Pohádka

Jestli jsme se nelíbili,

pomyslete si na chvíli,

že jste tady jenom spali,

a my všichni se vám zdáli.

- Shakespeare, Sen noci svatojánské


Filip Hastings je úspěšný filmový scenárista a spisovatel, nicméně potřebuje oddych, a jelikož už má nahrabáno dost do zásoby, sebere rodinu a odstěhuje se na venkov. Rodina, čítající manželku, bývalou herečku Glorii, dceru Gabii a dvojčata Patrika a Seana, zprvu představa života v nějakém zapadákově příliš netěší, ale truc je brzy přejde, jakmile přijdou na chuť harmonické a poklidné idylce, kterou nové prostředí nabízí. Tedy, poklidné... Ujišťuji vás, že zrovna ten klid jim dlouho nevydrží.

Občas si lámu hlavu nad tím, proč mají někteří lidé nutkání stěhovat se do tajemných viktoriánských domů na samotě na kraji lesa, ve kterém se navíc vyskytují místa jako Most skřítků a Pahorek krále duchů. Asi proto, že kdyby byli všichni tak zbabělí a strachy podělaní z každého vrznutí podlahy racionální a chladně kalkulující jako já, nebyly by příběhy a už vůbec ne akční horory. No jo...

Filipův dům sousedí s přesně takovým divným lesem, ve kterém je Most skřítků. A pod ním se něco skrývá, něco zlého tam dole žije. V lese je i lysý kopec, Pahorek krále duchů, a odtamtud se po nocích ozývá hudba a tančí tam nezřetelné postavy. A horší věci se Hastingsovým budou dít, protože zdaleka ne všechny bytosti z lesa jsou dobré nebo aspoň nevšímavé, mnohé mají poměrně temné choutky (ano, mají tři mozkové buňky, z nichž jedna myslí na zabíjení, druhá na souložení a třetí na ovládnutí světa) a právě ty se pomalu stahují kolem Hastingsova domu jako oběšencova smyčka.

Raymond E. Feist je známý především díky strašně moc dlouhé fantasy sérii z Midkemie, ze které jsem četla zatím tři knihy. Z prvního dílu totálně odvařená, z druhého už ne tak moc, po třetím mě to přestalo bavit. Přestože to rozhodně nebylo zlé, nějak jsem ztratila potřebu vědět, co bude dál.

Pohádka je v rámci Feistovy tvorby zcela samostatný román. Původně (než jsem si ji půjčila, žádné info ani anotaci jsem si nezjišťovala) jsem čekala parodii/variaci/satiru/prostě-něco-srandovního na pohádky, jaké známe my, jenže hned na prvních stránkách jsem byla vyvedena z omylu, žádná Sněhurka tam po lesích neběhá a veselé to taky není. Feist se inspiroval irskou lidovou slovesností a mytologíí a zlo má podobu elfí. Upozorňuji však, že po americkém venkově neběhá ani Legolas. Elfové, jak nám je představuje Feist, jsou toho druhu, kterému na noc dáváte ven misku mléka a nad dveře přibíjíte podkovu, protože jinak ámen s vámi a zlý pryč. Tihle elfové se s lidmi nemazlí. Jsou to ti, kteří smrt považují za šprým. Osobně jsem byla natěšená, protože tyhle elfy miluju (no nebyli v Dámách a Pánech kouzelní?). Jenže v průběhu čtení moje nadšení dost ochladlo.

Obálka se chvástá, že držíte v ruce fantasy horor na pomezí Holdstocka, Kinga a Gaimana. Holdstocka jsem nikdy nečetla, ale Kingovi ani Gaimanovi se to nepodobá ani náhodou. Hned na prvních stránkách jsou nám představeni hrdinové, přičemž Hastingsova dcera Gabbie je moc krásná a ještě krásnější a taky supr baba, což se pak omílá v každé druhé kapitole, kdyby čtenář náhodou zapomněl. Najde si kluka, který je taky príma a dělá doktorát z literatury a já si ho představovala jako Alexeje (Alexeji, jestli tohle čteš, tak sorry, ani nevím, proč mě to někde na začátku napadlo – asi to mělo co dělat s tou literaturou – a pak už se toho nešlo zbavit, takže ještě jednou omluva >//<.). Všechni ostatní hrdinové jsou taky bezva a sympaťáci a jediné, čím se od sebe odlišujou, jsou jména. Vlastně jediné postavy, které mají aspoň trošku jiný charakter než ostatní, jsou ten „kluk z lesa“ a Barney (což ale neznamená, že by prošli jakýmkoliv vývojem), a jediní kterým jsem jen velmi minimálně fandila, byli Marek, Sean a kocour Ernie. Na ostatních mi v nejmenším nezáleželo, oni stejně skoro nic nedělali, jen sebou nechali smýkat jak hadrem na holi a v jednom kuse se divili, že „toto přece není možný, skřítkové neexistujou“ a to i přesto, že jim realita servírovala víc důkazů, než by si zasloužili.


Příběh se na začátku skvěle rozjíždí, jenže časem se zmůže leda na opakování toho, že se něco divného a černého plížilo pod oknem, někdo citlivější trpěl nevysvětlitelnými pocity úzkosti, nebo měl někdo sex (a to poslední se skoro nevyhne ani dětským hrdinům). Někde v půlce knihy už mě přestaly děsit i ty rádoby nejděsivější hororové scénky.

Konec je poněkud megalomanský, dle mého by se hodilo komornější rozuzlení, ale co už.

To vše ale neznamená, že je Pohádka špatná kniha. Feist je skvělý vypravěč, to nelze vyvrátit. Pohádka je i přes všechny svoje nedostatky (a že jich nemá málo) velmi čtivá a plyne jako voda. A hlavně je nenáročná. Pro mě je to ideální knížka do vlaku, protože jezdím v šest ráno do školy a v devět večer zpátky a to vážně nemám náladu a hlavně sílu na něco, u čeho se musí myslet. U četby Pohádky se dá i pohodlně dřímat, aniž by vám něco významnějšího uniklo. Pohádka je průměr. Člověk si to jednou přečte, na tři dny se tím zabaví a pak to hodí za hlavu. Koupi nedoporučuju, ale když si to půjčíte z knihovny, nic nezkazíte.


Kuroshitsuji

Viktoriánský Londýn je místo plné mlhy a kouře a do jeho nočních uliček se odváží vkročit jen ty nejzoufalejší šlapky. Číňané v East Endu vládnou opiovým doupatům, tajné okultní společnosti v temných šlechtických sídlech provádějí krvavé rituály, Alexis Hargreaves možná právě dobičoval svého syna Caina a nic netuše si zapaluje dýmku naplněnou arsenikem, Jim Taylor prchá před šílenou paní Hollandovou, Big Ben odbíjí půlnoc a muž v masce Alenčina králíka svírá v rukou sekyru, plíží se deštivou nocí a hledá a čeká... A Ciel Phantomhive se v tomto dramatickém čase účastní soutěže, který patolízal uvaří nejlepší karí. Chjo...

Ciel Phantomhive je dvanáctiletý šlechtic, temná minulost je samozřejmostí. Před lety kdosi do základů vypálil jeho sídlo, zavraždil mu rodiče a samotného Ciela letmo naznačeným způsobem (ale yaoistky si rády domyslí) zmučil. A tak Ciel, jemuž zbyla jen nenávist, uzavřel smlouvu s ďáblem. Ten mu pomůže dosáhnout pomsty a za to si vezme chlapcovu duši. Fair trade.

Komu to nepřipomene Godchilda, je asi slepý (nebo Godchilda nezná). Pěkný náběh? Ano, pěkný. Ale tím to bohužel hasne. Ciel žije v obrovském sídle na okraji Londýna, věrně slouží královně, řeší pro ni rozličné kriminální případy a zároveň se snaží vypořádat se svou nezáviděníhodnou minulostí. Jeho komorník Sebastian (démon) se stará, aby se Ciel měl jako ve vatičce, dělá pro něj první poslední (když je třeba, ošuká i jeptišku, aby z ní vytáhl potřebné informace, přičemž mladý pán poslouchá venku), ničí nepřítele, surfuje klidně i na dělové kouli (vystřelené z děla), z jídla vyřezává úchvatné květy, dokonale hraje na housle a vůbec, je to supr patolízal.

To je jediné štěstí, protože kromě něj v zámku pracují tři dementní sluhové, instatní děda (je pořád chibi a lidské podoby nabyde, jen když se předávkuje čajem) a nadržený démonický pes, a ti v domácnosti nadělají víc škody než užitku. Chjo...

Kuroshitsuji se mi zdál divný už jako manga. Myslela jsem si, že časem se to zlepší. Nezlepšilo. Série případů, které Ciel v průběhu anime řeší, je provázaná jen nepatrnými nitkami, ale to není chyba. Chyba je, že je to vlastně příšerná nuda. K čemu je dobré, že Ciela tu a tam někdo unese nebo naveze do průseru, když stejně víte, že dřív nebo později se tam přižene Sebastian, nepřítele podřeže příborákem a mladého zachrání? Proč se Ciel dvacet minut vloupává do cizího zámku, když jen, co se dostane dovnitř, Sebastian tam už znuděně sedí a čeká na něho? A vůbec, k čemu to je mít v příběhu hrdinu, který není absolutně nijak silově omezený a za celou dobu nepotká nepřítele, který by se mu co do schopností vyrovnal? Veškeré napětí je to tam a výsledek? Nuda!!!

A ještě jedna věc mi rvala duši. Ty vtípky... To si sakra někdo opravdu myslí, že je to vtipné?! Ve chvílích, kdy se Kuroshitsuji drží vážného tónu, je docela snesitelný. Historka o Jacku Rozparovači se mi líbila. Ale co v gotickém viktoriánském dramatu dělá epizoda, kde se soutěží o nejlepší karí, je mi záhadou. Mimochodem, tahle karí soutěž mi dodala. Vlivem nějakého koření se totiž z ochutnávačů staly zombie, ale to není nic proti ničemu, protože Sebastian je zdrtil naběračkou. Unikla mu jen hlavní záporačka, která se vrhla na přítomnou královnu. Byla jsem příliš naivní, když jsem zadoufala, že zlounku sejme někdo jiný než úžasný Sebastian? Ano, byla, protože v nejnapínavější chvilce záporačka uklouzla na langustě a nabila si držku na dlaždicích. Co udělali se zbylýma zombíkama, radši nekomentuju. (Ano, házeli jim do tlamek housky, a protože ty housky pekl skvělý Sebastian, ze zombíků se stali znovu lidi. Paráda...) Takovým blbostem se směju v Ouranu a toleruju je v Narutovi, ale tady???

Podobným způsobem je zprzněna prakticky každá světlejší chvilka. Je tam příběh o loutkaři, který unáší mladé dívky a vytváří z nich živé/mrtvé loutky. Super! Kdyby to nebylo proloženou scénou, kde naši hrdinové krasobruslí na zamrzlné Temži jako dva kreténi a chlap se do nich trefuje dynamitem. To není humor, to je DEGRADACE!!! Neříkám, že z každého viktoriánského příběhu chci mít antickou tragédii, kde se pořád brečí a ze které máte měsíc depku, ale sranda se dá dělat i inteligentně. U Godchilda jsem se smála poměrně často a roli veselého „blbečka“ tam plnil Oscar, ale byl snad kvůli tomu jedinkrát trapný? Nebyl!!! Naopak, je to postava, kterou respektuju snad nejvíc.

Dále si k tomu přičtěte hromadu jiných hollywoodských klišé, třeba že hlavní zápor je ten decentní jemný chlápek v bílém nebo že ten, kdo se má brzo ženit a stát se otcem, se nedožije konce epizody. Ostatní záporňáci mají ke svým krutým činům vlastní tragické důvody, například traumata z dětství, kdy se načichali kouře z hořícího makového poli a měli z toho halucinace. Vůbec mě to nedojalo.

Jistě, Kuroshitsuji se pyšní scénami, které se dívkám líbí. Srdce každé yaoistky jistě potěší scéna z vězení, když holohlavý bezzubý žalářník serve z přikovaného Sebastiana košili a se slinou u huby blekotá, jakože „Krása!“, jenže mně to vůbec duši nedrásalo, jelikož jsem věděla, že se všemocný Sebastian může kdykoliv sám osvobodit a vlastně vůbec netrpí. Navíc, záběr milosrdně skončil dřív, než na něj ta žalářnická potvora vůbec hrábla a z mučení, které následovalo, jsme neviděli NIC! TT__TT

Mimochodem.

Mnohým Černej patolízal učaroval kvůli podobným srandičkám, a shonen-ai hintů je tam vážně dost, ale většinou se vyskytují tam, kde se nehodí („Pomůžu ti, když mi slíbíš, že mi pak Sebastian strčí jazyk do pusy.“ „No tak jo, slibuju.“).

Poslední dvě epizody v mých očích Kuroshitsujiho trochu očistily, neboť apokalyptické drama (které mi zase připomnělo závěr Godchilda, ale komu to vadí) se obešlo bez „vtipných“ odlehčujících blbostí. Dokonce to bylo trošku napínavé, Sebastian na sebe vzal svou pravou podobu, ze které však, kromě železných kozaček na podpatku a la Rosiel, neuvidíme vůbec nic. Konec je divný, vzhledem k tomu, že by se měla točit druhá řada.

Kuroshitsuji není vyloženě zlý seriál, jenže do sakrálních témat vnáší prvky potřeštěné komedie. Je to smutný příběh proložený takovou hromadou trapností, že to bolí. Někdo si tu evidentně nebyl jistý, jestli píše crazy komedii nebo drama a vznikl z toho příšerný mišmaš. Na viktoriánskou dobu a lordíky jsem háklivá, takže nehodlám mhouřit oči a zbaběle Kuroshitsujiho omlouvat, že „to občas bylo celkem dobré“. Negativní dojmy většinu dobrého zahlušily. Kaori Yuki se musela potrhat smíchy a Cain rotuje v hrobě.

Tuhle story doporučím snad jen těm, kteří nemají co dělat, kterým stačí koukat na pěkné bezduché chlapce v krásných šatech, kteří kladou rovnítko mezi dobré anime a dobrá animace a pro inspiraci taky těm, kteří chtějí píšou slash a došly jim použitelné páry – Kuroshitsuji jich nabízí slušnou zásobu. (Myslím, že mnohé fanfictiony na Kuroshitsujiho, pokud se jich ujmou talentované a příčetné autorky, budou lepší než samotný kánon.) ^_^

Perská kočka

Taťka mi ji právě poslal na mail. Zítra vyzkouším, zda má i Zpekla perské geny.