Twisted fairytales

Narazila na cosi tvrdého, udeřilo ji to do boku, ale bylo to kdesi daleko... slyšela praskot a pak zase padala. Další náraz, další pád. Konečně s žuchnutím přistála na čemsi měkkém. Na obličej jí pršely úlomky.

„Mami!“ Vykřik zněl, jako by přicházel z jiného světa. „Mami, střechou propadla nějaká ženská!“

„Nemluv nesmysly.“ Druhý hlas se ozýval z ještě větší vzdálenosti.

„Leží v mojí posteli!“

„Nech toho a spi! Už to nebudu opakovat.“

Vražedkyně se usmála, ale oči nechala zavřené. Druhý hlas měl pravdu, strašně potřebovala spát. A až do rána ji nic neprobudí.


Hlubokou bránou se proplétají řetězy a provazy, celé obrovské město se pohupuje nad ohromnou propastí, pod nohama není nic, než závratná, nekončící prázdnota.

V Hluboké bráně žije Dill – poslední chrámový archón Ulcisovy církve, který má město chránit, ve skutečnosti však vymňouklý klučina, co má zakázáno létat, neumí bojovat, bojí se tmy a většinu času se baví tím, že sbírá do kyblíku slimáky a pak je roznáší různě po chrámu.

V Hluboké bráně žije Rachel, legionářka a dokonale vycvičená vražedkyně, která už za těch pár let u legie viděla věci, jaké jiní mají to štěstí nevidět celý život.

V Hluboké bráně Karneval. Zjizvený anděl, který každých dvacet osm dní ve městě loví. Té noci se říká Zjizvená noc a opakuje se už tři tisíce let.

V Hluboké bráně žije také Devon, travič, jehož pomalu zabíjí jeho vlastní práci. Za úkol má vyvíjet zhoubné nemoci, jedy a biologické zbraně, díky nimž město nejednou zachránil před barbary zvenčí. Jenže Devon je šílenec a to, jak se mu město odvěčuje za jeho služby, považuje za míň než nedostatečné. Podle něj se totiž lidé v Hluboké bráně narodili jen proto, aby pak celý život útrpně čekali na smrt a moc rád by jim jejich přáni splnil. Devon to možná nemá v hlavě tak úplně srovnané, ale má tam toho dost.

Ve žravé temnotě propasti, na jejím samotném dně sídlí Ulcis, bůh řetězů, se svými devadesáti devítí anděly a městem mrtvých. Možná. Třeba tam pod nohama desetitisíců lidí číhá něco úplně jiného a natahuje to pařáty ven. Nad Hlubokou bránou řádí zabijácká stvůra Karneval a uvnitř nenasytného města žije Devon a cosi kutí. A to není právě nadějná vyhlídka...


Ranhojiči to již vzdali a nechali toho chudáka připoutaného, aby si nerozdrásal tělo do krve. Devona to zaujalo, chtěl vědět, kolik toho Angus vydrží. Ale když Sypesovi slíbil, že pomůže, rozhodl se přistoupit na kompromis.

„Zakázal jsem ti přístup k těm tvým jedům,“ zamračil se Bataba.

„Žádné chemické látky jsem nepotřeboval,“ namítl Devon. „Jenom pilu.“

Bataba se opět podíval na záhadný obsah vaku, z něhož cosi vytékalo. „Co jsi udělal?“

„Zabránil jsem mu, aby se škrábal.“


V minulé recenzi jsem naznačila, že vybírat si knihu podle obálky je pitomost. Jenže občas se i trefíte. O Zjizvené noci bych dodneška nevěděla, kdyby mě ten krásný přebal nepraštil do očí, samozřejmě pro jistotu jsem si ji nechala naložit až pod stromeček a nejdřív se v recenzích ujistila, že to není jenom pěkná obálka. Neříkám, že je to nejlepší fantasy, kterou jsem kdy četla, ale rozhodně je to nejlepší fantasy, kterou jsem četla minimálně za poslední půlrok. Co se mi nelíbilo, se dá shrnout do krátkého odstavce.


Výrazněji mi vadilo jen to, že se Alan Campbell ke konci (on to dělal už v průběhu, ale v závěrečné akční scéně to kulminovalo) nechává unést a hrdinové trpí oním narutovským komplexem nezranitelnosti, kdy je výdrž jejich chvílemi až absurdní. Zvlášť nad tím, co provádějí Rachel a Nettle, zůstává rozum stát. Nu, s tím se smíříme.

Autor zvolil typ vyprávění, kdy střídá několik dějových linií zastupovaných různými postavami. Střídají se, v závěru až moc rychle a většinou končí v tom nejnapínavějším. Budí to dojem roztříštěnosti a mně osobně to nutí listovat dopředu a dočítat si na přeskáčku scény, které mě zajímají. To ale ostatně dělám u každé knížky.

A závěr... Nemůžu říct, že by mě uspokojil. Nicméně kniha je první dílem trilogie Kodex Hluboké brány, další dva díly by měly vyjít letos a tam se snad dozvíme víc. Knížku tvoří poměrně ucelený příběh a bez újmy na psychice se dá číst i samostatně, nicméně pořád nechává nezodpovězených otázek dost na to, aby se člověk těšil na druhý díl.

Tyhle problémy ale osobně považuju za drobnosti, které je třeba zmínit, abych jenom trapně nechválila. Zážitek z četby byl totiž silnější, než jsem čekala. Užívala jsem si prakticky každou větu, každý dialog (ty hlavně). Nebylo chvilky, kdy bych se nudila. Pořád se tam něco dělo – což u jiných knížek bývá dost často problém. Přestože samotný příběh je „jen“ nadprůměrný, konečnému dojmu hodně dodávají prostředí a charaktery.

Město samotné je úchvatně ponuré, zavalené kouřem a mlhou, rezavé řetězy skřípou a pod nohama se mu otevírá nenasytná propast. Není výjimkou, že tu a tam nějaký řetěz praskne a do hlubiny se zřítí třeba i celá ulice. Dýmají tam komíny Jedových dílen, potulují se tam žebráci a krysy a potemnělou oblohu brázdí vzducholodě. A Karneval. Jen škoda, že se nedozvíme místní legendy o Řetězoplazci, Strize a Svázané vdově...

A postavy? Nelze nemilovat. Z hlavních mi byla ukradená jediná – Nettle. Z ostatních bych těžko vybírala, koho mám nejradši. Rachel je prostě sympaťačka, stejně jako Karneval.
Dill je chlapec, kterého každá druhá čtenářka toužila umudlat k smrti. Mladíček pronásledovaný slavnou minulostí svého rodu, by šíleně rád vzal do ruky meč a hrdinně bojoval proti armádám pohanů, ale copak to jde, když pohané došli a on, pokaždé, když potají uzme tupý meč, pořeže leda tak sám sebe? Z chrámu krade kostelní svíčky a oblepuje si jima celý pokojík, protože má hrůzu ze tmy. Jeho oči samovolně mění barvu podle jeho emocí, nedokáže zakrýt, jak se cítí. Nejčastěji má oči zelené, což značí stud, nebo bílé – to je zase strach.

A Devon je... prostě Devon. Nastoupil nenápadně, skončil jako největší mástr. Sympatičtějšího záporáka jsem snad ještě nepotkala, on vlastně není ani záporný. Člověk mu i fandí. Kromě toho fandí i jeho protivníkům a fandí i dalším lidem okolo, takže jde sám proti sobě, ale je to úžasná zábava.


Zjizvená noc je i přes svoje drobné nedostatky skvělá knížka. Překvapilo mě, když jsem na zahraničních webech našla vlnu negativních reakcí, ale... Koho to zajímá? Je svěží, zábavná, neotřelá, atmosférická, plná morbidního humoru a zvrácených hrdinů a čte se jedním dechem. Alana Campbella si pohlídám. Doufám, že se u nás vydají i jeho další knihy.

FanArt_Carnival at Deepgate by =MadMindInc on deviantART

Dny po pádu krále Artuše a zničení jeho hradů jsou zadušeny ohněm, kouřem a zahlušeny křikem umírajících. Na Británii dorážejí Římají, Sasové i seveřané a lid sesílá kletby na zrádce, který je za vše zodpovědný. Na znetvořeného démona, jenž kolem sebe šíří zápach hrobu. Na Mordreda.

Zdevastovanou zemí kráčí vysílený muž v masce ze zlata a stříbra a v jeho patách vojáci sira Bedevera. Útočiště nachází v klášteře, kde se setkává s mladým mnichem prahnoucím po vědění, po pravdě, která se skrývá za historkami, jež pronikly za silné zdi kláštěra, za příběhy o velkých rytířích a krásných dámách z Camelotu. O velekráli Artušovi, krásné Guineveře, Lancelotovi a zlovolném Mordredovi. Tetovaný cizinec mu může pravdu vyjevit... nebo alespoň svou vlastní verzi oné pravdy.

Skutečný počátek příběhu nás vrací do chvíle, kdy těhotná Morgana prchá před Artušovými vrahy. Merlin vyřkl proroctví, že jeden z Artušových bastardů velekrále zničí a Artuš by rád tuhle hrozbu uťal už v zárodku. Morganě se však podaří dostat se do Bróceliandu, kam bratrova vláda nesahá a kde Mordred prožije celé své dětství.


Mordredův vývoj sledujeme jeho očima, neboť příběh vypráví sám. Místo dobrodružného vyprávění jej však umisťuje do emoční roviny, ve středu světa je on sám a citlivě líčí pohnutky mladého chlapce, který se zmítá v existenční nejistotě. Musí tajit svou pravou identitu, neboť nikdo se nesmí dozvědět, kdo je jeho otcem. Jeho matka začíná propadat šílenství a od svého syna se odtahovat, až na něj jednoho dne hledí, jako by v jeho tváři viděla nenáviděného Artuše. Navíc si uvědomí, že miluje muže, a přestože mu to nikdo nevyčítá, Mordred si s tím neví rady.
V předmluvě autor Douglas Clegg píše, že jeho kniha se má blížit spíše fantastické legendě než historickému exkurzu. Kniha svým přístupem i filozofií připomíná Mlhy Avalonu. Děj teče pomalu, většinu času se zaobírá Mordredovými pocity a vnitřními dialogy se sebou samým. Lyrické opisy zastírají většinu akce, která přijde na řadu až v poslední čtvrtině a je kratinká – ale o to působivější. To by mohlo zklamat lidi, kteří čekali brutální řežbu (k téhle domněnce napomáhá i obálka, která je vážně zrůdná). Místo epických bojů s draky tu však čeká náhled do duše zmateného homosexála a kdo na to není připravený, nemusí to zkousnout. Autor Mordredovu sexuální orientaci nenechává jen v náznacích, ale naopak je (byly scény, na které jsem valila oči i já ^^) ukrutně upřímný, což Artušova bastarda staví do role poněkud kontroverzní knihy. Přestože se kniha tváří jako parafráze legendy, neztrácí svou aktuálnost a nedá se snížit na dobrodružnou historku o klukovi, kterého odsoudili dřív, než se narodil. Keltské prostředí by se dalo docela jednoduše vyjmout a příběh zasadit do jiného kontextu či doby, aniž by ztratil cokoliv ze své podstaty o hledání sebe sama.


Mordred jako postava je mi blízký jako málokdo jiný. Jako zrádce a démon, kterému byla jeho role vnucena a ať už udělal cokoliv, nedokážu ho brát jako zlosyna. Nedokázala bych to, ani kdyby provedl tisíckrát horší věci. Cleggovo pojetí se ze zatím existujících verzí blíží mé představě nejvíc. Přiznám se, že zpočátku jsem knize vůbec nedůvěřovala. Postupně se ale změnila v něco, co na mě silně zapůsobilo. Nejen hlavním hrdinou a stylem vyprávění. Tam, kde byl hrdina šťastný, byla jsem šťastná i já. Už dlouho se nestalo, že by mě nějaká dojemná scéna dohnala k pláči. A konec je nejpříšernější tím, že je opravdu nadějný, i když čtenář ví, že je to jen omyl a iluze a že to hlavní utrpení na hrdinu teprve čeká.

Artušův bastard končí tam, kde by měla začít epická linka příběhu – totiž Mordredovým opuštěním domova a počátkem cesty za Artušem. Je to první díl plánované, bohužel zatím neexistující trilogie a autorovi bych doporučovala, aby ji dopsal rychle! Do té doby si asi ještě několikrát přečtu první díl. Je to kniha, která se dá číst víckrát, v její symbolice se totiž dá hledat.


(Také bych autorovi doporučovala, aby se přidržel mé Ženiální Teorie o mnichově pravé identitě, protože pokud mi to pokazí, budu smutná... a zlá. >D)


(Cleggovi se navíc nějakým způsobem podařilo udělat sympaťáky i z Lancelota a Guinevery, které běžně nemůžu ani cítit a měla jsem je za přihlouplého hezouna a slepici. Teď musím přehodnotit svůj názor i na ně. To jsou věci... ^^)

Existuje svět, jak ho známe my, a pak ještě svět „za zrcadlem“, šílená dimenze Abyss, v níž žijí stvůry zvané Chain, a pokud se do ní propadne člověk, jeho životnost se tam výrazně sníží.

Oz Bezarius je bezstarostný šlechtický synek, v inventáři má přitroublého kawaii sluhu, přitroublou sestru, přitroublého strýce a otce, který si určitě vyměňoval tipy na výchovu synů s Alexisem Hargreavesem. Ozovi bude 15 a při té příležitosti má být prohlášen za budoucí hlavu svého rodu, jenže...

Jak už to tak bývá, Oz někomu hodně leží v žaludku a ten někdo na něj během rituálu zaútočí a prohodí do Abyss. Přežít v Abyss je nemožné. Ozovi se to podařilo jen proto, že potkal Alenku, Chaina v podobě mladé dívky, která mu pomohla ven, ale na oplátku s ní chlapec musel uzavřít smlouvu a pomoci jí najít vzpomínky, které ztratila, když možná kdysi byla člověkem.

Aby v tom Oz nezůstal sám, postaví se za něj mladá šlechtična Sharon, její poskosk Break a tajemný Raven – samozřejmě, že ne z dobroty srdce, každý sleduje své vlastní cíle. Všichni totiž mají něco společného s krvavou tragédií Sabriée, která se odehrála před sto lety a jejíž pochopení může být klíčem k rozřešení všech záhat a rozpletení složitého chumlu událostí a vztahů. Nebo taky ne...


Pravdou je, že za poslední dva roky můj nekritický pohled na anime značně ochladl a všechno, co je japonské, už není nutně Super. Ale Pandora Hearts mě vrátilo do doby, kdy jsem to fanaticky žrala a zvládla jsem sérii za dva dny. Pandora Hearts mi sice zabralo týden, ale to je na moje dnešní poměry rychlost jak blázen a navíc mi dělalo vážné problémy se od sledování odtrhnout. Nadšení je na místě. Tuhle story snad napsali přímo pro mě.

Počínaje příběhem, kde se po celých 25 epizod směřuje k jednomu cíli. Příběhová linka se časem bohatě rozvětví, přibývají nové postavy a osudy, náhledy do minulosti, mnohokrát i z různých úhlů na jednu událost, různé cíle a tužby, ale příběh je jen jeden. Žádné zaručeně ubohé a plytné dvacetiminuté epizodky, které si hrajou na drama, ale prokoukne je i dítě v předškolním věku. Žadné karí soutěže, plážové díly a podobné trapnosti (odpočinková epizoda je jen jedna, ale ta je kulervoucí XD). Příběh má svou hloubku a je dost napínavý na to, aby se člověk třepal na další díl. Většina motivů je jen naznačena, nic se tu zbytečně dlouho nevysvětluje a nepodceňuje se tím divákova inteligence. Člověk má pak radost, že na tohle a tamto přišel sám. Zpočátku je to sice trochu zmatené, ale chce to trpělivost, brzy to smysl dá. Manga je v tomhle ohledu ještě horší, zkoušela jsem ji číst už dávno a po dvou kapitolách letěla do koše. (A byla to chyba.) Je to zmatek, ale po třech epizodách se to utřepe.


Co se týče postav, ani tady si nemohu stěžovat. Jediné, co mi hřálo žluč, bylo přifouklé poprsí Ozovy ségry. Ostatní jsem si zamilovala. Hrdinové sice na první pohled podléhají archetypům (čestný hrdina, nenažraná drzá hrdinka, temný zamlklý pistolník), zároveň však mají vlastnosti, slabosti a strachy, které je zlidšťují a dodávají jim na důvěryhodnosti a sympatiích. Příkladem na všechny buď můj oblíbený Raven, který na začátku působí jako chladný hustoborec, který za celou dobu prohodí sotva dvě suché hlášky a celou dobu se utápí ve vlastní tragédii (která je přirozeně Nejtragičtější, zdravím Kandu), pod slupkou černého kabátu a klobouku se ale ukrývá kluk se slabšími nervy, než mám já, s roztomilými infantilními fobiemi a nafintěnými manýry šlechtice. Každý postava si jde za svým, ale ne jako slepí psi a nikde není řečeno, že se jejich názory pod vlivem zkušenosti a citů k jiným postavám nemohou změnit. V poslední době se setkávám hlavně s hrdiny, kteří snad ani nejsou lidé a neustoupí ani o krok, ale Pandora Hearts mě příjemně překvapilo. A navíc tu (podle mě) hrozí velmi reálné riziko kaoriyukovského komplexu – tedy, že zlouni budou nakonec ti největší dobráci/chudáci.

I nad prostředím, ve kterém se to celé odehrává, nemůžu než plesat. Je to sice svět fantazijní, ale inspirace 19. stoletím je zřetelná, navíc se jedná o parafrázi na Alenku v Říši divů. V „reálném“ světě jsou lidé spořádaní a nosí krásné šaty. V Abyss vládne chaos a jeden nikdy neví, která z povalujících se monstrózních hraček obživne. Je tam spousta panenek, co jim klapou čelisti, králíčkům z očí kape krev, krev mají na rukou i malé dětičky, kuchají se tam plyšáci a skoro všichni se šíleně chechtají. Kdo se šíleně nechechtá, aspoň se usmívá jako psychopat. Prostě jedna velká viktoriánská fantazie. Vizuál připomíná Kuroshitsuji, jenže na rozdíl od něj má v sobě Pandora Hearts víc než pěkné kluky v krajkových límcích a senem v hlavě.

O nic nepřijdou ani vyznavači hudby, kterou složila Yuki Kajiura (My Hime, Tsubasa Chronicle, Noir). Někdo může říct, že její muzika je pořád na jedno brdo, ale já osobně v tom nevidím problém, ale plus. Je to krásná hudba a mně se neoposlouchá snad nikdy.


K Pandora Hearts v anime podobě mám jedinou výtku – ale ta bohužel není zanedbatelná. Ono je to totiž anime natočené podle mangy, která... (chvilka napětí)... není dokončená. Což má za následek zrůdný konec. Na složitý propletenec vztahů, událostí a osob se až do konce nabalují další a další motivy, až si najednou divák uvědomí, že tohle se v posledních dvou dílech nedá vyřešit. A taky že nevyřeší. Ještě v poslední možné chvilce se tam objeví nová postava s novým mystériem a co s tím? Nic. Závěr nezodpoví ani desetinu předhozených otázek a šlus. Poslední tři díly ignorujte a přečtěte si mangu. To ale není moc nadějná vyhlídka, protože ona zas před anime takový náskok nemá a završení je v nedohlednu – na jednu stranu je to dobře, protože tahle se sága se mi nebude chtít opouštět, na druhou stranu chci sakra vědět, jak to dopadne, grr! Takový příběhový absťák jsem měla snad jen i Godchilda, Afterschool nightmare a Koori no mamono, a není to stav, který bych si přála zažívat často. Jsem příběhový feťák a Pandora Hearts bylo sakra kvalitní opium a oni mi ho odtrhli od huby. T_T


Na závěr řeknu toto: Anime mě nadchlo a na konci rozčílilo. I když člověk s něčím podobným počítá (musí, když sleduje seriál podle nedodělaného komiksu), stejně ho to rozčaruje. Přesto pro mě mělo anime jeden neocenitelný přínos – dalo mi základy a pomohlo mi překlenout se přes ten guláš, kvůli kterému jsem kdysi zahodila mangu. Díky němu jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu a teď se můžu k manze vrátit. Takzvaný závěr anime s vyzněním, že to celé byla jenom reklama na mangu, mě sice nasírá, ale na mé očarování Pandora Hearts nemá vliv, protože já tuhle story prostě žeru.