„To myslíš z toho románu o spisovatelce, která se marně snaží napsat román o spisovatelce, která píše román o kresliřce v nacistickém Německu, co má zlým duchem posedlou dceru?“
„Vlastně jsem se rozhodla udělat z ní polepšenou prostitutku s paranormálními schopnostmi,“ upřesnila Zelda; pak už jsem neslyšel víc z konverzace a nikdy o jejích původcích.“ - Velké U, str. 264.
Koho nepoznamenalo studium na výšce a život na kolejích, nechť první hodí kamenem. Univerzitní život lidi vypatlává, rozežírá, krmí se na jejich osudech, aby je pak zmrzačené a pokřivené vyzvracel zpátky do reálného světa. Ocitáme se na území Americké megaverzity, obludného komplexu, městu ve městě, kde neplatí zákony, až na ten, že zákon je názor toho, kdo má větší bouchačku. Můžete tam zabloudit a už nikdy nenajdete cestu ven. Žijí tu šílenci, náboženští a političtí fanatici, pomýlení vědci, vylízané obyvatelky dívčích pater, neschopní profesoři a ve
sklepeních zmutovaní potkani požírají zbloudilé hráče Dračího doupěte. Lidé přežívají hlavně na pivu a marihuaně a hledat tu jediného příčetného člověka je jako hledat jehlu v kupce sena. Z šedé masy plexorského obyvatelstva vystupuje pár výjimečných postav, jejich očima sledujeme stupňující se šílenství, zoufalství a ztrátu veškerých pojítek s realitou, které postupně ničí i ty nejsilnější a které z původně inteligentní lidí udělájí dobytek Kdo si nevytvoří vlastní virutální realitu, vlastní svět, ve kterém je schopen jakž takž existovat, nemá šanci.
Nebudu se v tom více pitvat, neboť pokud bych to chtěla rozebírat podrobně, výsledný text je delší než samotná knížka. Velké U je hodně černá satira na americké školství (americké, ale ruku na srdce, v tomhle se najde snad každý, kdo měl s vysokou školou tu čest – a to nejen v Americe). Je to opravdu hodně krutá sranda, která vlastně ani není sranda, ale spíš důvod k pláči. Nadsázka a hnaní záležitostí nad hranice absurdity to táhnou. Děj plyne pomalu, v prvních dvou třetinách se prakticky nevyskytuje, vše do sebe začne zapadat až v závěru. Četla jsem ji snad dva týdny po vlacích a chvílemi propadala nutkání ji vrátit a dorazit ji jindy. Pravdou je, že když se na ni zcela nesoustředíte, dost věcí vám unikne, a právě to se mi, myslím, stalo. Po dočtení jsem ji chtěla obrátit na začátek a okamžitě začít číst znovu. Velké U je výborná kniha a přečíst ji jednou podle mě nestačí (ačkoliv Stephenson se za ni podle všeho děsně stydí, údajně povolil reprint jen kvůli tomu, že si ji lidi za stovky dolarů přeprodávali za e-bay a on prohlásil, že jestli existuje něco horšího, než ji číst, pak je to platit za ni tyhle sumy). Nevíte u ní, jestli se smát nebo brečet, protože když si odmyslíte všechnu ty kruťárny a nadsázku, je to drsný kopanec do koulí, protože ve spoustě scén poznáte vlastní školu, svoje spolužáky a možná i sebe. Vlastnit ji, dostane v knihovničce místo mezi ceněnými artefakty. Bohužel je už delší dobu vyprodaná.
Jen si nejsem jistá, jestli ji ocení i lidé, kteří s univerzitní mašinérií do styku nepřišli.
Potkani čekali celých pětatřicet metrů nad dolním koncem. Jednomu se podařilo zatnout zuby do Virgilovy nohy ještě dřív, než zapnul Žezlo kosmické síly. Blikání odehnalo zbytek potkanů, kteří se vztekle kutáleli dolů jeden přes druhého, ale první potvora byla příliš rozparáděná, než aby se pohnula, a jen se zahryzávala víc a držela pevněji. Naštěstí se Hyacinth nepokusila ji na místě odstřelit. Proklouzl jsem kolem ní, napřáhl ruce ve velkých tlustých rukavicích po lokty a pustil se do rvačky s potkanem. Hlodavcovy zuby nepronikly fotbalovými chrániči holení, které měl Virgil pod gumáky, a tak jsem si dal na čas, uklidnil jsem se, přikrčil jsem se a zadíval se zvířeti do lesklých, bíle lemovaných očí. Vyceněné dlátovité zuby, pěkných pár číles dlouhé a tři čtyři centimetry široké, při každém stroboskopickém záblesku purpurově a žlutě zářily. Potkan se už Virgilovi dostal skrz gumáky, odhalil barevný umělohmotný chránič a teď se pokoušel prohryzat skrze překážku, aniž by ji pustil. Neměl jsem sílu mu rozevřít tlamu.
„Německý ovčák dokáže při stisku čelistí vyvinout velice značný tlak,“ prohlásil Fred Fine, který stál nad námi a s vědeckou chladností nakukoval Casimirovi přes rameno.
Na potkana to nijak nezapůsobilo.
„Nějak čistě ho oddělej,“ navrhla potkanova oběť s troškou napětí v hlase, „ať máme vzorek.“
Praštil jsem ho do zátylku dřevěnou nohou, kterou jsem pro tuto příležitost předvídavě odšrouboval od svého kuchyňského stolu. Potkan se sotva vešel do velké pracovní brašny; Virgil ji pracně zavázal a nechali jsme ji na místě.
Takže teď do tunelů. Ten večer byly stoky nezvykle průtočné, protože tisíce krychlových metrů piva prošlo tradiční cestou trávicím ústrojím degenerátů v horních patrech a pak do sanitárního systému. Zatím jsme se drželi na lávkách po stranách větších tunelů - a potkani stejně tak. Žezlo nám trýznilo oči, a tak Virgil vždycky počkal, až potkani budou nebezpečně blízko, teprve pak je zapnul a zahnal je v pištících hordách dolů do splašků. Zabraně jsme použít nemuseli, jen Fred Fine nedal jinak, než že vyzkouší na jednoho svou oslňovací pistoli, aby věděl, co oni na to. Shodou okolností se jim to nezamlouvalo vůbec a Fred Fine to ohodnotil jako "velice zajímavé".
"Kam spadl ten můj radioaktivní zářič?" zeptal se Casimir. "Jdeme aspoň přibližně do těch míst?"
"Správná poznámka," kývl Fred Fine. "Držme se odtamtud hodně daleko. Nechci si odvařit gonády."
"Vím, kde to skončilo, ale už to tam není," řekl Virgil. "Potkani všechno sežrali. Jeden z nich jistě dostal s parafínem prémii navrch, ale kde skončil, nemám zdání." - Velké U, str. 210.
0 komentářů:
Okomentovat