„Teď si jdu lehnout, ale co když umřu dřív, než se probudím, a samý takový blbosti. Pamatuješ, jak sis myslel, že se ti vlastní polštář přetočí na ksicht a udusí tě? Pamatuješ se na Chlapa v kumbálku, na Chlapa s hákem, kterej čekal jenom na to, až ti Mamka zhasne lampičku? Když jim budeš odporovat, pošlou ti zlý sny. O pohřbení zaživa. O krysách, co ti sežerou ksicht. To nesnáším, když cítíš, jak se ti zoubkama zarývají do tváře, víš, a ty pak tou dírou můžeš vystrčit jazyk. Anebo uhnívání. Celý tělo ti zpuchří a rozpadne se na padrť, kousek po kousíčku se rozdrolí, vypdají ti zuby a potom oči. Ne. Ne. Nesnaž se je nasrat. Jak by ses z toho dostal? Nijak. Někdy spát musíš.“ (str. 169)
Mořský Zvon je tu od toho, aby varoval snové strážce před blížící se Apokalypsou. Jenže snoví strážci v průběhu věků upadli a zeslábli a momentálně zbývají jen dva – mladý Galen Waylock a jeho dědeček Lemuel. A když jedné noci Galen uslyší Zvon bít, dědeček mu neuvěří; koneckonců, řada století klidu jednomu na paranoie nepřidá a Lemuel se kvůli nějakým nejasným znamením do apokalyptické bitvy s nočními můrami nehrne.
Na rozdíl od Galena. Ten se rozhodne vyrazit do akce sám, avšak... cosi se zvrtne. Vlastně všechno. A tak končí Galenova duše uvězněná v říši snů a tělo na jednotce intezívní péče. Navzdory tomu špetka naděje zbývá, protože do hry vstupují další figurky:
Umírající bláznivka Wendy, její zoufalý manžel, jenž by pro dívčino uzdravení zaprodal duši vlastní nebo i cizí, starý mrzák s proklatě ostrou muškou a samozřejmě Azrael Waylock, Galenův dávný předek, který si konečně našel cestu ze zásvětního vězení a plánuje pořádně zamíchat kartami.
„Co se to děje? Co se to děje za podivnosti?“
„No, ten Velkej Bělouš mě vytlačil ze silnice, když jsem do něj najel dodávkou. Rozbil mi hnací soustavu. Ale nemohl dovnitř, dokud bych ho nepozval (podle mě si myslel, že dodávka je něco jako dům), a tak mi vymlátil okno a čekal, až zmrznu.“
„Ale co to bylo za obří věc?“
„Obr.“
„Aha.“ (str. 208)
Jestli se vám úvod moc nezdá, pak vězte, že Poslední strážce věčnosti je opravdu hrozně zvláštní knížka. Zčásti se totiž odehrává v krajině snů a snovými zákonitostmi se také řídí – jak známo, žádné neexistují. Ve snech, nic není nemožné a bývají pěkný mišmaš všeho, takže se tu klidně setkáme s armádou lidožravých tuleňů, jednorožkami, obry a bouřnými princi, králem Artušem, bílými věžemi elfích měst, kostlivým pobřežím, magickými artefakty, bohy, okrajem světa a dalšími, se kterými se sice občas v nějaké fantasy setkáme, ale nikde se všemi najednou; až tady. Je to svět bez pravidel a strašný zmatek. Dle mého ale ne na škodu.
Sny pak pronikají i do naší reality, kde se střetávají jak s lidmi, kteří na ně věří, tak s lidmi, kteří jsou vůči fantazii naprosto skeptičtí. Střety fantazie s realitou jsou pak v knize hlavním tahounem; například scény, kde se stovky let "mrtvý" Azrael seznamuje s parkovištěm, auty, telefonem či troubou by si zasloužily místo ve zlatém fondu – jsou to scény, kde se nemůžete nabažit textu a číst si to pořád dokolečka prostě nestačí. Celé je to prostoupeno lehkým humorem (a sem tam i tvrdým, nejednou jsem vyprskla smíchy, ale pozor, vyloženě komedie to zas není) a hravostí a autor se podle všeho nebral moc vážně. Vyprávění na sebe nenavazuje, linie se různě tříští a často dá některá kapitola smysl až po přečtení další... a jindy ho zase nedá vůbec. Autor na začátku svůj příběh sám označuje za „smyšlenku“ a tím se vlastně skvěle vystihl.
Co si tedy s Poslední strážcem věčnosti počít? Je to poklad nebo slátinina? Leda tak poklad mezi slátatninami. Kdybyste se mě zeptali, o čem ta knížka vlastně byla, tak moc nevím. Vím jenom to, že jsem ji hltala do rána, že mi u spousty scén bušilo srdce, že jsem se nemohla nabažit slov a že když skončila ohavným cliffhangerem (bude druhý díl), div že jsem ji nelítostně neanihilovala. Já se zamilovala, ale nemyslím, že je to pro každého. Na Amazonu má knížka většinu hodnocení buď plný počet nebo žádný, což svědčí o tom, že ji buď berete nebo ne a většinou nic mezi tím. Takže musíte autora plně přijmout, věřit mu, nic nezpochybňovat a hlavně si nedělat těžkou hlavu z toho, že vlastně vůbec nevíte, co se tam děje – a užívat si snový pocit, který ne každá kniha přináší. Já bych nikdy nevěřila, že mě bude bavit něco tak neuchopitelného.
Ono totiž... Pamatujete na Chlapa v kumbálku, že jo?
„Jde o pověst, můj drahý brachu. Slyšel jsi legendy, že mne nelze porazit v boji. Inu, legendární bytosti musejí zůstat legendám věrny, víš.“ (str. 233)
0 komentářů:
Okomentovat