Twisted fairytales

Dny po pádu krále Artuše a zničení jeho hradů jsou zadušeny ohněm, kouřem a zahlušeny křikem umírajících. Na Británii dorážejí Římají, Sasové i seveřané a lid sesílá kletby na zrádce, který je za vše zodpovědný. Na znetvořeného démona, jenž kolem sebe šíří zápach hrobu. Na Mordreda.

Zdevastovanou zemí kráčí vysílený muž v masce ze zlata a stříbra a v jeho patách vojáci sira Bedevera. Útočiště nachází v klášteře, kde se setkává s mladým mnichem prahnoucím po vědění, po pravdě, která se skrývá za historkami, jež pronikly za silné zdi kláštěra, za příběhy o velkých rytířích a krásných dámách z Camelotu. O velekráli Artušovi, krásné Guineveře, Lancelotovi a zlovolném Mordredovi. Tetovaný cizinec mu může pravdu vyjevit... nebo alespoň svou vlastní verzi oné pravdy.

Skutečný počátek příběhu nás vrací do chvíle, kdy těhotná Morgana prchá před Artušovými vrahy. Merlin vyřkl proroctví, že jeden z Artušových bastardů velekrále zničí a Artuš by rád tuhle hrozbu uťal už v zárodku. Morganě se však podaří dostat se do Bróceliandu, kam bratrova vláda nesahá a kde Mordred prožije celé své dětství.


Mordredův vývoj sledujeme jeho očima, neboť příběh vypráví sám. Místo dobrodružného vyprávění jej však umisťuje do emoční roviny, ve středu světa je on sám a citlivě líčí pohnutky mladého chlapce, který se zmítá v existenční nejistotě. Musí tajit svou pravou identitu, neboť nikdo se nesmí dozvědět, kdo je jeho otcem. Jeho matka začíná propadat šílenství a od svého syna se odtahovat, až na něj jednoho dne hledí, jako by v jeho tváři viděla nenáviděného Artuše. Navíc si uvědomí, že miluje muže, a přestože mu to nikdo nevyčítá, Mordred si s tím neví rady.
V předmluvě autor Douglas Clegg píše, že jeho kniha se má blížit spíše fantastické legendě než historickému exkurzu. Kniha svým přístupem i filozofií připomíná Mlhy Avalonu. Děj teče pomalu, většinu času se zaobírá Mordredovými pocity a vnitřními dialogy se sebou samým. Lyrické opisy zastírají většinu akce, která přijde na řadu až v poslední čtvrtině a je kratinká – ale o to působivější. To by mohlo zklamat lidi, kteří čekali brutální řežbu (k téhle domněnce napomáhá i obálka, která je vážně zrůdná). Místo epických bojů s draky tu však čeká náhled do duše zmateného homosexála a kdo na to není připravený, nemusí to zkousnout. Autor Mordredovu sexuální orientaci nenechává jen v náznacích, ale naopak je (byly scény, na které jsem valila oči i já ^^) ukrutně upřímný, což Artušova bastarda staví do role poněkud kontroverzní knihy. Přestože se kniha tváří jako parafráze legendy, neztrácí svou aktuálnost a nedá se snížit na dobrodružnou historku o klukovi, kterého odsoudili dřív, než se narodil. Keltské prostředí by se dalo docela jednoduše vyjmout a příběh zasadit do jiného kontextu či doby, aniž by ztratil cokoliv ze své podstaty o hledání sebe sama.


Mordred jako postava je mi blízký jako málokdo jiný. Jako zrádce a démon, kterému byla jeho role vnucena a ať už udělal cokoliv, nedokážu ho brát jako zlosyna. Nedokázala bych to, ani kdyby provedl tisíckrát horší věci. Cleggovo pojetí se ze zatím existujících verzí blíží mé představě nejvíc. Přiznám se, že zpočátku jsem knize vůbec nedůvěřovala. Postupně se ale změnila v něco, co na mě silně zapůsobilo. Nejen hlavním hrdinou a stylem vyprávění. Tam, kde byl hrdina šťastný, byla jsem šťastná i já. Už dlouho se nestalo, že by mě nějaká dojemná scéna dohnala k pláči. A konec je nejpříšernější tím, že je opravdu nadějný, i když čtenář ví, že je to jen omyl a iluze a že to hlavní utrpení na hrdinu teprve čeká.

Artušův bastard končí tam, kde by měla začít epická linka příběhu – totiž Mordredovým opuštěním domova a počátkem cesty za Artušem. Je to první díl plánované, bohužel zatím neexistující trilogie a autorovi bych doporučovala, aby ji dopsal rychle! Do té doby si asi ještě několikrát přečtu první díl. Je to kniha, která se dá číst víckrát, v její symbolice se totiž dá hledat.


(Také bych autorovi doporučovala, aby se přidržel mé Ženiální Teorie o mnichově pravé identitě, protože pokud mi to pokazí, budu smutná... a zlá. >D)


(Cleggovi se navíc nějakým způsobem podařilo udělat sympaťáky i z Lancelota a Guinevery, které běžně nemůžu ani cítit a měla jsem je za přihlouplého hezouna a slepici. Teď musím přehodnotit svůj názor i na ně. To jsou věci... ^^)