Twisted fairytales

Jen tak pro radost. :) Ňuf.

Přeskočilo mi? Muselo. Jinak vážně nevím, proč se poslední dobou utápím v červené knihovně (možná bych tomu měla založit samostatnou kategorii); psycholog by mi to asi vysvětlil hned. Nebo je na vině škola: když vás čtyři roky dennodenně přesvědčují, že všechno, co je trochu zábavné, pochopitelné a nezabývá se hlubokými otázkami etickými, společenskými a náboženskými, je zavrženíhodný brak vyhrabaný z nejnižšího hnojiště, stane se z vás buďto intoušský snob nebo pravý opak (<= já). Výmluv se najde dost. Hlavně jsou ale některé ty zamilované dívčí románky hrozně pjékné. (Jo, a navíc Kráska a zvíře je příběh, který funguje vždycky.)





Kyle je v prvé řadě příšerná děvka. Tvář andělská, oči blankytné, zuby vybělené, vlasy plavé, břicho patřičně vypracované (obecenstvo: ááách!), tatíček bohatý. S takovou výbavou je pak snadné šikanovat lidi, kteří mají chudáci nějaký hendikep, třeba beďara nebo nejezdí do školy limuzínou. Šikanovat je samozřejmě sranda a Kyle si nerad něco odpírá, a tak, když jednoho dne narazí na Kendru, podivínku, která má za to, že kypré tvary a mastné vlasy vyniknou nejlíp v kombinaci s goffik hadry, neodolá a nachystá si pro ni výtečný vtípek. Čímž si pěkně naivně naběhne na vlastní meč, protože z Kendry se vyklube čarodějnice a voila, promění krasoně v netvora. S tím, že pokud do dvou let nezíská polibek od pravé lásky, může se se svým krásným zevnějškem rozloučit natrvalo. Události naberou rychlý spád: jakmile se ukáže, že srst oholit nelze a na zvířecí drápy manikérka nestačí, vykutálený otec zamkne Kylea do zastrčeného domu jen se služkou a domácím učitelem, aby ho nikdo neviděl. To si pak zkuste najít pravou lásku, když nesmíte vystrčit čumák z domu a na Myspace mají profily jen desetileté holčičky, dámy v letech a pedofilové.



Ke knížce jsem se dostala proklikáváním trailerů na příští rok – on se totiž chystá film a hraje v něm Alex Pettyfer (obecenstvo: áááách!). Zpočátku jsem byla poměrně zděšená a nevím, co mě přinutilo to nedropnout – asi se mi nechtělo vstávat z postele. První třetina působí dost plytce, spíš jako filmová povídka než plnohodnotný román. Kyle leze na nervy, je to klasická roztleskávačka v mužském balení; je mi jasný, že je to účel a je důležité, aby mu záleželo jen na prachách a vzhledu, ale troufám si hádat, že i pubertální Američanky by to pochopily i bez toho, aby to autorka (hrdinovými ústy, myšlenkami a skrze vedlejší postavy) opakovala asi tak patnáckrát za odstavec. Povrchnost Kylea Kingsburyho se zmiňuje zhruba stejně často jako dokonalé, mramorové údy Edwarda Cullena a po pár stránkách už se to člověku mírně ekluje.

Jakmile se ale hrdina promění ve zvíře, je to stránku od stránky lepší. Ba co víc – je to dokonale kníkací. Ono je totiž nehorázně roztomilé, jak kvůli drápům neumí kultivovaně žrát, pěstuje kytky, čte knížky (i když nevím, co všichni vidí na té klasice a Janě Eyrové konkrétně), jakou má ze své vyvolené po jejím přichodu hrůzu větší, než ona z něj. Jasně, je to klišé a je to přeslazené až běda, ale... nějakým způsobem to brnká přesně na ty struny, o kterých každá tvrdá holka prohlašuje, že je nemá, ale to pěkně kecá.



Jedinou více propracovanou postavou je Kyle, ale ani ostatní nejsou špatní. Hlavní hrdinka Lindy nedostane moc prostoru, tím pádem ani šanci projevit se jako kravka. Slepý učitel Will je takový ten správňák s lehce ironickými hláškami, Lindin otec klasický záporňák, stejně jako Kyleův. Jsou to stereotypy, ale takové ty neškodné, ba až sympatické a do pohádek navíc stereotypy patří. Ještě malý dodatek ke Kyleovi, v knížce vypadá takhle a ve filmu takhle (a běhá tam bez trička, HELL YESSS!). Na místě hlavní hrdinky by byla moje reakce na konci v obou případech asi stejná.



Beastly je prostě sladké. Na konci možná až moc. Je to šílená slepičí polívka pro duši a moje tvrdé, racionální já by zřejmě chtělo počítač vykropit svěcenou vodou, ale moje pravé já jenom blaženě upískává a má v nose nacpané korky. Mor na mě, ale vždycky jsem se celý den těšila, až dokončím svoje povinnosti a budu se moc zahrabat do postele a valit si do hlavy celou tu romantiku. Počítám, že teď mi už ke štěstí chybí jen garsonka a šedesát koček. No, ale kvůli takovým věcem přece pohádky milujeme, ne? Opensource.



PS: Jo, ještě taková drobná nepříjemnost, po určitých celcích bývá příběh bůhvíproč přerušený náhledem do chatovací místnosti pro pohádkové bytosti, ale je to v pohodě, dá se to přeskakovat.

Když před pár lety psala Gladness o yaoi harlequinkách, mohla jsem se utlouct smíchy. No a teď... Ale co, nemravné čtivo občas neuškodí ^_^. Jo, a taky články o pornu zvyšujou návštěvnost :).


Do války mezi zeměmi Korai a Zandria vstupujeme až na samém konci (ono by to jinak zdržovalo), kdy Zandriánci zvítězili a přišli si pro válečnou kořist. Poražený král nejdřív nabídne pár nudných strategických výhod (nikoho doopravdy nezajímají) a jako bonus večera svého syna Kaela coby hračku pro nepřátelského vojevůdce.

Tím jsem dějový odstaveček prakticky vyčerpala. Kael putuje se svým novým mástrem do Zandrie, kde si místní obyvatelstvo umí užívat života. Chvílema to tam, s hanbou přiznávám, připomíná realm Kushiela nebo Běžců, ale vzápětí vždycky přijde něco, do vás dokonale vzpamatuje, protože i uvolněné mravy mají svou hranici a plánovat invazi do nepřátelské říše s análním kolíkem v pr*eli je prostě zvrhlost. Kael tedy pár hodin hrozně trpí, ale brzy si novou úlohu začne docela užívat – koneckonců, nač to prodlužovat. Čekal snad někdo něco jiného?



Knihu jsem objevila na Amazonu během zoufalého záchvatu „potřebuju teplou fantasy HNED“ - no vážně, kolik znáte kromě Běžců fantasy, kde jsou hlavní hrdinové gayové? (Jestli znáte, tak šup sem s tím!) Jakým myšlenkovým pochodem jsem došla k tomu, že místo pěkné, nesmělé sh-ai fantasy postačí PWPéčko, už si nepamatuju. Asi za to trošku mohly recenze na Amazonu, jaký prý to má super děj, uke nechce, palácové intriky a tisíc slonů. Hodnocením yaoistek jsem se naučila nevěřit (viz. Child Epicurean), ale za stáhnutí nic nedám.



Ebook má asi sto padesát stránek, z nichž se sto třicet stránek nepřetržitě souloží. Zbylých dvacet je děj. Ten začne přibližně na stránce osmdesát, kdy si Taren odvede Kaela na královský banket, kde ho předvede (chápete jak) veřejně. Místní cech konkubín se rozzuří, protože Kael, hrdě nesoucí titul „kurví princ“, umí šu*at přirozeně a líp než členové cechu s dlouholetým výcvikem, a chtějí se ho zbavit. Přiznávám, že je to celkem napínavé, ale musíte to hledat, protože vždycky, když děj nabere trochu na otáčkách, je přerušen pěti až deseti stránkovým detailním popisem soulože.

Není to ale vůbec zlé, protože uke i seme jsou docela sympaťáci. Uke je vyšší než seme a když na něj vyběhne nájemný vrah s „must be“ hláškou „I‟m gonna enjoy fucking your uppity ass.”, rozseká mu držku bez semeho pomoci. Seme taky ujde, chápe, že pravidlo „první druhý třetí prst během dvou minut“ moc nepomůže a kupodivu ukeho nejrepne, počká si, až uke chce sám (druhý den, dlouho čekat nemusí). Jo, a občas si spolu i povídají. Jak málo stačí ke štěstí.



Co k tomu dodat, prostě PWPéčko. Z těch snesitelných, ba dokonce lepších. Čistě subjektivně, kdyby se tomu ubralo sto stránek sexu, je to super, ale já jsem stará romantyčka. Kdyby to byl hnůj, tak to vůbec nedočítám.

Mno, a kde Kurvího prince získat? Buď si to můžete stáhnout na Amazonu do Kindlu (haha) nebo po dvou minutách googlování na torrentech jako pdfko. Přímý odkaz sem radši dávat nebudu, internet je malej a vsadím boty, že si autorka sama sebe občas googlí, ale pokud jste byli celý rok hodní a bylo vám osmnáct, můžete mi napsat na taylor@centrum.cz a domluvíme se. ^_^

Některé dívky nikdy nebudou krásné, bohužel. Tsukimi se už s tím tak nějak smířila a po přestěhování se do Tokia si našla svoje – bandu podobně založených asociálních otakyň, které mají jinačí zájmy než módu a šminky a všechny k světu vypadající osoby považují za úhlavní nepřátele. Jejich dům je pro jakoukoliv krásku nebo nedejbože chlapa Karlštejn, ovšem jen do chvíle, než přichází osoba, které jsou všechna jejich pravidla srdečně u prdele. Slečna Kuranosuke představuje všechno, co sesterstvo otakyň z duše nenávidí: je krásná, sebevědomá, pohádkově bohatá, nosí božské hadry a hlavně, jak Tsukimi brzy uvidí detailněji, než by jí bylo po chuti, je chlap. Pan Transka ale na nějaké více či méně agresivní náznaky, že není v domě vítán, nereaguje a u nových kamarádek oxiduje den co den. A co se nestane – dámy se pod jeho vlivem začnou měnit.





Krutá pravda vychází najevo aneb demaskování otakyň v plné parádě – témátko, které by možná lákalo k psychoušským analýzám strašného sociálního problému, jaký otaku představují, ale Kuragehime je naštěstí jenom situační komedie. A to výborná. A to nejen díky střetům sesterstva s okolním světem, záhy se totiž přidávají další postavy: hlavně Kuranosukeho starší bratr Shuu, high class kravaťák trpící fobií z žen a házející neuvěřitelně roztomilé blushe (a totálně můj typ <3), dále sebevědomá kariéristka, zvyklá dosáhnout svého pomocí vlastního těla nebo Shuův kámoš z dětství, jeho řidič, který vám vysype kdejaké tajemství, jen abyste se nedotkli jeho naleštěného mercedesu. Prostě všichni máme svoje úchylko, že? Postavy jsou prostě perfektní, sympatické a dokážou oživit i tak provařenou záležitost, jako je milostný trojúhelník – jednak si nejste jistí, komu fandit (protože oba kandidáti mají HODNĚ co do sebe), jednak je to tak napínavé a sladké, že se čekání na nový díl stával utrpením; teď už ne, protože seriál nedávno dovycházel, ale já osobně chytala absťák už pět minut po dokoukání dílu a to je stav, který jsem u anime už téměř zapomněla.



Animace je pěkná, hlavně je fajn oddych vidět po čase dámy, vedle kterých nemáte chuť lozit kanálama, a když už se tam nějaká krasavice vyskytne, stejně se bere se slušnou nadsázkou. Skvělé jsou výrazy postav (chibíky jsem snad ani nezahlédla, bohudíky), jejich gagy spolehlivě rozesmějí vždycky. Hudby si v průběhu moc nevšimnete, zato opening je parádní, nejen hudebně, ale hlavně obrazově – schválně si zkuste spočítat všechny ty popkulturní odkazy. Ending jsem pro změnu nekoukala vůbec, není sice špatný, ale víckrát jsem ho vidět nemusela.



Jedinou výraznější vadou na Kuragehime je ta, že anime klasicky natočili podle dosud vycházející mangy, takže konec vlastně není konec, závěr nic neřeší, vyznívá do ztracena a trošku ubírá na vážnosti předchozímu lopocení postav. No, ale to se u nedokončené mangy dalo čekat (a hlavně jsme viděli horší násilné konce, Kuragehime je vedle třeba Claymore nebo Pandora Hearts jako nebe a dudy), takže další možnosti jsou buďto počkat, až manga předhoní anime (anime má zatím náskok, protože mangu začali překládat ve stejnou dobu, kdy začalo vycházet) a pak číst ji, nebo se modlit k japonským vydavatelským bohům o druhou řadu. Uvidíme.


Kuragehime je jedenáctidílná milá a nevtíravá zábava, nad kterou sice můžete hluboce přemýšlet (jo, je to fakt mocinky smutné, sedět ve třiceti doma, nepracovat a hrát si s doplňte-si-sami), ale spíš nemusíte, protože nač se zatěžovat u komedie? Navíc je to srandička sice švihlá, ale pořád inteligentní a na úrovni, takže si při sledování nemusíte sami před sebou připadat jako negramotná polovopice. Paráda! Takových anime jen houšť a větší kapky. Jo a ti borci – dámy, nad nima nelze neslintat.


P.S: Klasický orientační dotaz na závěr si neodpustím: Team Kuranosuke nebo Team Shuu?