Gévaudan, jižní Francie, léta páně 1764 až 1767. Špatná doba a špatné místo pro klidný život, pro jakýkoliv život. Lidé se třesou hrůzou před tvorem, který bestiálně vraždí ženy a děti. Stačí jen vylézt za humna a v lepším případě najdete zpola sežranou, brutálně zmasakrovanou mrtvolu, v horším případě se tou mrtvolou stanete sami. Gévaudanská bestie si za dobu svého řádění připsala na triko okolo stovky obětí.
Co tehdy obcházelo v lesích? Člověk? Vlk? Něco horšího? Vlkodlak?
Lesník Jean Chastel a jeho synové, mírný Pierre a šílený Antoine, o tom vědí své. Při jedné výpravě chytili do pasti vlku podobného tvora, který se vymykal lidskému rozumu. Zvíře ještě žilo, ale než se lovci rozmysleli, co s ním provedou, z křoví se vynořila druhá obluda, samice, odhodlaná svého lapeného druha bránit. Nejdříve se vrhla na Pierra, pak na Antoina, který mezitím stačil první zrůdu zastřelit. Jean Chastel měl co dělat, aby ji zahnal, ale podařilo se. Pierre i Antoine útok nestvůry přežili, rány se jim zahojily. Ale brzy se u nich začala projevovat zvláštní horečka – horečka, při níž ztráceli vědomí a když se probrali, měli na sobě krev, jež rozhodně nepatřila jim.
Kromě toho tu stále ještě zůstávala původní bestie a obětí neutěšeně přibývalo. Smyčka kolem Chastelových se začala nebezpečně stahovat.
Přenášíme se o více než dvě stě let do budoucnosti, do roku 2004. Lovec vlkodlaků Eric von Kastell právě přesouložil šanci zachránit svého uneseného otce a zůstal v branži sám. To mu však nebrání, aby se dál bezhlavě hnal za svým cílem – sprovodit ze světa všechny ty zpropadené dlaky. V tom mu má pomoci porsche, dvacet osm falešných identit, takový arzenál zbraní, že by si James Bond uslintl na kravatu, a půvabná Lena, prsatá odbornice na vlky a bondgirl se vším všudy. *odplivnutí* Maminko, připrav mi koště. TAT.
Markuse Heitze možná znáte díky trilogii o trpaslících, tu jsem sice nečetla, Ritus a Sanctum mě však nahlodaly, že bych si i Trpaslíky měla připsat do pořadníku. Knihy čerpají ze skutečných událostí, i postavy v nich vystupující mají svůj předobraz v historických osobnostech.
Spolubydlící Nikola mě v těch dnech obzvlášť milovala, protože jsem si krvavé detaily a lehčí úchylárny nedokázala nechat pro sebe a podrobně jsem jí líčila, jak to v knížce zrovna vypadá („Petro, můžu už zhasnout?“ „Počkej, dočtu si ten bestiální vlkodlačí sex,“ nebo: „Ne, ještě ne, zrovna tam jednomu trhají hlavu!“). Pak jsme z toho obě měly noční můry. Vrchol všeho byl, když se Nikola v noci vyhrabala z postele, šla zkontrolovat nejdřív mě a potom, jestli máme zamčený byt. Zdálo se jí, že jsem se proměnila ve vlkodlaka a pak ji pobodal tetovaný vrah. Chudák holka.
Knihy mají spád, akční scény doslova ožívají před očima, všudypřítomné zlo a strach v kontrastu s drsnou romantikou, stránky ubíhají a než si to uvědomíte, jste na konci. Heitz se nebrání brutálním realistickým popisům a vzhledem k tomu, že gévaudanská bestie vraždí hlavně malé děti, dočkáte se spousty malých, rozpáraných a z kůže stažených dětských mrtvolek. Kdeže „americká pravidla“, že děcko, ženská a pes vždycky přežijou. Haha. Historická linie je úchvatná, těžko si vyberete, která z postav je silnější. Jean Chastel a Malesky jsou chlapi s plnými pytli krísma a abatyše Gregoria jim zdařile sekunduje, Antoine má mimo jiné moc rád děti a u Pierrových výstupů jsem se neubránila fanynkovskému „uíí uíí“.
V současné linii, která se s tou původní pravidelně střídá, to už trochu drhne. Pravda, když se na ni podívám odosobněnýma očima, není na ní nic špatného, je akční, rychlá, nikde nic neskřípe... Jenže! Ne, prostě nedokážu cítit respekt k „hrdinovi“, který přefikne všechno, co vidí, samozřejmě jen do doby, než potká jedinou a pravou bondgirl lásku, který tereňákem ničí městské parky (od toho je už jen krůček k ničení historických památek), po baráku běhá nahý, ránu si zaváže vlastními slipy, žádná přesila pro něj není dost velká, s autem přeskočí řeku a nosí černé kožené kalhoty, černé tílko, bílé lakované boty obité železem a bílý lakovaný kabát. (!!!) A to nemluvím o tom, že se v druhém díle přebarví na blond. (Nikolu to rozveselilo. „To je, vole, nějakej kovboj, ne?!“ Vyjímečně jsem s ní souhlasila.) Ani to, že nosí brýle, ho nectí. A ne, nikdy jsem neměla ráda Jamese Bonda a nemám ráda ani jeho napodobeniny. Eric je úžasný a skvělý a frajer jak hrom a já ho prostě nesnáším. Chudák starý Jean Chastel si zasloužil lepšího potomka a následovníka. Fňuk.
No, nemůžu toho chtít moc. Nakonec jsem se ubránila pokušení Erica a jeho ubercool kaskadérské kousky přeskakovat a číst jen části o gévaudanské bestii. Kolem Ritu a Sancta jsem v knihkupectví brousila snad půl roku, než jsem se konečně odhodlala ke koupi. (Popravdě, šla jsem si pro čtyři rohlíky na večeři, ale když už jsem v tom obchoďáku byla... chjo...) Nelituju, přečetla jsem to jedním dechem a pak udělala „wow“. Je to spíš akční triller než fantasy, ale můžu doporučit všem, kdo mají zájem o trochu krvavé vlkodlačí akce, nudit se u toho nebudete.
0 komentářů:
Okomentovat