Twisted fairytales

Tak se přiznejte, kdo z vás si myslí, že Karkulka je nevinná oběť? Pak byste tohle asi neměli číst ^_~

Iniciativně jsem přidala anketu, takže hlasujte a klidně mi do komentářů napište, jak jste hlasovali. (Samozřejmě si nejdřív přečtěte kapitolu, než zahlasujete :)) A příště se těšte na úžasnou ŠÍPKOVOU RŮŽENKU

O ČERVENÉ KARKULCE

ANKETA

“A beast should handle a beast.“

Taylor si chce přečíst novou mangu.

Taylor ignoruje všechna doporučení, protože nechce číst to, co čtou všichni, chce objevit a upozornit na něco neznámého.

Taylor tedy jde na evil-empire, okatě ignoruje sekci „yaoi“ a v oddíle slušná „manga“ klikne na první odkaz, který jí dá pěstí do oka.

Po přečtení prvních dvou scanů se zhrozí, urychleně nový kousek smaže a pro jistotu vysype koš.

↑ Takhle to většinou funguje. Ale někdy se stane pravý opak. K Yougen no chi jsem po předchozích zkušenostech přistupovala s jistou opatrností. A přibližně na třetí stránce jsem se už tvářila jako chalupář, který našel v zabahněném zahradním jezírku ne jednu perlorodku, ale rovnou celou kolonii.

Nakatani Ryuunosuke žije (v rámci možností) poklidný život, snaží se nestýkat se svou rodinou a vlastní malou venkovskou lékárnu. Na výzvu navštíví Sugiuru, starého přítele z univerzity, který mu chce předvést cennou upíří panenku. Bohužel co nevidět se ukáže, že panenka byla jen zástěrka, jak Ryuunosukeho vlákat do Sugiurových spárů. Sugiura totiž, co se týče morálky, trochu ujel a provádí výzkum v oblasti náhradních orgánů. A nedělá rozdíly mezi pokusnými králíky a lidmi.

Ryuunosuke má jednu zvláštnost, která má co dělat s jeho rodovou linií. V krvi mu přebývá Orochi, dvojhlavý had, v jeho žilách koluje hadí krev. Sugiura má dojem, že tato krev by se mu při pitvání orgánů a chimér mohla hodit. Dojde ke krvavé rvačce, Ryuunosuke je na okamžik vyřazen z provozu a skoro by na to doplatil, kdyby…

Kdyby jeho krev nestříkla na vystavenou upíří panenku a ta se neprobrala k životu. Nobara, jak si malá upírka říká, shledává Ryuunosukeho krev velmi lahodnou. Proto mu učiní nabídku (a sama si ji odsouhlasí) – mladík jí občas dovolí napít se jeho krve a ona jej na oplátku bude chránit.

Sugiura jako protivník není zrovna lehký oříšek, zvlášť když má za zády armádu chimér, ovšem Ryuunosuke není takový tupec jak vypadá. Na hlavu si s*át nenechá a zabít se už vůbec ne a s Nobařinou pomocí bývalého kámoše řádně zpacifikuje. Ten, ještě než zemře, stačí Ryuunosukemu hodit na krk svou manželku Botan, která je také poněkud zvláštní. Manžel si na ní prozkoušel pár pokusů, její slovník se omezuje na: maso!! a sežere, na co přijde. A čím víc je to syrové a rozblemcané, tím líp.

V krvi hada, v domě krvelačnou přidrzlou upírku a vyplesknutou masožravou puberťačku, brzy se k tomu přidají i podezřelé bylinkářky, králíko-prasečí démoni a mafie. Snad nemusím podotýkat, že Ryuunosuke má o zábavu postaráno.

Připadá mi divné, že o Yougen no chi jsem, až na pár letmých zmínek, nenašla ani čárku. Je možné, aby se o tomhle nevědělo? Yougen no chi je lehce akční, napínavá, srozumitelná, hororová a velmi brutální manga. Atmosférou mi trochu připomínala GOTH, ale zdaleka nebyla tak… explicitní a do detailu vykreslující. Na mangaupdates se ohánějí slovíčkem „gore“, což bych brala s rezervou, pokud vás nerozhodí sladké dívčinky krmící se rozčvachtanými kousky rozsekaných chimér. ^_^ Pravda, krví se tam nešetří, ale aspoň bývá na těch stěnách nastříkaná esteticky a působivě. Žádné prasárny. Baudelaire by se utleskal.

Trochu mě překvapil humor. Podle těch dvou vět na evil-empiru jsem čekala „temný, drastický a tragický“ příběh, což Yougen no chi sice je, ale také je plný humoru černějšího než byly moje ruce, když jsem se jako malá spokojeně vyráchala v hromadě uhelného prachu. Ryuunosuke je tragikomika už od pohledu, Nobara si se svými oběťmi ráda přátelsky popovídá, než z nich nadělá krvavou kaši a co se na scénu dostal Ryuunosukeho kámoš Kaede, kterého si i Botan (která se jen tak něčeho neštítí) odmítala požvýkat, protože jí páchl potem, debilní úsměv z ksichtu mi prakticky nezmizel. ^_^

Přidejte si k tomu půvabnou kresbu, napínavý příběh, hromadu sympaťáků, sečtěte všechny plusy a vyjde vám z toho manga... KTERÁ MĚ ROZČÍLILA TAK, ŽE JSEM MĚLA CHUŤ VRAŽDIT!!! Ona totiž… *fňuk*… není přeložená! TT_TT. Proč já? PROČ? Asi bych se měla držet Bleache a podobných osvědčených vymývaček mozků a nechat těhle riskantních podniků, protože cokoliv se mi líbí, to není přeložené, přičemž poslední release byl v roce 2006, takže šance, že bych se mohla dočkat konce, je prakticky nulová! Yougen no chi má ze čtyř dílů přeloženy dva a podle všeho končí právě ve chvíli, kdy začíná. No, na tom, že se jedná o úžasnou mangu, to nic nemění. I ten kousek za to stojí. Přečtěte si ho. Aspoň pak nebudu v nešťastném očekávání dalších dílů sama.

Stažení: www.the-evil-empire.net, www.mangatraders.com

UKÁZKA SCANŮ

V návalu zmatku, že jsem z minuty na minutu přišla o půvabně nezodpovědnou a puberťáckou koncovku –náct a teď už budu jen –cet a –sát, rozhodla jsem se vybít se na něčem, co se nemůže bránit. Rozhodla jsem se napsat ohavně sžíravou recenzi. To u mě znamená dvě možnosti: zaprvé, přečíst si libovolnou mangu Watase Yuu. Zadruhé, obětovat svou morálku u pochybné yaoi. Watase Yuu by mě stála přinejmenším pár dní, pochybná yaoi hodinku. A protože jsem dospěla do věku, kdy už si nemohu dovolit plýtvat časem, zvítězila druhá možnost. A na „vřelá doporučení“ několika osob a webů jsem se si vybrala Fujimi orchestra. Takže tady je.

Zatraceně nevhodné pro odpůrce yaoi, stejně tak i pro jeho milovníky, kteří si ještě nestihli o tomto žánru zkazit iluze.

Morimura Yuki hraje první housle v amatérském orchestru Fujimi, podle vizáže neumí do pěti napočítat, ale naštěstí má vcelku příjemný hlas, což je parametr, kterým se každý uke pyšnit nemůže. Jeho roli si střihl Ryotaro Okiayu, známý ledový čenich Byakuya-niisama z Bleache. Obdivuji ho, protože tady vřeštěl docela obstojně. Takových hysterických záchvatů bych nebyla schopna ani já.

Morimura tedy spokojeně fidlá ve svém orchestru a jeho nudný život mu protéká mezi prsty. Pak ale do souboru nastoupí nový dirigent Tonoin Kei, který má příšerný zlozvyk si teatrálně plácat dlaní o čelo, dramaticky si odhazovat ofinu a mhouřit oči. Nu, seme jako z nejhoršího klišé braku. Tonoin Kei to s dirigentskou taktovkou opravdu umí a to nejen před orchestrem, ale podle všeho i… jinde. Drahoušek je totiž gay a jeho lascivní pohled utkví právě na Yukim, který bohužel teplý není. Prozatím.

Kei je slídil, celkem dobře by se uplatnil v novinářské branži. Je schopen zjistit cokoliv, ovšem pravdivost získaných informací si neověřuje, takže by mohl psát maximálně do Blesku. Tuhle se k němu dostal žhavý drb, že Yuki je asi gay, protože nějak dlouho neměl holku. Dirigenta nenapadne, že Yuki je třeba jen velmi nesmělý, tudíž křehkého houslistu polapí, zatáhne ho do svého doupěte hříchu, tam ho povalí mezi štůsky notových sešitů a za stříbřitého svitu měsíce a doprovodu Wagnerovy hudby ho velmi romanticky… přefikne. Dosti brutálně, je totiž celou svou mozkovou buňkou přesvědčen, že pro Yukiho to není poprvé. A ještě si pochvaluje, že Yuki je „úzký jako panic“, fujtajksl! Na houslistův vyděšený řev „Já jsem opravdu panic, ty nadrženej buzerantskej sráči!!!“, moc nereaguje. A ještě mu ráno drze sdělí, že to bylo „terribly delicious“! Yuki je podobného názoru, bohužel bez toho slova „delicious“ na konci. A když ubohý Kei ráno vidí, že Yuki se jaksi nedokáže posadit, zato úpí, jako by za to byl placený, dojde mu, že s jeho předpokládanou homosexualitou to zřejmě nebyla pravda. Ach to drámo!

Fujimi orchestra je hodinová OVA z roku 1998 a rozhodně neoplývá bishíky, které bych toužila mít na wallpaperu. Co se týče děje… tedy, děje? Říci, že Fujimi orchestra má děj je asi stejně troufalé, jako prohlásit, že hrdinky Watase Yuu mají mozek. Film se skládá z několika poněkud nelogicky seřazených dějových linek a nejenže nemá pořádný začátek, nemá ani konec.

U první půlky jsem si připadala jako Mr. Bean, když sledoval šachový turnaj – pět minut znuděného zírání na obrazovku, kdy se konečně pohnou, pak okamžikové probrání se z letargie a znovu pět minut boje s klížícími se víky. U druhé půlky jsem naopak zpozorněla a brzy jsem došla k názoru, že toto Fujimi orchestra je vskutku Dílo. A to nemyslím v dobrém slova smyslu. Jen jsem si gratulovala, že jsem už předtím provedla večerní toaletu a odlíčila se, protože rozteklá řasenka v očích svinsky bolí. Když se seme sápal po ukem a ohýbal přitom pařáty ve stylu monster z černobílých hororů z třicátých let, to jsem se jen lehce pochechtávala. Poté ho znásilnil a navíc to zvládal do rytmu zběsilých houslí Wagnerovy hudby – to jsem se plazila po podlaze a snažila zadusit hysterický smích, protože už bylo po půlnoci a v bytě máme tenké zdi. Rodina nemá ráda, když se po nocích řehním jako kobyla a budím je. A když v závěru nahý uke zděšeně vyběhl z privátu, elegantně hodil držku na schodech a názorně předvedl, jak si kvalitně nakřápnout vejce, zadržovaný smích se mi natlakoval do hlavy a mozek mi vytekl ušima.

Fujimi orchestra je ve všech směrech příšerná yaoi, ale pokud máte zvrácený smysl pro humor, mohli byste se u ní pobavit. Dokonce jsem někde četla názor, že manga je hezká a podle těch tří scanů, které jsem viděla na Blue Love mohu říct, že je přinejmenším hezky kreslená. No, ale abych se o tom přesvědčovala na vlastní kůži… děkuju pěkně, nechci si „zkazit“ včerejší kulturní OVA zážitek. Mwahahaha! <= ďábelský smích zvráceného fantasy zloducha

Je tady! Den, na který jsme toužebně čekali! Výbuch (s velkým „V“)!!! …

Atakdále. Asi nechám těch teatrálních výlevů, na které nejste zvědaví.
Napadlo mě, že bych mohla sepsat menší poděkování, protože s překladem mi pomohla spousta lidí, i když většina o tom vůbec neví.

Zaprvé tedy děkuji městské knihovně v Hlučíně, kde mě po lehčím škemrání vpustili na matčin průkaz do dětského oddělení, protože v dospěláckém Grimmy neměli.

Zadruhé děkuji mé tetě J., která mi také (nevědomky) zapůjčila své vydání Grimmů. Příště to nenechávej ležet tak na očích, teto. Možná ti tu knížku někdy vrátím. A možná taky ne, protože se mi nelíbí, jak se vaše rodina chová ke knihám. Když se to vezme kolem a kolem, ukradla jsem ti ji pro vyšší dobro.

Děkuji i své přítelkyni R., která mi dodala velmi salátové a komunistické, ale úžasné vydání Grimmů, ještě z dětství její matky. Je tam skvělé pojednání překladatelky o brutalitě a krutostech v pohádkách. Tato stařičká verze mi pomohla nejvíc, takže tobě ji asi vrátím, protože tě mám ráda a vždycky pro mě máš nové drby. Ale ocenila bych, kdyby sis vzpomněla, na čí účet ses posledně opila a někdy mi to vrátila. Je mi sice trapné se upomínat, ale už ti nikdy nezaplatím tolik panáků, abys pak měla výpadky paměti.

Velmi srdečné díky patří Jitce Janečkové, admince webu pohadky.org, která mi dovolila použít a dál šířit její texty. Jsou to ty, které najdete přiložené u každé kapitoly.

A v neposlední řadě děkuji své matce za podporu a za to, že mě vždycky podrží. Tuto kapitolu jí chci věnovat, i když si ji stejně nepřečte, protože neumí ovládat počítač, čtení zprava doleva by jí způsobilo nezvratné pomatení smyslů a navíc nemá ráda pokémony, ovšem vždy ví, jak svou dceru povzbudit:

„Mami, nemáme doma náhodou pohádky bratří Grimmů?“

„Jsi normální? Já dbala na tvé vychování! Podívej se, už takhle, co z tebe vyrostlo. Neumím si představit, co by z tebe byla za zrůda, kdybych ti četla ty horory!“

„…aha.“

Díky, mami! Vždy budu s tebou!

A teď něco k organizačním věcem. Protože jsem šíleně iniciativní, ke každé kapitole jsem přibalila soubor s původní pohádkou. U těch notoricky slavných, jako je Sněhurka a spol., to jistě není potřeba, ale nedělám si iluze, že úplně všichni budete znát třeba O krásné panně Mahuleně. Já se při prvním čtení také občas trochu topila.

Komentujte. Napište mi, co se vám líbilo. Moc ráda si počtu.

Toť asi vše, co jsem chtěla říci. Nebudu už dál zdržovat. Přeji příjemnou zábavu. A příští týden se těšte na pohádku O ČERVENÉ KARKULCE.

SNĚHURKA

Edit: mrkněte sem. Je to strip, kterak já a Tina sledujeme yaoi. XDD Povedl se jí dokonale, mwahahah!

Říkala jsem vám, že jsem se zamilovala do fantasy mang se vznikem před rokem 2000? Ne? Tak vám to říkám. Jsou kouzelné.

Před sto lety porazil král Phelios upíra Duzzela. Bohužel k tomu použil sebevražednou magii. Duzzel těsně před smrtí králi přísahal pomstu. Až se znovu narodí, najde Pheliovu reinkarnaci a na té si zchladí žáhu, přičemž stačil barvitě popsat, co všechno novému Pheliovi utrhne. A potom oba umřeli.

“Podívej, vyvraždil jsem skoro polovinu lidstva. Opravu nepotřebuju, abys mě chránil.“

Uplynulo sto let a nastal čas Duzzelova znovuzrození. Bývalý hrůzovládce se vtělil do mláděte kyawla (dospělé to vypadá jako šavlozubý tygr, ovšem koťata jsou nesnesitelně chundelatá a rozkošná) a co víc, kotě adoptovala princezna Ishtar, Pheliova pravnučka. Zdá se, že štěstí se na Duzzela směje. Podnikne zapálený, ovšem nevydařený pokus princeznu zakousnout, zjistí, že Ishtar v sobě Pheliovu duši nemá, ale získává výhodnou strategickou pozici v paláci a snadný přístup k ostatním Pheliovým potomkům.

Co se stane, až se Ishtar domákne, že nový mazlíček je její pokrevní nepřítel prahnoucí po záhubě jejího rodu a zničení království? No, hádejte. Ona je holka trochu pomatená a slíbí mu pomoc. Duzzel sice nechápe její logiku, ale proč odmítat podávanou ruku.

To znamená, že bude třeba objet sousední království, seznámit se se všemi Ishtařinými bratranci a sestřenicemi, pořešit jejich problémy a hlavně zjistit, do kterého z nich se ten všivák Phelios ukryl.

Zbožňujete upíry? Vampire game (15 volume, autor/ka Judal) není o upírech. Je o lidech. Ti vampýři tam jsou aby se neřeklo, kdyby místo nich vystupovali kentauři, má to stejný dopad. Vampire game je především dobrodružná fantasy komedie. Je plná kouzelného humoru s nulovým počtem šílených gest a superdeformed, postavy se tváří jako by se nechumelilo a vypouštějí jednu nenucenou hlášku za druhou. Pravda, v posledních dílech trochu ztemní a už se moc nenasmějete.

Také je to manga romantická a staví na hlavu většinu toho, co si myslíme o romantice. O lásce se tam mluví často, ale jen mluví. K činu se naštěstí nikdo nemá. K polibku mezi hrdinou a hrdinkou nedojde a obejmou se tak dvakrát. Pravda, snad většina mužských charakterů je do princezny zamilovaná, ale dokáží se udržet na uzdě a nemají snahy se po ní dnem i nocí plazit. <= Tímto prohlášením jsem odpudila všechny příznivce romantiky. No, pokud máte zájem o ošmatlávací shoujo, běžte si za Watase Yuu nebo Vampire Knight. Za sebe mohu říci, že platonická rovina je mi mnohem sympatičtější.

„Bylo lepší, když sis myslel, že jsem Duzie.“
„Princezno, to je poprvé, co jsem byl jedním dechem obviněn z homosexuality, nekrofilie, zoofilie a bestiality.“

Když mluvím o tom, co je na manze sympatické – kupodivu téměř všichni. S hlavní hrdinkou v čele. Je to divné, ale Ishtar mi opravdu… opravdu nelezla na nervy. Snad to bylo tím, že se nenechávala zachraňovat, chovala se jako kluk, byla to evidentní fanynka shonen-ai (:D), opíjela se, měla lehce zjednodušený pohled na svět, dělala naschvály kde mohla a víc toho pokazila než napravila. Další postavy jsou poměrně klasické fantasy typy, ale byli mi prostě příjemní. Dokonce se tam vyskytne pár individuí, které se roztomile potácejí na hranici mezi dobrem a zlem a až do konce nevíme, ke které straně se nakonec přidají.

Akčních scén si moc neužijeme, příběh je klidnější, až několik posledních dílů nabere zběsilejší tempo. Rodinné větve proti sobě začnou dosti intrikovat, mlít se mezi sebou a protože, jakožto správní čarodějové, mají schopnost se přenášet z místa na místo, je chvílemi celkem těžké sledovat, kdo s kým, kdo koho zmlátil a co dělá tady, když ještě před chvilkou byl tam. Chce to trochu se soustředit. Navzdory lehčímu tónu na konci pár postav zemřelo, co mě ale překvapilo víc, že se to odehrálo vcelku neemotivně. Přeživší situaci nijak zvlášť neřešili. Na druhou stranu to bylo sympatičtější než dojemné monology na pět stránek.

Vampire game se mi líbilo. Neříkám, že to byl hit, který ve mně inspiroval zvýšenou duševní aktivitu, ale je to opravdu hezké, s krásnou kresbou (postavy mají nádherné vlasy, ňuf --_--) a dobrým příběhem. Jo, a taky je dokončený.
Mimochodem, na mangaupdates.com jsem se dočetla, že prý je to (mimo jiné) shonen-ai. Pravda je taková, že já, ano, já jsem ho tam musela hledat. Jsou tam dvě tři chabé narážky a v jednom případě se tak děje omylem. Takže kdo nemá sh-ai rád, don´t worry ^_^

Stažení: www.vnmanga.com

Menší nedůležité info o postavách a je možné, že se tu vyskytne lehčí spoiler.

ISHTAR - hlavní hrdinka
“A nezapomeň na romantickou hudbu, svíčky a tunu vazelíny. Dobře se bav!“
Princezna a budoucí královna Pheliosy, 15 let. Drzá, a nevychovaná, postavila by se na uši, aby na sebe upoutala pozornost. Slušně ovládá meč, nebrečí a je to magnet na potíže. Nezvládá ani základní kouzla. Je zamilovaná do Darrese a má velmi osobité způsoby, jak mu to dát najevo.

DUZZEL - drsňák s dobrým srdcem
“Když mě chceš dávat dohromady s chlapama, tak ať jsou aspoň můj typ.“
Kdysi obávaný upíří vládce, dnes kotě. Dokáže na sebe vzít podobu člověka, jehož krve se napil, proto v případě potřeby pobíhá v Ishtařině mužské podobě – pohlaví měnit neumí. Je emocionálně založený, čas od času se nechává strhnout událostmi a zapomíná, že jeho původním posláním je odkrouhnout Pheliose. Nemá rád, když ho Ishtar oslovuje „Duzzy-wuzzy“.

KAPITÁN DARRES - oddaný hlídací pes

“S Yujinnem jsem mluvil, ale říkal, že by nás mohl někdo odposlouchávat a tak pořád měnil téma z princezny na počasí.“
„Aha…“
„Aspoň víme, že při návratu nám bude pršet.“
Ishtařin bodyguard a královská chůva. Princeznu má na krku už deset let, což jeho podřízení považují za nepředstavitelný děs. Nejlepší šermíř království a největší naivka. Je lehce pomatený a nechává sebou zametat ze strany na stranu. Dle (nejen) jeho názoru by princezna potřebovala vtlouct do hlavy trochu rozumu.

KRAI & JILL - komický společník č. 1 a komický společník č. 2
“Mám dojem, že slyším Vorda.“ – Darres
„Měl jste jít do bordelu s námi, kapitáne. Zase máte slyšiny.“
Darresovi neschopní podřízení. Mají chránit princeznu, v případě ohrožení se ale nestydí se za ni schovat. Jejich kulturní život se omezuje na nevěstince. Jsou poněkud volnějších mravů, neváhají o své paní mluvit jako o zatracené děvce (a hůř) a to i v přítomnosti nadřízeného, z čehož Darres upadá do kómatu.

YUJINN - čaroděj se smyslem pro humor
“Ishtar byla moje první láska!“ – Yujinn
„To nemyslíš vážně! Bylo ti třináct a jí pět! To nebyla láska, to byl hnus.“ – Darres

Princeznin učitel magie. Má skvělé vlasy a velmi rád si utahuje z Darrese. Darres se jej ani neodváží požádat o pomoc, aby mu neudělal radost. Přesto má Darres v jeho životě zvláštní místo. Yujinn není docela tím, čím se zdá, skrývá jedno shocking tajemství.

SHARLEN - nešťastný záporák

Mocný upír, nejraději by viděl Ishtar v rakvi. A nemá rád ani Duzzela. Patří však k záporákům, kteří mají ke své aktvitě „dojemný“ důvod. Jenže vždycky neplatí poučka, že účel světí prostředek.

FALAN - něžný element
Ishtařina sestřenice, princezna z Ci Xenethu. Milá dívka, ovšem její otec se nedá označit za příkladný charakter s jasnou sexuální orientací. Princezna s otcovým jednáním nesouhlasí, i přesto ho má ráda. Nejvíc miluje Illsaidea.

ILLSAIDE - tragický prvok…. ahem… prvek

Vojenský velitel, Svatý válečník. Dokonale zvládá všechny druhy magie. Má pohnutou minulost a velice zamotané rodinné vztahy. Nechtěně zlomil srdce Duzzelovi.

VORD, LAPHIJI, SEILIEZ - do počtu
Princové z La Naanu, bohužel, jak se později ukáže, všichni adoptovaní. Vord je gorila, Laphiji gorila + mocný čaroděj a Seiliez zženštilý a psychicky narušený.

Pro představu - tohle teď (17.3.08) čtu. A není to yaoi, ha! Vampire game je velmi... ehm... "hezoučká" manga. Ještě jsem ji nedočetla a zatím se nese v takovém lehčím tónu, ale mám ošklivý pocit, že to zdaleka nepřežijou všichni. Mám už vytipovaných pár chudáků.

Recenze bude až ji dočtu. Ještě mi zbývají dvě volume, takže asi zítra nebo pozítří. Zatím se kochejte tímhle. ^_^ Pro zvětšení tradičně kliknout na obrázek.