GOKURAKU SEISHUN HOCKEY CLUB

Autorka: Morinaga Ai

Rok vydání: 2002

Délka: 14 volume

Žánr: komedie, shoujo, reverse harem

Status: dovycházela, ale ještě není celá přeložená

Download: mangatraders.com




O málokteré manze řeknu: Přečíst povinně! O Gokuraku to klidně řeknu. Takže: Povinně!


Idea je primitivní a ouranovská. Ono se Gokuraku často obviňuje, že Ouran kopíruje, ovšem pravda je taková, že Gokuraku začalo vycházet o rok dřív, takže s tím vykrádáním (pokud existuje) je to spíš naopak. Hlavní hrdinkou je Hana, jejíž život se točí kolem dvou sluncí: spánku a jídla, a nic jiného ji nezajímá. Jednoho dne se připlete do cesty Izumimu, pohádkově bohatému uberbishíkovi, který na škole vede hokejový kroužek (plný dalších uberbishíků, mezi nimiž najdeme klasiky jako dvojčata, brýlatého suchara a klučinu, kterého všichni považují za děvče). Izumi Hanu tajně miluje a podlými triky ji přinutí se ke klubu přidat...

Přestože se ona slavná instituce honosí názvem Hokejový Klub, hokej jako takový nikoho nezajímá. Kluci ani neznají pravidla, a nebojte se, že budou řešit nějaké národní žebříčky a podobné voloviny. Ve skutečnosti si ho za celu mangu zahrajou zhruba dvakrát. Hokej berou jenom jako záminku cestovat po Japonsku, nocovat v onsenech a zkoušet tradiční jídla. Jestli se vám zdá, že tahle manga je o ničem, tak...




Ano, je o ničem. Děj je epizodní a většinou se řeší nervydrásající dramata typu „jak přinutit slepici, aby snesla vejce“, „jak jsme jedli sýrový koláč“ nebo „jak jsme si ochočili medvěda“ a je to strašně naivní a přitažené za vlasy, ale vůbec to nevadí. Gokuraku je prvoplánovitě komedie a na ničem jiném tam nezáleží, ať už je to děj, romantika nebo originalita. Některé kapitoly jsou jen anekdoty.

Ai Morinaga je ale mistryně komedií – i když tohle bych brala už jako parodii. V Gokuraku se najde pár slabších chvilek, ale ty se dají spočítat na prstech jedné ruky. Většina situací je takový záběr, že vám smíchy tečou slzy. Já se u mang často zasměju i nahlas, ale hodně dávno se mi stalo, že bych se vyloženě dusila. Dělá si srandu ze všeho možného, v prvé řadě tedy sama ze sebe, dále z otaku, yaoistek (mimochodem, epizoda s yaoistkou je jedna z nejvraždnějších), harémovek, Japonců, rodičů, duchů, tradic, geeků... Objeví se tu snad každé klišé, jak by taky ne, když klasické klišé je „výlet do onsenu“ a Gokuraku se z 90 % skládá jenom z výletů do onsenu :).

Ještě jedna věc je kouzelná – u téhle mangy máte pocit, že jste v ní doma. Některé situace se opakují, takže se smějete už s předstihem, protože víte, co se bude dít. Asi jako když se na Zeměploše řekne: „Co tady dělá ta opice?“

Postavy představují klasické typy, ale jsou roztomilí a právě díky tomu, že se neberou vážně, si je člověk zamiluje. Izumi je neskutečně sladký, hlavně v tandemu s Takashim, svým „opatrovatelem“, který se o něj dojemně stará a školní yaoistky se z toho můžou potento. Úžasný je i Natsuki, kterého všichni považují za holku a přitom je největší drsňák z celé party. Na rozdíl od Ouranu jsou v Gokuraku upozaděná dvojčata, ale i oni, když se projeví, stojí za to. U Hany ani nevadí, že je nenažraná, protože jinak je to strašné prase a s klukama drží krok; a sympatická hrdinka se vždycky počítá.


Gokuraku seishun hockey club je geniální manga. Příběh sice nemá, ale coby koncentrát čistého humoru funguje bezvadně. Tady si stačí před spaním přečíst dvě tři kapitoly a hned z vás aspoň na chvíli všechno špatné spadne :).


UKÁZKA

(Moje oblíbená s yaoistkou, scany jdou popořadě :)















Tetovaný






Den patří lidem, noc démonům. Krvelačným jadrncům, jenž vylézají po setmění a rozervou na kousky vše živé, co najdou. Jsou nezranitelní a lidé přečkávají noci schoulení za chranami, magickými značkami, které jediné dovedou démony odrazit – ne však zranit ani zahubit. Jenže zdeptané lidstvo žije už tak trochu na dluh a celá jeho existence se zřejmě chýlí ke konci.

V takovém světě žijí Arlen, Leesha a Rojer, trojice hrdinů, kteří každý s démony střetli a postupem času si dokonce vyvinuli způsoby, jak s nimi bojovat.



Jop, anotace zní hrozně. Zní to jako miliontá pátá variace na téma, jak z malého chasníka vyrostl Hrdina a spasil svět. (To je sice pravda, ale k tomu se dostanu.) Já zděšeně ťápala po červeném křížku, ani jsem ji celou nedočetla. Jenže pak se namnožily pozivitní ohlasy a já neodolala – prostě jsem si tuhle knížečku v záchvatu „za patnáct stovek posílají z fansye bez poštovného“ koupila. Další znechucení přišlo, když jsem po zběžném prolistování zjistila, že se dobré dvě třetiny románu zaobírají dětstvím hrdinů, a to já v klasické epické fantasy nesnáším. Koho by taky zajímaly patálie malého sviště, když se stejně všechno důležité stane, až mu bude osmnáct a bude z něho sexy beast? Tetovaný putoval zpátky do knihovničky, dokud si ho nepřečetl Bratr a strašně se smál, že hlavní hrdina bojuje oděný/neoděný jen v bederní roušce. (Ke jeho cti nutno říct, že k tomu má pádný důvod, a tím důvodem nejsou fanynky.) Což mě nahlodalo a já se do bichle pustila. Pak jsem dva dny nejedla a nespala, a když jsem ji konečně odložila, jako bych se probouzela ze sna. Ať se Bratr směje jak chce, já se do Tetovaného zamilovala.



K málokterému románu přistupuju s takovými předsudky a ještě méně z nich se podaří ve mně ty předsudky zlomit. Z ohrané zápletky se autorovi podařilo vykřesat příběh, který si co do čtivosti nezadá ani se Jménem větru a stovky stránek se obracejí samy.
Tahounem jsou hlavně postavy, natolik charismatické, že mi ani nevadilo číst o jejich dětství. Tady je to naopak nutné, protože díky tomu sledujeme proces utváření jejich osobností a rozumíme, proč se v dospělosti chovají tak či onak. Kromě toho nebojují jen s démony, ale hlavně s lidmi kolem sebe, kteří zdařile nastavují zrcadlo i naší společnosti. A že pomluvy, zbabělost a faleš někomu snadno zničí život, to je přece normálka.

Nejsympatičtější pak je, že hrdinové se sice vyvíjejí, ale zároveň nedochází k zásadním obratům v jejich povahách, takže například Arlen, poté, co získá uberhustodrsnou moc, se nezmění v nabubřelého cool panáka, ale pořád zůstává člověkem, který zakouší nejistotu, občas se bojí nebo se nechá přehádat. Paráda.



Sám příběh se věnuje hlavně budování charakterů, na konci čeká nezbytná krvavá bitva, ale epičtějších momentů se asi dočkáme až v dalších dílech. Nicméně příběh plyne hladce a dovede do sebe čtenáře pohltit natolik, že se po dočtení ještě dobrou chvíli rozkoukává. Samozřejmě se najde pár věcí, které kapánek skřípou – za všechny legrační muchlovačka na konci (hlavní zdroj Bratrových posměšků), ale celkový dojem to vůbec nekazí.



Tetovaný je zkrátka fantasy, kterou nejenže přečtete, ale zároveň prožijete. V mojí knihovničce má čestné místo. Příští týden vyjde druhý díl, Pouštní kopí, a já netuším, kde na něj vezmu, ale nejspíš obětuju pár obědů, protože už teď se na něj klepu jak feťák na dávku.


Seven days

Autorka: Tachibana Venio

Kreslířka: Takarai Rihito

Rok vydání: 2007

Délka: 2 volume

Žánr: školní shonen-ai

Status: dokončená

Download: mangatraders.com





Před pár měsíci mi mangu Seven days doporučovala spousta lidí, ale nějak jsem se k ní nedostala. Nechala jsem si ji do zásoby a dobře jsem udělala. Jelikož posledních pár dní je mi fakticky do tance (a ne nadarmo se o konopným rejdováku proslýchá, že ho člověk tančí sice jen jednou, ale zato pořádně) a tahle záležitost mě včera tak emocionálně rozložila, že jsem aspoň na chvíli úplně zapomněla na svůj neveselý osud :).


Yuzuru se narodil s tváří a tělem prince, ale v klání o NeChaCha (o Nejvíc Chápajícího Chasníka) by se neumístil. Věčně má hlavu v pejru a co na srdci, to na jazyku, a to se holkám, které si myslely, že je bude v náručí přenášet přes kaluže, moc nelíbí, a tak jsou u Yuzurua kopačky na denním pořádku. Naproti tomu o Toujim kolujou historky, že chodí s každým, kdo si o to řekne. Po sedmi dnech je pošle do háje a kolotoč se opakuje.

Jednoho pondělního rána se ti dva potkají před školou, a protože Touji ještě holku pro tento týden nemá, Yuzuru mu ze srandy nabídne, co kdyby chodil s ním, aniž by tušil, že Touji kluky nediskriminuje. Yuzurův problém je, že na to do pěti minut zapomene a pak se nemůže vynadivit, když ho Touji začne zvát na obědy, doprovázet domů a psát mu brzo ráno romantické esemesky.


No, když o nějaké shonen-ai řeknete, že je „milá“, je to tahle. Seven days je personifiace roztomilosti. Ono to v podstatě nemá děj, není to komedie ani žádné zvláštní drama. Příběh plyne jako líná říčka, za celou dobu si kluci párkrát vyjdou ven. ALE!

Seven days je manga, kdy skoro brečíte radostí, když se konečně políbí. (Ok, já brečela, ale mám teď slabší období :)). Fandíte jim, prožíváte to s nimi. Stejně jako oni se bojíte, co se stane, až vyprší sedmidenní lhůta Jsou jako živí, navíc ani nemají určené role, kdo je tvrdý a kdo roztomilý, kdo je chladný a kdo dolízá – to se mění podle situace.


Ve zkratce, Seven days je příběh o sbližování, co člověku vykouzlí úsměv na rtech. Doporučím ho úplně všem, klidně i těm, co shounen-ai neradi. On je to lék na duši :).


P.S: Taky pomáhá, že nikdo kromě hlavních hrdinů není teplej. Víc mang, kde jsou spolužáci a kámoši hlavních hrdinů opravdu jenom spolužáci a kámoši.