(Pozn. na úvod: tenhle report jsem nepsala já, ale Alexej.)
Je legrační, jak moc je někdy pravdivé heslo, že člověk míní a pánbůh mění. Já například, jsem byl ještě v průběhu conu jistota sama, jak že bude ta reportáž vypadat. Po návratu jsem byl jistota sama, jak to do těch deklarovaných tří dnů stihnu a teď… no, pročítám si ty zápisky a snažím se tady sesmolit něco smysluplného o tom, co se vlastně toho víkendu stalo.
Když ve vaší oblíbené restauraci vymění kuchaře, budete zvědaví a taky nervózní. Do restaurace přece nechodíte kvůli personálu nebo kvůli tomu, že mají vevnitř nádherné akvárium, a stejně tak je tomu s ADVÍKEM. Na ten taky nejezdíte proto, že se koná ve tříhvězdičkovém kongresovém centru a obskakujou vás tam hostesky (dámskou část publika případně bišíkové) v krátkých sukýnkách… i když připouštím, že bych se kvůli tomu nezlobil. Ne, na ADVÍK se jezdí kvůli jeho programu, kvůli jeho přednášejícím a především kvůli zábavě, kterou to s sebou přináší, takže by se pro mě za mě mohl konat třeba na stadionu Sparty a stejně bych tam jel.
Zpráva o tom, že letos nebude hlavním organizátorem Trill, ale někdo pro mě zcela neznámý (nejezdím ani na Comics Salón, ani na Istrocon) mi proto na klidu příliš nepřidal. Hlavou se mi honila spousta otázek (co se zruší, co předělá, co zůstane, co nového bude), které příliš nepomohla uklidnit ani finální verze programu, ale přesto jsem s velkým očekáváním a zhruba stejně velkým nadšením vyrazil ve čtvrtek do Prahy. Nadšení mi vydrželo do té chvíle, než jsem ve čtyři hodiny odpoledne dorazil ke KC Zahrada a spatřil stále se rozrůstající frontu, která v té době obepínala zhruba půlku areálu místa konání. Areál naštěstí nebyl moc velký (děsivý význam téhle myšlenky mi došel až později), ale na to, že měly za hodinu začínat první přednášky, se hýbala podezřele málo (respektive vůbec). Stoupnul jsem si na konec a čekal. Ve frontě jsem nakonec strávil něco přes dvě hodinky (průměrná rychlost 2 metry za 15 minut), takže o prvních dvou přednáškách jsem si mohl nechat leda vyprávět. S nadšením tedy o něco menším (ale abych byl spravedlivý, byla to i moje blbost, měl jsem se na to Technické muzeum vykašlat) jsem předstoupil k registraci. Za pět vteřin se mnou byli hotovi a mazal jsem dovnitř. Vrtalo mi hlavou, proč jsem v té frontě musel strávit takovou dobu, když to jde tak rychle, ale pak jsem nad tím mávl rukou (objasnil mi to až Zeny při zpáteční cestě – občas si prý dali pauzičku, aby se nepředřeli).
Vnitřek budovy vypadal reprezentativně, útulně a především hodně stísněně. Organizátoři se nejspíše při výběru reprezentativních prostor řídili heslem „co je hezké, to je malé“. Podle plánku, který byl rovněž součástí programu, a kde v předmluvě hlavní org vypočítával všechny ty nové a bombastické novinky, jichž se nám dostane, jsem zjistil, že je to letos opravdu změna. Veškeré conání bylo rozloženo do celkem šesti místností, neboť „se věřilo, že je lepší umístit program do šesti místností, kde přednášky běží nepřetržitě, než do 14ti místností, kde se ovšem program koná tak pouze 40 % času“. Toliko citace. V praxi to znamenalo, že neexistovaly žádné přednáškové linie a přednášející museli často přebíhat z místnosti do místnosti. Ty byly navíc velmi nedostatečné, co do počtu míst pro přednáškychtivé obecenstvo (taky jsem pár takových přednášek, o které byl velký zájem, strávil spíš na chodbě a snažil se zachytit co nejvíce, jen poslední den už mě to přestalo bavit). Schválně počítejte se mnou. Máme tady 6 místností, z nichž každá byla tak pro 50 lidí optimálně, při hodně dobré vůli pro 100. To máme celkem 600 míst (i když se na některých přednáškách lámaly rekordy ohledně toho, kolik lidí se tam vleze). Návštěvníků bylo jen loni víc jak 2000. Toho si snad organizátoři, i když to právě převzali, museli všimnout, proboha. Nebo se jim o tom Trill musel alespoň okrajově zmínit, podle toho, co říkali, s ním občas komunikovali.
No co, když už tam člověk… pardon, otaku je, pokusí se vyčerpat i z toho mála maximum zábavy. Navíc pro ukrácení dlouhých chvil byla opět připravena místnost s Laser game (jakož i s hudebními hrami a s konzolemi, i když to poslední bylo spíše kvůli sponzorům a zbytečně to zabíralo místo), čehož si už druhý den povšimlo celkem dost lidí a fronty se začaly tvořit i zde… grrr. Nechápejte mě špatně, nejde mi o frontu, ale Laser game byla umístěna do místnosti mezi dvěma přednáškovými sály a hair salonem. K těmto místům vedla JEDNA JEDINÁ ÚZKÁ CHODBA! Teprve až po návratu z akce jsem si uvědomil, že by stačilo jen málo k vyvolání nějaké solidní paniky, a měli bychom tady Love Parade po česku. Neřku-li kdyby tam někdo zkolaboval, k čemuž občas taky mnoho nechybělo. Leč účastníci podobných akcí jsou bytosti odolné a něco přece jen vydrží. Ale brzy už ani nepomohlo chodit na akce s předstihem. Lidi z jiných přednášek raději zůstali sedět v místnosti, čekaje na další, a nikdo jiný už se tam nedostal. Mě osobně se to stalo pouze jednou, ale taky jsem nebyl všude.
Abych nebyl za škarohlída, je třeba pochválit minimálně za Yakuzu. Vzhledem k tomu, jak malé bylo území pro hru, bylo celkem jednoduché najít svoji oběť (což byla výhoda i nevýhoda, pokud vás zrovna někdo naháněl). Přednášející snad ani chválit netřeba, neboť právě oni byli tím, co celou akci zachraňovalo a nedovolilo účastníkům (pokud se tedy na přednášku dostali), aby organizátory neoběsili někde na lampě veřejného osvětlení.
Klenotem celé akce pak měla být tombola a slavnostní galavečer (pro jiné to zase byl koncerty Gothiky a Psy Doll, které se navíc ani nekonaly v areálu conu). Pokud jde o tombolu, sál se opět ukázal být příliš malým, takže se část lidí s losy musela spoléhat na dálkový přenos přes recepci, kde jeden z orgů seděl s mobilem u ucha a hlásil čísla, pokud se nenašel nikdo vevnitř. Tady se opět projevila komerčnost celé akce. Lístků bylo zhruba stejně jako loni, jen počet cen se diametrálně změnil. Pokud se někdo pamatujete na ty loňské hromady, tak vězte, že letos by se mezi nimi těch patnáct kousků (i když tam byl Playstation 3) absolutně ztratilo. Galavečer samotný pak zahnal většinu chmur z mého čela. Měl jsem tu výhodu, že jsem se zúčastnil lekcí Taneční školy od Yziho, kde se člověku dostalo lekce společenských klasických tanců (díky bohu, nebyl o ně takový zájem, což si nedokážu vysvětlit), takže jsem celý zbytek večera prohýřil na parketu, ať už za zvuků polky, valčíku, blues nebo makareny. Jak můžete číst, ani hromadné tance nebyly výjimkou, spíš takovou perličkou… asi nikdy nepochopím, co mě přimělo jít tančit ten kankán přímo na jeviště. Nejspíš to bylo z nedostatku kyslíku. Nicméně můžu bez nadsázky prohlásit, že to byla asi nejvydařenější část celého víkendu (nepočítám-li Zenyho přednášky).
Poslední věcí, o které bych se rád zmínil, bylo ubytování, taková kapitola sama o sobě. Z tělocvičny, která byla deklarována jako budova pět metrů od KC Zahrada, se vyklubala škola vzdálená asi 20 minut pěší chůze (nebo taky 10 minut autobusem pražské MHD, což spolykalo docela dosti z mých finančních prostředků). Hned druhého dne byl navíc zaveden tuhý režim přísných dohledů, neboť se jedna skupinka účastníků už první noc ožrala a dělala bugr takovým způsobem, že musela být uklidněna za asistence městské policie. Ve škole sloužící pro přespání navíc nefungovala jedna ze sprch, takže se kluci a holky museli dělit o jednu sprchovou místnost stylem „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Pak to raději zavedli na směny.
Když to shrnu, organizačně byl letošní ADVIK naprostá katastrofa. Pokud jde o zábavu, naštěstí to tak strašné nebylo. Jak jsem už napsal, linie sice neexistovaly, ale i tak se mohli účastníci a účastnice těšit z množství přednášek zahrnujících anime, mangu, fanservis, oplzlosti japonského typu, fantasy, literaturu, hry a čas mezi přednáškami si krátit na Laser Game, u konzolí či na DDR. Přesto však jedna věc, a pro mě to byla věc velmi zásadní, chyběla. Byla to knihovna s čítárnou. To byla letošní oběť oné profesionalizaci conu, a taky díky tomu u mě převážily mínusy nad plusy. Nezbývá doufat, než že si orgové vezmou ze svých chyb ponaučení, protože já na tuto akci nehodlám přestat jezdit, na to ji totiž mám moc rád. Letos to ale nebyl můj milovaný ADVÍK, nýbrž jak trefně poznamenal Zeny při zpáteční cestě, „letos to byl ADVIK“.
Alexej
14. srpna 2011 Ostrava
