Kain, první muž, který spáchal vraždu, zabil svého příbuzného, byl zavržen Bohem a odsouzen k věčné samotě, k životu i smrti bez lásky. A Cain, prokletý chlapec, který měl sdílet stejný osud. Rozhodl se proti němu bojovat.
Vítejte ve viktoriánském Londýně, ve světě gentlemanů v rukavičkách a překrásných dam oděných v záplavě stuh a krajek. Vítejte ve světě čajových dýchánků, plyšových medvídků a porcelánových panenek. A vítejte ve světě zrady, pomsty, intrik, zakázaných vztahů, 
okultních obřadů a hrůzostrašných vražd. Dejte pozor, v brusinkové marmeládě může být krev. Proč ty panenky vypadají jako živé? Hlídejte si své oči, mají-li zajímavou barvu.
Vítejte v domácnosti hraběte Caina Christophera Hargreavese. Mladíka, jehož koníčkem jsou jedy, a který se baví tajným vyšetřováním zločinů ve vyšší společnosti. Na první pohled rozmařilý, arogantní šlechtický synek s pochroumanou pověstí, ve skutečnosti však muž, který nedokáže uniknout prokletí svého jména a své rodiny. Temná minulost vyplouvá na povrch v okamžiku, kdy se dozvídáme, co se stalo s jeho matkou a proč před pěti lety zabil svého otce. Proč má zlatozelené oči, symbol dětí, které se narodily z hříchu mezi bratrem a sestrou. A co znamená síť jizev na jeho zádech.
Ačkoliv to zprvu vypadá, že se hrabě Cain od své nešťastné minulosti odpoutal, zdánlivý klid se ukáže být klidem před bouří. Na scénu vystupuje tajemná společnost Delilah (Dalila) a v jejím čele muž, který je s Cainem neoddělitelně spoután a který měl být už mnoho let mrtvý. Společnost si klade dva hlavní cíle – zničit svět a zničit Caina. Pro jistou osobu je totiž Cainova existence neodpustitelný zločin a hřích, ale nestačí jí Caina jednoduše zabít. Je třeba mu před smrtí způsobit co největší utrpení. Jenže Cain, který měl po vzoru svého jmenovce žít i zemřít bez lásky, není sám a dokáže proti Delilah a svému nepříteli bojovat. S pomocí své nevlastní sestry Mary Weather a věrného sluhy Riffa. Jenže budoucnost se zdá být stejně nejistá jako minulost…
Toto není recenze. Berte to jako zpověď, vylití srdce člověka, který právě prožil psychickou ránu prvního stupně a má na výběr ze tří možností, jak se s tím vyrovnat: za a) stylově se upít k smrti, za b) už nikdy v životě se nezasmát či za c) psát. Vybrala jsem si tu třetí, (ačkoliv první mě lákala o dost víc), ale nedokážu něco, jako je Count Cain, chladně analyzovat, recenzovat a procentuelně hodnotit. Další věty jsou jen melancholický blábol, ohavný patos, který má za úkol ulehčit mně samotné. Nic nepřinášejí. Nemusíte číst dál. Přímé spoilery to neobsahuje, ale nevylučuji, že vám z dramatického plačtivého tónu leccos dojde. Další důvod, proč to nečíst.
Série Count Cain (5 volume) a Godchild (8 volume) společně tvoří příběh, který nedokážu tak docela postihnout. Už se mi několikrát stalo, že jsem slovy nedokázala vyjádřit to, co cítím, ale tady je to zatím nejsilnější. Count Cain je bezesporu nejkrásnější manga ze všech, které jsem kdy přečetla a také, troufám si předpovídat, i z těch, které ještě přečtu. Nevěřím, že je tu něco, co by se mu vyrovnalo a to nemluvím o jednotlivých epizodách. Mluvím o okamžiku, kdy se celý příběh slil v celek a jeho hloubka a hrůznost mě ochromily. Ještě nebyla manga, po jejímž dočtení bych obviňovala slunce z toho, že svítí. I teď, zatímco tohle píšu, se mi hrnou slzy do očí. Bude to ještě nadlouho. Mám na mysli tu depresi.
Count Cain byl jedna z prvních mang, které jsem stáhla. A po první kapitole tehdy putoval do koše. Inu, dejte člověku, jehož dosavadní komiskové zkušenosti zahrnovaly Čtyřlístek a Garfielda, do ruky Kaori Yuki. Zmatek, nesrozumitelnost, vzhled hlavního hrdiny tomu také nepřidal. Tři roky jsem se ke Kaori nevrátila. Až do toho osudné chvíle někdy v lednu, kdy jsem omylem stáhla Cruel Fairytales. Teď toho okamžiku skoro lituji. Kdybych tehdy Kaori nepodlehla, neznala bych tolik krásných příběhů… ale nemusela bych se teď potýkat s Cainovou nešťastnou tváří, která se mi vypálila do sítnice.
Přečetla jsem tedy všechny kratší mangy, zůstal jen Count Cain a Angel Sanctuary. S vědomím, obě mangy budou nechutně spletité, ale Cain má aspoň prvních 5 dílů přeložených do češtiny, rozhodla jsem se pro Caina. Přiznám se, že ani tehdy na mě neudělal ohromný dojem. Ačkoliv mi už nedělala problém orientace v kresbě a textu, jednoduše mi nelíbil. Ten den jsem dočetla Ludwiga a zhýčkané jeho neskutečně nádhernou kresbou mi starý Cain příliš nevoněl. Navíc se mi hrabě, ve srovnání s vyšperkovaným Luiem zdál nudný, nezajímavý. Neměl moc úchylek, nebyl příliš zvrácený a jeho cíle byly veskrze kladné, ačkoliv prostředky k jejich dosažení už ne. Nebyla jsem si jistá.
A trvalo to asi tři kapitoly, než se z Caina stala má nejoblíbenější manga postava vůbec. Mladík na první pohled silný, arogantní a sebevědomý, ve skutečnosti však vyděšený, křehký a zranitelný. Sžírán strachem z toho, co by se stalo, kdyby jej jeho milovaní opustili. A oni jej opouštěli. Brzy to dopadlo tak, že vedle Caina Hargreavese i můj milovaný Lui působil jako vyumělkovaná karikatura stvořená jen proto, aby Kaori mohla na pohádkách uplatnit svůj morbidní humor. Cain se postupem času stával čím dál krásnějším, ale bylo mi to jedno. Zůstal hrdinou, který si mě získal svou povahou a chováním, nikoliv vzhledem. Podivná výjimka u čtenářky, která je schopna kvůli pěknému ksichtíku akceptovat i to největší hovado (Kanda).
První série, Count Cain, je především detektivně zaměřená, s postavami i jejich problémy se jen seznámíme. Vznikala v letech 1992 – 1994. Po sedmileté přestávce, kterou si Kaori Yuki vzala na dokončení Angel Sanctuary, se prokletý hrabě vrátil v novém kabátě pod názvem Godchild. Co mě jako první uhodilo do očí, byla kresba. Postavy i prostředí byly tak nádherné, až se mi nechtělo věřit, že taková krása na světě může existovat. Cain jakoby omládnul a konečně vypadal na svůj věk (17). Při pohledu na kostýmy hrdinek jsem došla k rozhodnutí, že chci být manga postava a chci, aby mě kreslila Kaori Yuki. I když být její hrdinka znamená nešťastně žít a krutě zemřít, jediný den v takových šatech by mi to plně vynahradil. Právě u Godchilda se zrodila moje fanatická posedlost bílými košilemi a cylindry. Ale kresba není to jediné, co se u Godchilda změnilo. Příběh začal být ucelenější a pomalu spěl k závěru, kterého jsem se bála.
Až donedávna se daly sehnat scany jen k třetímu volume Godchilda. Série je licencovaná, tudíž jsem ji opustila s vědomím, že konec se dozvím, až si to někdy za pár let koupím papírově. A 2. 4. 2008 (osudné datum) jsem zavítala na yshare, kde mě pohled na hlavní stránku téměř usmrtil. Kdosi oscanoval všech třináct volume!! Datum vložení bylo prvního dubna a já si prožila těžkých, nesnesitelně napínavých, deset minut stahování, kdy jsem byla napůl smířená s podrazem v podobě velmi krutého aprílového žertu. Apríl to nebyl. Teď si říkám: „Kéž by byl. Nemusela bych to přečíst a pořád bych se měla na co těšit. Nemusela jsem vědět, jak to skončilo a nemusela bych teď obviňovat slunce z toho, že svítí.“
Count Cain patří přesně k těm příběhům, které z hlavy nevyprchají. Je to manga, jejíž čtení fyzicky bolí. I když detaily se mohou vytratit, rána, kterou mi Cain zasadil, se jen tak nezahojí. Hrdinové, které jsem milovala, záporáci, které jsem upřímně nenáviděla. Ale většinou ne až do konce. Nakonec tam nezůstala postava, ke které bych nepocítila záchvěv sympatie. I Alexis mě nakonec přesvědčil. Jeho chování mu nikdy neodpustím, ale alespoň částečně jsem mu porozuměla.
Download: www.mangacesky.wz.cz, www.mangatraders.com
http://community.livejournal.com/yshare/
0 komentářů:
Okomentovat