Mei-chan no shitsuji

Tak co, holky, chtěly byste mít poskoka, který pro vás (i za vás) všechno udělá, nakrmí, pobaví, do školy odveze, před spaním vám přihřeje mlíčko a ještě navíc vypadá jako Mizushima Hiro? Tak Mei-chan jednoho takového má. Ale od začátku.

Mei-chan spokojeně žila se svou rodinou v malém domku na pobřeží, neměli sice moc peněz, ale měli se rádi a to bylo hlavní. Jenže to nebylo dobrodružné, takže jednoho nepěkného dne rodiče umřeli a Mei-chan osiřela. Ale ne úplně, ukázalo se, že Mei-chanin dědeček je hlava jakési nechutné korporace a dívčina je chtě nechtě odklizena na Prestižní Výběrovou Dívčí Akademii St. Lucia, kde měsíční školné stojí sto miliónů a z intráku do školy nejezdíte na kole, ale lítáte helikoptérou. A protože studentky jsou jedna líná veš vedle druhé, každá má k ruce vlastního patolízala. (Oni tomu sice říkali butler, ale pro mě je Butler jen jeden, a sice Domovoj Butler, ahoj, Arty~ <3.) Mei-chan vyfasuje toho nejlepšího, nejkrásnějšího, nejschopnějšího a nejušlechtilejšího (a tím pádem i nejnudnějšího), kterým je samotný Shibata Rihito (Mizushima Hiro). Abyste věděli, tenhle kluk je tak superózní, že když jde, slunko mu svítí zezadu do hlavy, takže se jeho tvář i postava postupně noří ze zlaté záře a to je tak ohromně cool, že dokud to neuvidíte, neuvěříte. (My fanynky samozřejmě víme, že Hiro umí oslňovat i bez zapadajícího slunce v zádech, ale rejža patrně chtěl, aby si kalhotky ždímaly i nezaujaté puberťačky.)

Mei-chan, obyčejná „nevychovaná“ holka z dědiny, se tedy ocitá v nablýskaném, etiketou sešněrovaném paláci, kde na ni všichni koukají skrz prsty, kde má každý na účtě cifru s tolika nulami, že by se jich nedopočítal ani Chuck Norris, a kde ze sebe bishíci osekávají oděvy příborovými noži, ale dál než za sako nezajdou, a bude jen na Mei-chan, zda-li dokáže z těch nabubřelých slepic vykřesat fajn holky, se kterýma bude radost chodit do třídy.

Samozřejmě toto není celá zápletka, ještě je tu totiž Velmi Decentní a Elegantní záporačka na invalidním vozíku a její patolízal v bílé paruce a bílém obleku. Tento muž má ve zvyku šmírovat v křoví (má totiž zvláštní schopnost vybrat si vždycky to křoví, před kterým se někdo baví o něčem důležitém), a protože bílý oblek a bílá paruka v zeleném porostu fungují jako dokonalé maskování, nikdy si ho nikdy nevšimne. (Asi četl tu Vetinariho knížku o kamufláži. Pamatujete si na ni? Jestli ne, doporučuju Noční hlídku, ne tu od Lukjaněnka, ale tu od Pratchetta.) Záporačka pak stříhá hlavičky růžím a ďábelsky se chichotá.

A to není vše – ještě je tu pomatená ředitelka školy a samozřejmě Mei-chanin mafia dědek, kteří se taky pořád potutelně smějou, takovým tím způsobem, je nemůžete nepodezřívat. Mimochodem, mafia dědkovi taky lížou paty dva mládenci, a to dokonce dvojčata, a ti kdyby se tam mihli víckrát, stavím endorfiny do pozoru a přidávám k celkovému hodnoceni dvě hvězdičky. Za každého jednu. Ale bohužel, no.

Máme tedy hlavní hrdinku, hrdinku, páreček zlounů, nějaké ty postavy, u kterých do poslední chvíle nevíme, na čem jsme a zápletku, která je sice dost ohraná, ale taky slibuje kvanta srandy... které se jaksi nedočkáme. Proč?

Kdybych to měla shrnou jednou větou, napíšu, že Mei-chan no shitsuji je pomalé. Tohle dorama se neskutečně vleče. Má deset dílů, ale aby řeklo všechno, co chtělo říct, stačilo by jich pět. Seriál je stejně sterilní jako ty slečinky, o kterých je. Pár hodně vtipných momentů se tam vyskytne, ale to nestačí. A většina pokusů o humor prostě vyšumí. Všichni chodí a mluví strašně pomalu, aby působili vznešeně a ušlechtile, ale... nikdy bych nevěřila, že mi bude vadit, jak rychle se kdo šourá, ale koukala jsem taky na Atashinchi no danshi, kde Horikita Maki pořád někde běhá a vříská a dorama je hned podstatně živější.

Hlavním tématem ke zdlouhavým rozhovorům je otázka, zda může patolízal Rihito Mei-chan sloužit nebo ne, jestli je toho hoden nebo ne, jestli to dostal rozkazem nebo ne a pokud ne, proč to sakra dělá. Na programu jsou i otravné didaktické monology na téma přátelství/rodina/láska/peníze/věrnost... atd, prostě ty klasické výchovné kecy, jako v každém japonském seriálu, ale tady jdou skousnout o to hůř, že tu není téměř žádný humor ani akce, které by je vyvážily.

A charaktery, další kámen úrazu. Mei-chan (Eikura Nana) sice není otravná, upištěná slépka (Když občas spadne, nikdo ji nezvedá a v prvním díle dokonce sama vylezla z jámy, kterou jí vykopaly ošklivé zlé spolužačky. Vlastně jí nic jiného nezbývá, protože když jednou opravdu potřebovala pomoct, bishík seděl na posteli a bezmocně vzdychal.), ale je poněkud nudná. Nebylo tu nic, co by mě přimělo držet jí palce.

Mezi ní a jejím patolízalem není pražádná chemie (a co si budem povídat, nejlepší Hirův pairing byl Nakao z Hana kimi a to neříkám proto, že jsem yaoifangirl, ale proto, že je to pravda XD). Koneckonců, patolízal numero uno je kapitola sama o sobě. Mizushima Hiro je v téhle roli jako panenka, doslova jako panenka. Moc hezky se na něj dívá – zpočátku. Jenže zkuste deset hodin zírat na panenku. Hiro v celém seriálu vystřídá dva výrazy – žádný a žádný s mírně tragickým nádechem. Mluví a hýbe se jako loutka na klíček, než vymáčkne jednu větu, stihnu si nalakovat nehty. Já Hira miluju a nesrážím jeho herecké umění, ale Shibata Rihito je tak nudná postava, že ji ani Hiro nezachrání. Co si budem povídat, smích mu sluší víc než tahle veledůležitá držka. Paradoxní je, že jsem si Mei-chan no shitsuji pustila kvůli němu a pak jsem scény s ním přetáčela, protože ten chlap se nedal vydržet.

A nakonec z toho vyjde resumé, že všichni ostatní jsou zajímavější než hlavní hrdinové, a to je asi trošku škoda, taky proto, že jako vedlejšáci se v záři reflektorů moc neohřejou.

Mei-chan no shitsuji vlastně není špatný seriál, jak by se z recenze mohlo zdát, je to jenom seriál, do kterého se dobře trefuje. On totiž obsahuje všechna klišé, která obvykle tolerujete nebo ignorujete, ale tady prostě vynikají mnohem víc než jinde. Třeba to, jak hrdinka odloží předpřipravený vyšroubaný proslov a investorům zavře huby dojemným výlevem vycucaným z prstu. Akční honička na konci, kde pomůžou všichni kamarádi. Záporáci jsou vlastně ti největší chudáčci, že? Nebo (moje nejoblíbenější) když se na konci hlavní bishík vrhne na svou milovanou a začne ji líbat tak vášnivě, jak to umí jen děcka ve školce a herci v japonských doramas. (<= Coat West teď nepočítám XDD)

Pokud nevíte co s časem a jste imunní vůči patetickým dojemným proslovům a nevadí vám, když Mizushima Hiro nehraje (i když by mohl!) nebo když jediné, co chcete, jsou bishíci (jenom bishíci, bez přílohy) pak se na to, pro mě za mě, podívejte. Ale jinak to asi nemá cenu.

P.S: Zapomněla jsem se zmínit o květinkových předělech mezi scénami. V kytičkách skotačí roztomilá ovečka, tak porůznu třepe střídavě předníma a zadníma nožičkama. Když je scéna smutná nebo se v záběru realizuje záporák, nejsou květinky růžové, ale šedočerné a ovečka v nich nehopsá. V podstatě nemám nic proti růžičkovým aplikacím v obrazu, ale tyhle, na rozdíl od těch v Ouranu a Hana Kimi, postrádaly jakoukoliv sebeironii.

P.P.S: Existuje i manga, ale pro vlastní dobro k ní nečichejte. Já se přiznám, že jsem ji nečetla, ale viděla jsem přebal a pár stránek a Mei-chan tam měla fakt hodně vyvalené oči. Z prvních minut dorama jsem také dostala silný záchvat deja-vu, ale Google a ostatní Moudří se mě snažili přesvědčit, že anime neexistuje. Ale přesto jsem si !jistá!, že tu scénu, jak Gorila-san patolízal zvedá malou slečinku a usazuje si ji na rameno, jsem už sakra někde viděla!

P.P.P.S: Pro zajímavost – v tomhle veledíle hraje jednoho z patolízalů Kyo Nobuo, nezapomenutelný představitel uvřeštěného Oskara z Hana Kimi, jenže tady s tím knírkem a... *nosebleed, faint, anemia*

P.P.P.P.S: Kdyby měl přece jen někdo zájem, www.dramacrazy.net.

0 komentářů:

Okomentovat