HUNGER GAMES



Když se o něčem dneska řekne, že je to bestseller, koukám na to spíš s despektem, protože většinou je to akorát reklamní kampaň, která za něco stojí. A o Hunger games se mluví celkem dost, dokonce i Stephen King ji přirovnal ke droze (a ten už fetoval ledasco) a oficiální stránky vypadají vážně moc hezky. Z Hunger games táhne reklama víc, než ve čtvrteční rána chlast z mých spolužáků (středy jsou vyhrazeny pro studentské párty).


“Žádná pravidla nemáme, kromě toho, že nesmíme šedesát vteřin sestoupit z kovové plošiny, a nevysloveného pravidla, že nemáme jíst jeden druhého.“


Jenže já survivalové hry miluju a o to víc, když v nich vystupujou děti, ti malí hajzlíci. Tetelím se nad rozklady nevinných dětských dušiček, až se úplně zlomí, Battle Royale je jediný film, který jsem viděla víc jak pětkrát a třeba Ralphovy slzy ve finální scéně Pána much jsou moje masochistická slabůstka. Hrozně ráda nad takovými věcmi přemýšlím. A u dětských survivalovek navíc máte poměrně jisté dvě věci: Zaprvé, ať to dopadne jakkoliv, třeba i když to hlavní hrdina přežije, vždycky to bude špatně. A zadruhé, stačí, aby se autor trošičku snažil, a i nejjednodušší motivy vyznějí neobyčejně silně. Vlastně by se dalo říct, že čím obyčejnější, tím silnější. Třeba takový chleba. Neexistovala tedy možnost, že bych kolem Hladových her, které do téhle kategorie spadají, prošla bez povšimnutí.


Máme post-apo Severní Ameriku, jednu totalitní zemi Panem, dvanáct krutě vykořisťovaných krajů a město Kapitol, které si nenechá ujít jedinou příležitost krajům připomenout, kdo je tu šéf. Jedním ze způsobů toho připomínání jsou každoroční hladové hry, kdy musí kraje odevzdat městu splátku – chlapce a dívku, kteří jsou pak společně s ostatními nahnáni do arény s tím, že živý se vrátí jen jeden; s poctami sice, ale z toho? Jenže tohle zdaleka není všechno, protože koho zajímá, jak se banda smradů mláti v lese? Všechny. Hladové hry jsou koncipovány jako televizní reality show, kde kamery snímají umírající soutěžící 24/7, probíhají rozhovory, rekapitulace, diváci si mohou vsadit na vítěze nebo mu posílat sponzorské dary, bez nichž šance na přežití v aréně prakticky klesá pod bod mrazu. A věřte, že situace, kdy visíte na stromě s partou krvežínivých magorů čekajících dole, až spadnete a oni vás mohli sadisticky utlouct, a vy do toho musíte házet bodré hlášky, abyste rozesmáli velevážené divactvo doma na gaučích a přilákali si sponzory, vám na morálce dvakrát nepřidá. A taky když se organizátorům zdá, že se moc zašíváte, nasadí na vás vlastní prostředky, aby se lidi u obrazovek nenudili. No prostě, tuhle šou nelze nemilovat.

“Neumím nic moc. Pokud nepočítáte pečení chleba.“

„Promiň, to opravdu nepočítám.“


To jsou Hladové hry. Nějaká dětská variace na Battle Royale, chachá, s čím to na nás ti Amíci choděj. Ale on Stephen King asi ví, o čem mluví. Ta knížka je vážně jako droga; já tedy nejsem tak hardcore jako King, takže pro mě ne kokain, ale brambůrky, ale i tak... Čte se neuvěřitelně rychle a nejde odložit, ona vám to prostě nedovolí. (A pak si ve tři ráno se sirkama v očích říkáte: „Už je fakt čas... ale nejdřív si dočtu kapitolu, už jen tuhle jednu...“)
Je jednoduchá: vyprávění v ich formě přítomného času neposkytuje moc možností poznat například ostatní hráče nebo dějovou linku trochu rozkošatit, stejně jako je na první pohled jasné, že hlavní hrdinka určitě přežije (ale varuju, že konec je stejně studená sprcha), jenže taky nejde o co, ale o jak. A tak se přistihnete, že hltáte příběh, který jste sice prokoukli, jenže on je své odzbrojující jednoduchosti úderný jako kladivo. A hlodavého pocitu, že na téhle story je špatně, hrozně špatně, se těžko zbavujete.


Na jazykových libůstkách si moc nepochutnáte. Čtenář vidí jen to, co hrdinka, a ona si na nějaké vypravovací vypečenosti nepotrpí – a nemá na ně čas. Na druhou stranu nezdržuje, což knize podstatně zrychluje spád a doslova vás do ní vtáhne (a pak nemáte mít kruhy pod očima, když se od toho nedá odtrhnout), nelibuje si ani v drastickém líčení umírání, většina úmrtí je shrnuta jednou větou. Ale nevadí to a navíc nehrozí, že byste se ve chvíli, kdy jeden sladký klučík utrhne hlavu druhému, poblili. Kupodivu nechybí ani humor – když ho tam hledáte, máte šanci se docela dobře zasmát. Ostatně, co byste dělali vy? Někdy už je všechno tak zoufalé, nejde jinak, než si dělat srandu, třebaže je hořká jak blín. Brečet budete mnohem častěji. (Nebo možná ne, protože jste tvrdí, ale na mě mají primitivní symboly – třeba chleba – stejný účinek jako krájení cibule.)

Klíčové postavy jsou dvě: hlavní hrdinka Katniss a její krajan Peeta, pekařský chasník, co umí zdobit dorty – takže žádní superhrdinové, na druhou stranu ani ukňučení budižkničemové. Dokonce se nedá říct, kdo je ve dvojici slabší článek, protože Katniss je sice hodně tvrdá, ale Peeta... ten zase umí lhát. Ani vedlejší postavy nejsou žádní panáci a například vizážista Cinna je můj oblíbenec navzdory tomu, že se knihou mihl asi jen pětkrát. Umění zkratky jak má být.

Zvíře se pokusilo utéct, ale kloptýlo a Hurikán mu nožem podřízl hrdlo, než si stačilo uvědomit, co se děje. Na vteřinu jsem pocítila výčitky, že jsme zabili něco tak mladého a nevinného. Vzápětí mi ale zakručelo v žaludku, který už se těšil na mladé a nevinné maso.“

Čekala jsem, že Hunger games budou průměrné, ale podcenila jsem je, dost markantně, ony jsou skvělé. Nebo jsem je zhltla takovým fofrem, že jsem nedostatky nevnímala, ale i to se počítá. A taky to, že ve středu mi je brácha přinesl z knihovny, dnes pozdě v noci jsem je dočetla a ráno ve městě si je rovnou koupila, protože je prostě chci mít v knihovničce. Asi se teď půjdu podívat, kde by se dal zrekvírovat ebook druhého dílu. (Ne, není to krádež, já si ho koupím, až vyjde... ale komu by se chtělo čekat do října nebo dokdy.)


P.S: při četbě jsem poslouchala tuhle písničku. Zkuste to taky.


The Hunger Games by *palnk on deviantART

Hapi Mari

Autorka: Enjouji Maki

Rok vydání: 2009

Délka: zatím 3 volume

Status: ongoing

Žánr: josei, komedie, romance

Download: mangatraders.com


Kancelářská myška Chiwa si po večerech přivydělává v host clubu, poněvadž potřebuje splatit dluhy za svého naivního otce. To, že je ve svých dvaadvaceti letech ještě panna, moc neřeší (na rozdíl od patnáctiletých školaček ve valné většině shoujo mang), ono s takovým vytížením na chlapy není čas a beztak jsou to všichni volové.

Jenže pak Chiwa dostane z blíže nespecifikovaného důvodu příležitost provdat se za mladého ředitele společnosti, ve které pracuje... čemuž se sice v rámci nutné slušnosti zprvu brání, ale jakmile se ukáže, že jediná další alternativa, jak tátovy dluhy splatit, je šlapat chodník, není nad čím se rozhodovat.


Mým vlastní uším zní tahle anotace naprosto děsně. Popravdě, jakmile na něčem uvidím nápis „josei romance“, bez dalšího zkoumání klikám na křížek v pravém horním rohu. (Navíc mám z josei mírnější fobii kvůli Kindan no koi, kde to ženská táhla s vlkodlakem, který měl sklony proměňovat se nepředpokládaně, a bylo to fajn, dokud nezačali vážně řešit, co když se v toho psa promění, když bude zrovna v ní. T_T) Tak či tak, planou josei romanci (bez hororu, bez fantasy, bez načančaných historických exteriérů) s takhle pitomým názvem a víceméně i obsahem, bych si, nebýt Nime, nikdy dobrovolně nepřečetla. Udělala bych zásadní chybu.


Hapi Mari dokazuje, že v jednoduchosti je krása, ze zaběhnutých klišé se dá vytřískat lecos a nemusí to mít ani bůhvíjaký příběh. Třeba v Kuroshitsuji a spol. si coby autor můžete dovolit ledasco, protože většina čtenářů stejně jen slintá nad kostýmy, ale když píšete kancelářskou romanci bez upírů, kámen úrazu je v tom, že příběh bude přinejlepším průměrný a nemáte k dispozici prakticky žádné ozdůbky, kterýma byste zamaskovali nedostatky. Celé se to pak musí založit na postavách. Pro mě je žánr josei co do postav stejně nedůvěryhodný jako shoujo. Romance jako romance. Trpím utkvělou (ale ne neodůvodněnou) představou, že hrdina bude možná hňup, ale aspoň hezký, jenže jeho vyvolená trapka to celé zabije. V devíti s deseti případu tomu tak je, ale Hapi Mari (ale panenanebi, ten název mě fakticky deptá) je ten desátý.

Ředitel firmy, Mamiya Hokuto, je samozřejmě bish jak nohaaa krasavec k pohledání, na rozdíl od obvyklých chladných typů, co se jen mračí a zachraňujou, má smysl pro humor, ale zároveň je to duší cynik – občas má snahu své manželce porozumět, ale mnohem častěji si z ní dělá prdel a v neúmyslných krutostech se přímo vyžívá. Netváří se, jako by sežral všechnu moudrost světa, naopak wtf výrazy jsou stejně časté jako ty cool (na cool image pečlivě dbá) a někdy je až bezradný (a přitom patřičně roztomilý <3).

Chiwa si zaslouží chvály ještě víc, protože je... prostě normální. Má totiž charakter a zásady, brečí jenom v situacích, kdy bych asi brečela taky, docela často chodí chlastat a jednou dokonce sama uteče násilníkovi (=> WIN!). V záležitostech okolo mužů je sice značně naivní, ale není blbá. Já u shoujo mang většinou uvažuju hlavně nad tím, „proč si tak pěknej chlap uvázal na krk takovou číču“, ale Chiwě vážně fandím. (Zatím. Jestli z ní autorka časem udělá nánu, tak si ji najdu a uškrtím ji.)


Hapi Mari je prostě ukázka, jak si představuju správnou romanci. Romantika, jiskra, vtip, sympatické postavy, překrásná kresba. V určitých chvílích jsem se smála nahlas, za chvíli jsem byla zase dojatá a přitom ani jednou nepřevracela oči, protože zjevné blbosti se tam nevyskytujou a klišata se dají tolerovat, pokud vkusně plní svůj účel a čtenář je neodhadne už deset stránek předem. Za sebe Hapi Mari jenom doporučuju a zřejmě už při pohledu na popisek „josei romance“ nebudu dostávat kopřivku.


(Akorát se asi ukoušu, když teď budu muset čekat na další kapitoly. Ale překládá to Aearandria, kterou mám ráda hlavně ze dvou důvodů: 1) vždycky mě pobaví ty jejich glosy na začátku k jednotlivým kapitolám a 2) překládají tempem, které dává naději, že se dokončení dočkám ještě v tomto životě.)










Služtičák Černoušek

~ a česky Shounen maido Kuro-kun aneb ÁÁÁÁÁÁÁÁ ~

Mnozí z vás už zaznamenali, že v poslední době vyšlo Dílo, co se ani nedá nazývat ováčkem, ale budiž. Ti odvážnější ho možná už i viděli.

VAROVÁNÍ:
YAOI SHOTA YAOI SHOTA YAOI SHOTA YAOI SHOTA YAOI SHOTA YAOI SHOTA YAOI SHOTA YAOI SHOTA


Já bych yaoi vejšplechty nahrubo rozdělila do tří kategorií (a ne, že mě zas někdo chytne za slovo):

1.ty, co jsou OK

2.ty, co jsou fuj

3.ty, co už jsou až tak fuj, že se jim můžete akorát smát




Služtičák Černoušek patří k těm třetím. Stojí za ním ta samá sekta, co dala světu kultovní trilogii o Picovi, což samo o sobě o něčem svědčí. (Proto taky zařazení do kategorie BnP, téhle prasárně samostatnej chlíveček zakládat nehodlám.) Hlavnímu – říkejme tomu třeba hrdina – hrdinovi Kuro-kunovi je asi tak deset a dělá maidku sadistovi (tomu je přibližně dvanáct). Kuro-kun má „nasty hole“ a supersenzitivní bradavky, což jsou jediné dva poznatky, které jsem si z ehmpříběhu odnesla. Vlastně ani nevím, o čem to bylo, protože jsem viděla opening (dlouhý 3:40 minut s infantilní písničkou tak příšernou, že se mi na konci začala líbit) a prvních pět minut, načež mi ruply nervy a a rychlým klikáním jsem to přetočila na konec. Nepochybuju, že jsem o nic nepřišla. (Jo, tu část, kde master přivázal Kuro-kunovi na bradavky a pinďoura struny a fidlal na ně smyčcem, jsem bohužel taky zahlídla. Housle přidány na seznam Zapovězených.) Na konci se pak odehrávalo antické drama typu „miluju tě, a proto ho do tebe nabořím co nejsadističtějc“ (nevím, co tomu předcházelo, ale pokud jste na to koukali na celý a víte, ani mi to neříkejte.) a Nagat tam snad zahlídla pobíhat Pica, ale já nemám sílu na to koukat podruhé, abych se přesvědčila na vlastní oči.


Dám vám radu do života, pokud byste se na Kuro-kuna museli nutně podívat (jste katoličtí kněží, masochisti, zvědaví, selhal vám pud sebezáchovy nebo všechno dohromady), nepoustějte si to se zvukem. Ten malej svišť piští snad ještě hůř než Pico a voiceaktoři radši ani nepřiznají, že to byli oni. Co se týče animace, ta je taky sranda, hlavně proto, že tam žádná není. Celá půlhodina je jako prachsprostě nadababovaný CG pack z nějaké hry, nehledě na to, že každý druhý fanda (<= nemyslím fanda tohohle, ale fanda s amvčkáskými sklony) by to ve Windows movie makeru dokázal naaranžovat líp.


Moje doporučení ke Kurokunovi s nasty hole je takové, že v zájmu ochrany vlastního zdraví je lepší se na to nedívat (za půl hodiny zvládnete tolik zábavnějších věcí, třeba pročíst si pár paragrafů o zdanění právnickcýh osob v daňovém zákoně), ale pokud máte doma partu yaoistek a flašku něčeho mňam, je to sranda anime .). Akorát musíte zapomenout, že existuje Bukiyou na silent, Yellow, Rush, Reverse, Overdose, Koi wa..., Color a hafo dalších a Japky „zfilmujou“ zrovna Kuro-kuna. (Poslední věta se netýká jenom Kuro-kuna, ale celkově většiny věcí, co vychází...)