebo plyšových medvících. Uchylné, já vím, ale stejně mě to pokaždé dostane.

Jenže po určité době to začne upadat. Manga totiž nemá pořádný děj, což by ani nevadilo, kdyby to byla aspoň sranda jako například v Gokuraku; tady se sice občas zasmějete, ale humor je spíš civilnější, takže jenom on to celé neutáhne. V tom je právě ten problém: „občas se zasmějete“. Tu a tam se totiž objeví lepší kapitola, která zase přitáhne zájem, člověk si řekne, že se to možná už přece jen rozjíždí... a zase nic. A zároveň to pořád nechce dropovat, protože "když to všichni sakra furt tak chválej, tak to doprčic musí začít být dobrý, ne?!?!"

Postavy se nijak nevyvíjejí, dokonce i přihrádka s muchlovačkama zeje prázdnotou, a přitom bishíků je víc než dost. Mafuyu taky ztrácí sympatie tím, jak všem rozbíjí ty jejich pěkný držky – harémovka bez romantiky je totiž opruz. To je skoro tak příšerný jako yaoi bez yaoi.



Nenechte se ale mýlit, Oresama teacher není zdaleka špatná manga. Podle mě je to akorát brutálně nadhodnocená manga (8,7 na MU, buď jsem divná já nebo oni). Nenajdete tu žádné wtf číčoviny, pohoršlivé záležitosti, postavy jsou poměrně líbivé jak vzhledem, tak povahou. Dá se na to klikat, koukat na bishíky, občas se zasmát... Ale těch devět volume (a kdoví, kolik jich bude celkem, takže se to možná rozjede, ale mně už se upřímně nechce čekat) o ničem je prostě nuda. To je škoda, protože ze začátku to vypadalo opravdu slibně. Oresama teacher pro mě nemá jiskru a zklamalo mě, ale pokud vás zaujmou obrázky, klidně se na to mrkněte, oči vám to nevypálí a třeba tomu na rozdíl ode mě přijdete na chuť – nebo přijdete na chuť aspoň ďábelskému smirku hlavního hrdiny.

Abyste si podle těch recenzí, co tu poslední dobou nahazuju (a hodlám v tom pokračovat – young adult romance fakt mají svoje kouzlo ^.^), nemysleli, že jsem úplně zblbla, tak ano, ještě pořád občas čtu knížky, ve kterých nehraje hlavní roli Osudová láska a Boží Břicho hlavního hrdiny. No, on člověk občas potřebuje detox. Já svojí hranice dosáhla ve chvíli, kdy jsem dočetla tohle. Tož vždycky jsem si myslela, že BUĎ nádherný padlý anděl NEBO překrásný upír NEBO svůdný inkubus, ale zjevně jsem se spletla, Raziel je tři v jednom (chudák). Tedy, nebylo to až tak zlý (dočetla jsem to), ale vážně to chtělo nějakou tvrďárnu na vzpamatování. No, s Holomrázem jsem se trefila.



Wolrich je docela obyčejný pouťový performer... no, možná ne tak úplně obyčejný. Je ještě prolhanější, bezcharakternější a krysáčtější než všichni ostatní dohromady. Holomráz se pak skládá ze tří povídek, které líčí, jak to vlastně s Wolrichem bylo.


Idol - Sirotčinec u Milosrdné kápě je všechno, jen ne milosrdný. Představte si nejhorší sirotčinec, jaký můžete, vynásobte to stovkou a získáte velmi přibližný náznak toho, jak to u Milosrdné kápě chodí. Sedmiletý Hovnař se snaží utéct a setkat se se svým otcem, který je velký kouzelník a naposledy tu byl na štaci před právě sedmi lety. No, nedopadne to úplně podle jeho představ. Povídka je samé svinstvo, řezničina a anální znásilňování. Jelikož jsem na týrání snaživých dětiček háklivá, málem jsem knížku po dočtení odložila – až v půlce druhé povídky mi došlo, že Wolrich z Idolu byl opravdu Wolrich a ne Wolrich junior. Štěstí, že jsem tak pozoruhodně bystrá. Co dodat, Idol je povídka, kde se smějete třeba tomu, že nějakého fakana nakrájeli do polívky a všem to moc chutnalo, a ani si u toho nepřipadáte blbě.


Bedna - Při rutinním vystoupení ukradnou Wolrichovi bednu, ve které zůstala uvězněná jeho asistentka. Vzduchu zbývá málo a času ještě miň. Začíná závod o záchranu života snad jediného člověka, na kterém kdy Wolrichovi aspoň trochu záleželo. Neobyčejný všim se ohlásil podruhé, protože až v polovině jsem si vzpomněla, že už jsem tuhle povídku četla. Kdysi v pravěku vyšla v Pevnosti, a i když na většinu pevnostních povídek dopustit klidně dám, tahle se mi líbila hodně už tehdy, takže jsem si ji s chutí přečetla znova. Pro mě asi nejlepší kousek Holomráze – možná to teď není v módě, ale já mám prostě ráda, když se hlavní postava čas od času snaží někoho zachránit nezištně a čistě z ehmdobroty srdce.


Holomráz - Statisícová armáda za hradbami a zemi může zachránit jen družina čarodějů. A Wolrich. Ten s nimi jde hlavně jako reklama, protože přítomnost celebrity v záchranné družině dovede obyvatelstvu slušně zvednout morálku. Že se celý ten hezký plán podělá, je jasné dopředu. Následuje řezničina (obzvlášť hnusná), intriky, stará špína, pár na můj vkus trochu překombinovaných zvratů a zjištění, že Wolrichovi se nedá věřit ani jako povídkovému vypravěči.



Holomráz se jako celek hlavně skvěle čte a je to sranda, i když si zároveň uvědomujete, že to vlastně žádná sranda není, je to pěkný humus. Mrtvol, vyhřezlých vnitřností a rozblemcaných tělesných výměšků je tolik, že už se to bere bez mrknutí oka jako statistika, ale stejně zamrazí, když se nad tím trochu zamyslíte. Wolrich vypráví v první osobě, přítomném čase a seká krátké odstavce, což vnucuje pocit, že tam jste s ním, hlavně v Bedně, to se nemůžete ani pořádně nadechnout. Holomráz je knížka, která se sice dá přečíst za den (takže nebudete strádat po láskyplných vztazích mezi hrdiny, den to bez nich přežijete), ale člověk se k ní v pohodě rád vrátí, protože to švihá, hlášky jsou kruté, postavy sobě navzdory celkem sympatické, cynismus se z toho dá ždímat a ve finále to vůbec není tak bezduché, jak to vypadá.

Tuhle jsem na devu našla nějaké obrázky Skotska a přepadla mě depka, že nikdy nebudu s modře natřeným ksichtem běhat po horách a rozkopávat těm hajzlům držky (všem, který potkám). Ještě, že tu máme aspoň youtube s keltským folkem. Nějakou dobu mi sice trvalo, než jsem se proklikala instrumentálníma baladama a výstřižkama z Lord of the dance (na YT dost uživatelů trpí představou, že "irish folk" = "Lord of the dance), ale nakonec jsem našla přesně to, co jsem hledala! Folkový odrhovačky! RAPALJE je holandská kapela, jedna z těch, co jsou na poslouchání, ne na koukání (i když houslista docela ujde), a ty písničky jsou prostě om nom nom. To mi zase housle a píšťaly vymejou mozek. Já si ty modré draky asi fakt nechám vytetovat <3.


A další :).

27 epizod, rok vydání 2007





Na planetě Zemi se nedá moc dobře žít – povrchu vládne zlý lord Genome s armádou zlých mechů, kteří s každým člověkem, kterého najdou, udělají krátký proces. Lidstvo se muselo stáhnout do podzemí, kde žijí v malých, izolovaných skupinách. V jedné takové vesničce žije Kamina, který je pevně rozhodnutý, že se nahoru dostane. No, a když se Kamina pro něco rozhodne, tak jde přes mrtvoly. Sebere ještě svého věrného kumpána Simona, domácího mazlíčka krtka a holku v bikinách z vedlejší vesnice a může vesele vyrazit. Na povrchu už zbývá jenom naverbovat další rebely, ukrást si nějaké mechy pro sebe a pustit se do slavné bitvy nejen o osud Země, ale i o osud celého vesmíru.



V prvé řadě: nemám ráda mecha anime. Nějak nenacházím potěšení v tom, jak po sobě Šrot č. 1 a Šrot č. 2 házejí planetama. V době svého nejtěžšího otakismu jsem viděla Heroic Age (Age se jmenoval hlavní hrdina, našli ho v džungli, vážil třicet kilo i s kombinézou, ale heroický byl samozřejmě až na půdu) – dokoukala jsem ho jen proto, že tehdy jsem ještě měla čas ztrácet čas s věcma, co mě nebavily. Co mě po tomhle heroickém výkonu dovedlo k Lagannu: před pár lety mi to doporučovala Tina, která by jen tak na nějakou blbost nekoukala, a když jsem to pak nedávno zahlédla v Sůšině počítači a mohla to mít zadarmo bez otravného stahování... No, neberte to.





Nemám teda ráda mecha, ale u Lagannu mi spadla huba. Jestli tohle není čirá esence awesomnosti, tak pak už nevím, co. Zhruba v polovině jsem si říkala, že jestli to bude ještě o milimetr víc cool, odvaří se mi notes. A bylo. Dvacátý sedmý díl regulérně vyhodil pojistky v celé vesnici.

Lagann má poměrně jednoduchou dějovou linku: hrdinové musí porážet čím dál mocnější šmejdy, až dojdou k tomu úplně nejmocnějšímu, přičemž vždycky upgradujou svého (původně nicotného) mechu, až to zaženou daleko za horní hranici badassovitosti. Nedílnou přílohou jsou výbuchy (hodně, a čím dál větší), řev, drsné hlášky, odhodlané pohledy, vlahé pohledy, proslovy, jak byl který nakama skvělý a nenahraditelný nakama = klasika žánru shonen v nejčistější podobě. Postavy zabírá kamera z maximálně nejcoolovitějšího úhlu, vlající pláště, slunce v zádech, vlasy v očích, prokreslené svaly, maniakální úsměvy, nezlomná touha překonávat překážky hraničící s idiotismem, přehlídka mrtvých usmívajících se kamarádů před finální bitvou, to všechno tu je. Nechybí ani nezbytná klišata, takže vždycky, když si myslíte, že víc mighty už hrdina být nemůže, tak může. Všechno vybuchuje. Muž, který před odchodem do bitvy políbí svou lásku a slíbí, že se vrátí, má zaručeno, že tam zařve. Dojemný proslov o přátelství vždycky postaví na nohy. Čím víc je hrdina zdecimovaný, tím víc síly nabere. Jo, a už jsem říkala, že všechno vybuchuje?



Hrdinové se trumfují, kdo je větší macho; ono v anime, kde se roboti tlučou po hlavách celými galaxiemi, to ani jinak nejde. Ony jsou takové charaktery vlastně fajn, příjemně překvapí hrdinka, která navzdory bikinám neleze na nervy i krtčí maskot, který taky neleze na nervy. Co už u epických shonen záležitostí není tak běžné – smiřte se s tím, že některé postavy umřou a už neožijou. Takže si určitě i pobrečíte.



Tengen Toppa Gurren Lagann má všechno, co jste kdy chtěli od pořádně hustého anime. Jakkoliv ty kecy výše zní pateticky, v Lagannu to ve vás opravdu umí vzbudit emoce, na které se nehrabe ani Bruce Willis zachraňující svět. Klišata totiž vůbec nejsou na škodu, když se umějí podat vtipně a to Lagann umí. Připočtěte si k tomu humor a skvělou animaci a máte na talíři hodně far beyond awesome šílenost. Samozřejmě se najde dost věcí, nad kterýma ironicky pozvednete obočí (ehm, ten krtek na konci), ale to se dá přežít. On je totiž propastný rozdíl v tom, když se něco snaží být cool a když něco cool skrz naskrz je. I se všema ohranýma žbleptama o přátelství a siláckýma pózama je to anime, které člověk musí prožívat. Kromě záchvatů epičnosti v něm totiž najdete i takovou melancholickou nostalgii ve stylu „jó, tehdy jsme byli všichni mladí, plní ideálů, hrdinové... zatímco teď...“, což mě vždycky šíleně rozesmutní, takže i Lagann jsem obrečela. Emoce, emoce, begone! Nebudu říkat „nejlepší mecha“, které jsem viděla, protože můžu srovnávat jenom s heroickým vopičákem, ale u Lagannu se člověk prostě cítí jako pořádný chlap a svrbí ho pěsti, jak má chuť si taky osobně rozmlátit nějakého šmejdského mechu z vesmíru.