Pandora Hearts

Existuje svět, jak ho známe my, a pak ještě svět „za zrcadlem“, šílená dimenze Abyss, v níž žijí stvůry zvané Chain, a pokud se do ní propadne člověk, jeho životnost se tam výrazně sníží.

Oz Bezarius je bezstarostný šlechtický synek, v inventáři má přitroublého kawaii sluhu, přitroublou sestru, přitroublého strýce a otce, který si určitě vyměňoval tipy na výchovu synů s Alexisem Hargreavesem. Ozovi bude 15 a při té příležitosti má být prohlášen za budoucí hlavu svého rodu, jenže...

Jak už to tak bývá, Oz někomu hodně leží v žaludku a ten někdo na něj během rituálu zaútočí a prohodí do Abyss. Přežít v Abyss je nemožné. Ozovi se to podařilo jen proto, že potkal Alenku, Chaina v podobě mladé dívky, která mu pomohla ven, ale na oplátku s ní chlapec musel uzavřít smlouvu a pomoci jí najít vzpomínky, které ztratila, když možná kdysi byla člověkem.

Aby v tom Oz nezůstal sám, postaví se za něj mladá šlechtična Sharon, její poskosk Break a tajemný Raven – samozřejmě, že ne z dobroty srdce, každý sleduje své vlastní cíle. Všichni totiž mají něco společného s krvavou tragédií Sabriée, která se odehrála před sto lety a jejíž pochopení může být klíčem k rozřešení všech záhat a rozpletení složitého chumlu událostí a vztahů. Nebo taky ne...


Pravdou je, že za poslední dva roky můj nekritický pohled na anime značně ochladl a všechno, co je japonské, už není nutně Super. Ale Pandora Hearts mě vrátilo do doby, kdy jsem to fanaticky žrala a zvládla jsem sérii za dva dny. Pandora Hearts mi sice zabralo týden, ale to je na moje dnešní poměry rychlost jak blázen a navíc mi dělalo vážné problémy se od sledování odtrhnout. Nadšení je na místě. Tuhle story snad napsali přímo pro mě.

Počínaje příběhem, kde se po celých 25 epizod směřuje k jednomu cíli. Příběhová linka se časem bohatě rozvětví, přibývají nové postavy a osudy, náhledy do minulosti, mnohokrát i z různých úhlů na jednu událost, různé cíle a tužby, ale příběh je jen jeden. Žádné zaručeně ubohé a plytné dvacetiminuté epizodky, které si hrajou na drama, ale prokoukne je i dítě v předškolním věku. Žadné karí soutěže, plážové díly a podobné trapnosti (odpočinková epizoda je jen jedna, ale ta je kulervoucí XD). Příběh má svou hloubku a je dost napínavý na to, aby se člověk třepal na další díl. Většina motivů je jen naznačena, nic se tu zbytečně dlouho nevysvětluje a nepodceňuje se tím divákova inteligence. Člověk má pak radost, že na tohle a tamto přišel sám. Zpočátku je to sice trochu zmatené, ale chce to trpělivost, brzy to smysl dá. Manga je v tomhle ohledu ještě horší, zkoušela jsem ji číst už dávno a po dvou kapitolách letěla do koše. (A byla to chyba.) Je to zmatek, ale po třech epizodách se to utřepe.


Co se týče postav, ani tady si nemohu stěžovat. Jediné, co mi hřálo žluč, bylo přifouklé poprsí Ozovy ségry. Ostatní jsem si zamilovala. Hrdinové sice na první pohled podléhají archetypům (čestný hrdina, nenažraná drzá hrdinka, temný zamlklý pistolník), zároveň však mají vlastnosti, slabosti a strachy, které je zlidšťují a dodávají jim na důvěryhodnosti a sympatiích. Příkladem na všechny buď můj oblíbený Raven, který na začátku působí jako chladný hustoborec, který za celou dobu prohodí sotva dvě suché hlášky a celou dobu se utápí ve vlastní tragédii (která je přirozeně Nejtragičtější, zdravím Kandu), pod slupkou černého kabátu a klobouku se ale ukrývá kluk se slabšími nervy, než mám já, s roztomilými infantilními fobiemi a nafintěnými manýry šlechtice. Každý postava si jde za svým, ale ne jako slepí psi a nikde není řečeno, že se jejich názory pod vlivem zkušenosti a citů k jiným postavám nemohou změnit. V poslední době se setkávám hlavně s hrdiny, kteří snad ani nejsou lidé a neustoupí ani o krok, ale Pandora Hearts mě příjemně překvapilo. A navíc tu (podle mě) hrozí velmi reálné riziko kaoriyukovského komplexu – tedy, že zlouni budou nakonec ti největší dobráci/chudáci.

I nad prostředím, ve kterém se to celé odehrává, nemůžu než plesat. Je to sice svět fantazijní, ale inspirace 19. stoletím je zřetelná, navíc se jedná o parafrázi na Alenku v Říši divů. V „reálném“ světě jsou lidé spořádaní a nosí krásné šaty. V Abyss vládne chaos a jeden nikdy neví, která z povalujících se monstrózních hraček obživne. Je tam spousta panenek, co jim klapou čelisti, králíčkům z očí kape krev, krev mají na rukou i malé dětičky, kuchají se tam plyšáci a skoro všichni se šíleně chechtají. Kdo se šíleně nechechtá, aspoň se usmívá jako psychopat. Prostě jedna velká viktoriánská fantazie. Vizuál připomíná Kuroshitsuji, jenže na rozdíl od něj má v sobě Pandora Hearts víc než pěkné kluky v krajkových límcích a senem v hlavě.

O nic nepřijdou ani vyznavači hudby, kterou složila Yuki Kajiura (My Hime, Tsubasa Chronicle, Noir). Někdo může říct, že její muzika je pořád na jedno brdo, ale já osobně v tom nevidím problém, ale plus. Je to krásná hudba a mně se neoposlouchá snad nikdy.


K Pandora Hearts v anime podobě mám jedinou výtku – ale ta bohužel není zanedbatelná. Ono je to totiž anime natočené podle mangy, která... (chvilka napětí)... není dokončená. Což má za následek zrůdný konec. Na složitý propletenec vztahů, událostí a osob se až do konce nabalují další a další motivy, až si najednou divák uvědomí, že tohle se v posledních dvou dílech nedá vyřešit. A taky že nevyřeší. Ještě v poslední možné chvilce se tam objeví nová postava s novým mystériem a co s tím? Nic. Závěr nezodpoví ani desetinu předhozených otázek a šlus. Poslední tři díly ignorujte a přečtěte si mangu. To ale není moc nadějná vyhlídka, protože ona zas před anime takový náskok nemá a završení je v nedohlednu – na jednu stranu je to dobře, protože tahle se sága se mi nebude chtít opouštět, na druhou stranu chci sakra vědět, jak to dopadne, grr! Takový příběhový absťák jsem měla snad jen i Godchilda, Afterschool nightmare a Koori no mamono, a není to stav, který bych si přála zažívat často. Jsem příběhový feťák a Pandora Hearts bylo sakra kvalitní opium a oni mi ho odtrhli od huby. T_T


Na závěr řeknu toto: Anime mě nadchlo a na konci rozčílilo. I když člověk s něčím podobným počítá (musí, když sleduje seriál podle nedodělaného komiksu), stejně ho to rozčaruje. Přesto pro mě mělo anime jeden neocenitelný přínos – dalo mi základy a pomohlo mi překlenout se přes ten guláš, kvůli kterému jsem kdysi zahodila mangu. Díky němu jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu a teď se můžu k manze vrátit. Takzvaný závěr anime s vyzněním, že to celé byla jenom reklama na mangu, mě sice nasírá, ale na mé očarování Pandora Hearts nemá vliv, protože já tuhle story prostě žeru.

0 komentářů:

Okomentovat