Sixty nine - 69

“Zrovna jsem se procházel v suprové bundě jako Mike Jagger, když přede mnou zastavila kočka v Alfa Romeu. Řekla, že pracovala jako supermodelka a přistěhovala se z Tokia. Teď pracovala v baru v Nakatsu. Prosila mě, abych hrál jejího nemocného bratra, protože se potřebovala rozejít se svým mecenášem – což byl mimochodem boss celého podsvětí. Samozřejmě jsem přijal…

A večer mi řekla: ,Protože jsi mi pomohl, můžeš mě mít. A aby to nebylo málo, dám ti i svoje Alfa Romeo.´.“

„Ale to je lež. Viděl jsem film, kde se stalo úplně to samé.“

„Jo… je to lež.“


Přímořské městečko Sasebo, prefektura Nagasaki, rok 1969. Válka ve Vietnamu je v plném proudu, Amerikou hýbou květinové děti, rocková hudba a John Lennon, jen Japonsko se nudí. A ze všech Japonců se nejvíc nudí Ken, hyperaktivní středoškolák a partička jeho kamarádů. Irituje je americká základna v Sasebu a hlavně plot kolem ní, který se nedá přelézt. Ostře vystupují proti válce ve Vietnamu, ale ne z ideologických důvodů, nýbrž aby na sebe upoutali pozornost krásných spolužaček. Chtěli by být jako Che Guevara. Chtěli by nosit bundy jako Mike Jagger. Chtěli by poslouchat rock´n´roll. Chtěli by divoké festivaly, jaké bývají v Americe, protože se tam lidé mohou válet v bahně a holky svlékat do půl pasu.

Jenže za každý sebemenší prohřešek je čeká bití od násilnických učitelů a největší vzrůšo, které je v dohledné době čeká, je školní spartakiáda. Chce to změnu, chce to trochu rozproudit vzduch.

Co třeba zkusit uspořádat školní festival na způsob těch amerických? A co takhle natočit studentský snímek a obsadit do hlavní role jednu hodně milou spolužačku? A když už jsme u toho dobrodružství – co třeba v noci zabarikádovat školu a počmárat ji buřičskými a rebelantskými nápisy? (Chceme jednodušší písemky z matematiky!).

Sixty nine je příběh jednoho školního roku, slepený z několika epizod, které na sebe více či méně navazují. Chlapci jsou ovlivněni bouřlivým děním ve světě a chtějí provést aspoň malou soukromou revoltu – což vrcholí barikádou školy, ale rozhodně nekončí. Ba naopak, tím celé dobrodružství začíná. Film vlastně nemá žádný zvláštní děj, tím víc se zaměřuje na postavy. Ty jsou tady všeho všudy tři, které si zapamatujeme – ale to bohatě stačí, protože přinejmenším Kena si budeme pamatovat až do smrti.

Iwase Manabu je trochu chudák. Je spíše přízemní a nerad by se namočil do problémů, neumí moc rychle běhat a je v partě prakticky jen proto, aby ostatním kupoval kávu – přičemž na něj samotného nikdy nezbyde. Moc pěkně jej zahrál Kanai Yuta.

Yamada Tadashi, kterému nikdo neřekne jinak než Adama, je chytrý, tajemný, rozumný, revolučně smýšlející, nemá rád zbytečné machrování, ale zároveň by pro kamaráda strčil ruku do ohně. Když se pro něco rozhodne, tak si za tím jde. Mluví příšerným dialektem, rád čte, mluví neslušně o dívkách s brýlemi a nepozná, kdy se dostane za hranici slušnosti. Hraje ho Masanobu Ando (Battle Royale, Akakage, Nightmare Detective) a co je na tom zajímavé – i když mám tohoto herce celkem nakoukaného, nepoznala jsem ho. Asi budu potřebovat silnější brýle. ^_^

Yazaki Kenichi alias Ken alias Tsumabuki Satoshi (představitel) – hyperaktivní a prolhaný šílenec a problémový chlapec v „dobrém slova smyslu“. Film bych možná nedoporučovala zarputilým Tsumabukiho fanynkám (nevím, jestli v ČR nějaké jsou, ale četla jsem nějaké zahraniční komentáře, že (citace) „je to příšerné, úplně jsem si o Satoshim zkazila dobré mínění, fujky!“ (konec citace)). Pravda, pokud jste si mysleli, že Tsumabuki Satoshi je jemný, dobře vychovaný mladý muž a chcete si to o něm myslet i nadále, Sixty Nine asi nebude nejlepší volba. Ale za sebe musím říct, že jeho Ken je úžasný. A víc než jen úžasný, je dokonalý a okamžitě se vyšplhal mezi moje nejoblíbenější filmové postavy – a ne kvůli tomu, že by se mi líbil fyzicky, v Sixty nine opravdu není stylizovaný do pózy lamače dívčích srdcí, jako tomu bylo třeba v Dororu. Spíše naopak. Ale Yazaki Kenichi v jeho podání mě dokázal strhnout. Měla jsem chuť vyběhnout, hystericky se smát a stavět se na hlavu. Dokonce jsem litovala, že u nás ve škole je poměrně klid a není tam proti čemu rebelovat ^^.

Jak jsme si řekli, děj se odehrává v roce 1969 a to jsou léta hudby. A právě hudba je to, co vás na filmu zaujme snad nejvíce. Skvělé stylové skladby dokonale podkreslují naprosto banální situace a dělají z nich něco nezapomenutelného. Co může být uchvacujícího na tom, když někdo běží po schodech s hasičákem? Nic. A co je uchvacujícího na tom, když někdo běží po s hasičákem a do toho hraje oplzlá japonská odrhovačka pouštěná ze školního rozhlasu? Všechno. Nezapomenutelný zážitek. Například scéna, kdy Ken hází na jakési prevíty plechovky s barvou, by se měla zapsat do zlatého fondu světové kinematografie.

O Sixty Nine jsem si nedělala velké iluze, ale takhle nadšená jsem už dlouho nebyla. U filmů (respektive „filmům“) se směju často, ale kdy jsem se upřímně smála u komedie, to už si nepamatuju. A Sixty Nine nemám co vytknout. Je to nádherný film jak po obsahové, tak po estetické stránce. Má skvělý humor, skvělé hrdiny, skvělou hudbu a vůbec.. myslím, že už toho chválení bylo dost, abych vás ještě neodradila. ^_^ A hlavně je to film, který se hodně těžko popisuje. Prostě se musíte podívat. M-U-S-Í-T-E! ^_^ Nerada lidi do něčeho nutím, ale tohle je výjimka potvrzující pravidlo.

A nejdůležitější věc: pokud jsem vás tímto nadšeným výkřikem do tmy nalákala, Sixty Nine lze stáhnout zde.

P.S: Pokud byste náhodou narazili na soundtrack - víte, komu to máte říct jako prvnímu. Mně! ^_^

Droro

Ve středověku (respektive v nějaké fiktivní době podobné středověku) se to v Japonsku řezalo hlava nehlava. V potocích místo vody tekla krev, na polích hnily mrtvoly. A stalo se, že jeden hodný pán jménem Daigo Kagemitsu, toho času vojevůdce a lord jedné ze znepřátelených stran, už nemohl vydržet, že nedokáže svého protivníka Kanayamu srazit na kolena a odhodlal se k ošklivému kroku. Uzavřel smlouvu s démony. Ti mu přislíbili vítězství a vládu a on jim za to dá svého syna. Tedy ne celého. Stačilo jim 48 kousků chlapcova těla, které si rozdělili mezi sebou. Když se "zbytek" dítěte narodil, nebyl to moc vábný pohled. Proto matka poslala miminko v košíku po řece a doufala, že tím se všechno zamete pod koberec.

V této chvíli by jistě bylo originální, kdyby chlapce třeba sežraly ryby - jenže to by nebyla žádná fantasy. Takže originální nebudeme. Zmrzačené miminko vytáhl z vody čaroděj Jukai a rozhodl se mu pomoci. Vzal děcko domů, pak zašel do sousední vypálené vesnice, posbíral pár mrtvol (domů si je donesl v nůši na zádech) a z nich ušil dítěti tělo. Samozřejmě nesmrtelné, samouzdravovací a vybavené pěknými vychytávkami, třeba sundávacími pažemi s ukrytými čepelemi. A chlapec, ač zůstal hluchý, slepý a němý, mohl alespoň žít.


Uplynulo 20 let. Z prokletého mrzáčka je dospělý muž (a musím podotknout, že mu adoptivní táta ušil skvělé tělo ^_^). Teď je potřeba ho poslat za nějakým dobrodružstvím, takže starý čaroděj jde z cesty (čti: umírá) a mladý Hyakkimaru má volné ruce pro vykonání své pomsty. Je třeba vybít všech 48 stvůr, získat zpátky ukradené kousky, vyřešit nějaké ty rodinné vztahy a najít si holku. Na 139 minut stopáže je to víc než dost. ^_^


Dororo je zbrusu nový vysokorozpočtový snímek z roku 2007, který vznikl na motivy stejnojmenné kultovní mangy Tezuky Osamu. Točil se na Novém Zélandu, takže japonskými exteriéry se moc nepokocháte. Stál kolem 40 milionů dolarů, ale těžko říct, kde ty prachy jsou - ve zvláštních efektech rozhodně ne.

Po počátečních peripetiích ohledně Hyakkimaruovy minulosti se mladý samuraj nedobrovolně spřáhne s odrzlou zlodějkou Dororo a společně se vydávají na lov démonů. Právě ti jsou jeden z aspektů, které vás zaručeně pobaví. První dvě nebo tři nestvůry ještě celkem ujdou. Jsou trochu směšné, ale dají se snést a dokonce s odřenýma očima i brát vážně. Pak nastoupí na scénu gumový skákající ještěr, který jako by utekl z pod meče nechvalně proslulému seriálovému Zaklínači, musíte si dát kuřpauzu, abyste to trochu rozdýchali. Co si budeme povídat - vizuální stránka je zdaleka nejslabší stránkou Dorora. Je to jako byste sledovali trikový film ze 70. let. Z Krakena šel větší strach.


Co ale filmu nelze upřít - i přes hrůzné laciné efekty jsem se bavila. Je to totiž snímek zábavný, ne-li přímo srandovní. Děj skvěle odsýpá, obsahuje na japonské poměry podprůměrné množství diskuzí o ničem a o nesmrtelnosti veverky, hlavní hrdina předvádí pěkné "matrial arts" a jeho katany jen sviští (jen škoda, že nemůže kopat do lepších věcí než gumový ještěr), dělá ultra drsňácké pózy a vrhá dramatické podhledy se zapadajícím sluncem v zádech a celé je to pěkně naivní, nenáročné a oddychové. Během prvního dílu (ano, chystají se další dva. Zbylo totiž ještě 24 démonů) získá zpátky ruku, oči, ucho, nohu, játra (pěkně je vyzvrací), hlasivky, srdce a soudě podle posledních pěti minut i nějaké ty soukromější partie. Autorka jedné anglické recenze řekla, že by bylo velmi zajímavé sledovat, jak mu roste třeba mozek. V tom případě by prý s koupí lístků na další díly neváhala ani vteřinu. V tomto s ní naprosto souhlasím.


Z herců si zapamatujte hlavní dvojici, protože oba z plátna prakticky neslezou a ostatní postavy (moc jich není) se žalostně choulí v jejich stínu. V hlavní roli uvidíme Tsumabuki Satoshiho, znát ho můžete například z dorama Orange Days nebo filmů 69 či Josee, the tiger and the fish.. Nebudu se raději zmiňovat o tom, že je ďábelsky sexy, protože jestli mě aspoň trochu znáte, tak vám musí být jasné, že na film se škaredými herci bych se nedívala ^_^. Naštěstí není jen hezký, ale umí i dobře hrát, zvláště potom, co mu narostou oči a už nemusí dělat slepého.

Hlavní hrdinku si zahrála Shibasaki Kou, známá třeba z brutálního Battle Royale. Se Satoshim také hrála ve skvělém romantickém dramatu Orange Days. Její postava je sice poněkud otravná (Můj bratr na její adresu řekl: „Jednou by mi takhle zařvala do ucha a zabil bych ji.“), ale se zamlklým Hyakkimaruem dobře ladí. Mluví o sobě v mužském rodě a nosí prazvláštní sukni, která se jí nevyhrne ani když lítá vzduchem hlavou dolů. Z dalších ubožáčků, kteří si ve filmu štěkli jsou to hlavně Yoshio Farada jako čaroděj Jukai nebo Kiichi Nakai alias Daigo Kagemitsu, hlavní záporák a Hyakkimaruův biologický taťka.


Sečteno a podtrženo - nečekejte Pána prstenů, dechberoucí oblety monstrózních budov a mrazivé orchestry. Dororo je spíš komediálně laděný snímek, který rozhodně není čím, za co se prohlašuje (za velkolepou epickou fantasy), ale potěší a hlavně pobaví. No řekněte, komu by se nelíbil čaroděj, kterému z nůše trčí všemi směry oškubané ruce a nohy? Navíc má hezký soundtrack a úvodní píseň FAKE v podání kapely Mr. Children byla v Japonsku nejposlouchanější skladbou roku.

Pravdou je, že kdybych měla vzít v potaz všechny aspekty (jako efekty, předvídatelnost zápletky) tohoto „díla“ a objektivně je zhodnotit, bylo by to s bídou na 50 %. Ale mě to bohapustě bavilo. Dokonce i podruhé a potřetí (při překládání jsem na to musela kouknout víckrát). A navíc filmů žánru fantasy není zase tolik, abychom si mohli vyskakovat. Chce to jen větší toleranci ke gumovým příšerám, gumovým zbraním a podobně. Já ji měl a těch dvou hodin jsem ani v nejmenším nelitovala a z tohoto, čistě soukromého hlediska, dávám devět hvězdiček z deseti. ^_^

Love neko - robotí hrátky v nekomimi



Představme
si Yabuki Eijiho. Mladý muž, nijak zvlášť okouzlující, nijak zvlášť úspěšný,
trochu tele. Učí na střední škole a nemá holku. Nemá holku – to je kámen úrazu.
Tím pádem také nemá po nocích do čeho píchnout a fláká se po internetu. A co
čert nechtěl (nebo spíš chtěl), jedné osamělé noci narazí na stránku, de
nabízejí kawai roboty v lidské podobě (a s kočičími oušky a ocásky),
kteří vám udělají Všechno s velkým V. Vyperou, vyžehlí, uvaří, uklidí,
sexuálně vás uspokojí (to hlavně). A Eiji si ve slabé chvilce jednoho koupil.
(Kde na takovou věc ubohý středoškolský učitýlek vzal, mi zůstává záhadou. A
pak jim věřme, že mají nízké platy… ^_^)

Kdo by se na takovou sexy bishinku v nekomimi netěšil.
Yabuki Eiji se těšil moc a moc.


O to horší pak byl jeho šok, když
mu na dveře místo kawai sexy kočky zaklepal kawai sexy… kocour, no. Jsme přece
v yaoi manze, ne? *Taylor se klátí k zemi v záchvatu zlomyslného
smíchu*

Robot se jmenuje Necoco (jak
nápadité), je totálně k sežrání (bodejť by ne, když je designován podle
nejpřísnějších moe kritérií) a co se týče jeho „práce“, má se ihned
k dílu. Jen škoda, že Eiji není na kluky… tedy, Eiji
zatím není na kluky.

Aby toho nebylo málo. Jestli si myslíte, že všechno s neko
(kočičími) oušky je rozkošné a nechcete si kazit své naivní iluze, raději tuhle
mangu nečtěte. Necoco je bastard. Prostě a jednoduše bastard. Lže (a krade a do
pekla se hrabe), přetvařuje se, citově vydírá, kope, škrábe (sviňa) a vřeští a
vůbec se nechová jako roztomilé poslušné koťátko, jímž měl být.


Není divu, že by ho Eiji
nejraději vrátil výrobcům. A tady ho čeká další průser (kolikátý už?): výrobci
Necoca jsou totiž jeho studenti (od nichž by se mohly krysy učit). A Eiji je
postaven před Osudovou (s velkým O) volbou – pokud nechce, aby se celá škola
dozvěděla o jeho fetiši na sladká koťátka a na kluky, bude muset s výrobci
spolupracovat (tedy dělat všechno, co si ti hajzlové usmyslí). Pravda, Eiji je v tom sice
úplně nevinně, ale… vysvětlujte to někomu. Muhaahaha! <= toto měl být
Taylořin ďábelský smích.


 

Tak, stručný obsah máme z krku a teď si něco povíme o manze
samotné. Má jediné volume (7 kapitol, z toho dvě extrovky – krátké příběhy
na podobné téma, které s hlavní dějovou linkou nijak nesouvisí) a autorkou
je Kazuhiko Mishima. Přeložená je celá a stáhnout si ji můžete na stránkách
skupiny Doki
doki



Pravdou je, že tato manga je
prakticky neznámá. Dokonce jsem ji nenašla ani na animenewsnetwork.com. Jak
jsem se k ní dostala? Trnitě, jako vždy. V emailu mě na ni upozornila
Marion, ale já na to nejdřív koukala dost skepticky (jako vždy). Přece jen,
číst veledílka, co mají v názvu slova jako „love“ nebo „lovely“ nepatří k mé
drsňácké image! ^^ <= vtip.


Když jsem se dozvěděla stručný
obsah, znechutilo mě to ještě víc. Ač mám nejrůznější úchylky, fetiš na kočičí
převleky mě naštěstí úspěšně míjí. A kluk v nekomimi – představila jsem si
zrůdu ve stylu Ayaseho z Okane ga nai a neudělalo se mi zrovna
volno.


Jenže…


Protože yaoi není nikdy dost, smilovala jsem se a Love Neko jsem
si na zkoušku stáhla. A to jsem měli vidět, jak se mi hned na první stránce
rozzářila očka! (Vánoce hadr).


Zaprvé, je nádherně, přehledně a
čistě kreslená (nemusíte tam půl hodiny hledat, kdo zrovna co říká nebo kdo
koho křísl po palici).


Zadruhé, bishíci jsou víc než
luxusní. Nejen Necoco (u kterého se to čeká, když byl navržen tak, aby jeho
vzhled uspokojil i nejšílenější otaku), ale i od ostatních postav lze zrak
odrhnout jen s notným úsilím.


Zatřetí, charaktery, hlavně pak
Necoco. V jednu chvíli roztomilý k zoufání, hned nato prolhaný,
agresivní, násilnický bastard, zcela se vymyká tomu, co si představujeme pod
pojmem „klučina v nekomimi.“ Kdyby aspoň polovina všech manga postav měla
podobně zajímavý charakter jako tenhle robot, nebylo by si na co stěžovat. A
navíc, je to seme ^_^.


Yabuki Eiji je naproti tomu správný ňoumič, nechce s robotím
klukem nic mít a aby si uchránil svou nevinnost, nezdráhá se používat ani
zákeřná komba stylu „loket v bradě“, „čelo“ nebo „prsty v nose“.


A čtvrtý a nejdůležitější bod:
Love Neko je:

a) komedie
b) komedie

c) komedie!


A sice komedie dost brutální. Je
na ní k smíchu úplně všechno. Zápletka, děj, postavu, jejich obličeje,
hlášky i motivace. Nedoporučuju u čtení nic jíst ani pít. Hrozí akutní
nebezpečí poprskání monitoru, v horších případech zadušení a smrt.



A ještě jedna věc – je to
yaoi!


Nikoliv shonen-ai, ale Y-A-O-I.
To znamená, že pokud vám nebylo 18, nečtěte to! (Je mi jasné, že stejně budete,
ale musím touto větou ulehčit své morální zodpovědnosti). Pro ty ostatní (kteří
už můžou): dávám devět hvězdiček z deseti (mohlo to být delší T__T) a
ještě jednou se omlouvám Marion, že jsem jí nevěřila a celé manze, že jsem ji
odsuzovala dřív, než jsem si ji vůbec přečetla.


(Je to pravda. Love Neko jde to Taylořina
TopTen žebříčku).



YNSH_v04_c015

Protože máme za okny listopad, ohřejeme se u letní kapitoly. V Tokyu zuří pekelná vedra a to má vliv na lidskou psychiku. Sunako poprvé dostane strach...

ZATRACENĚ HORKÉ LÉTO

YNSH - volume 1-3

Nelekejte se, jen jsem změnila download, protože už to začínalo být nepřehledné. Další kapitoly budu vydávat stejným způsobem jako předtím, po třech volumech to zase shrnu do jednoho příspěvku.

P.S: kdyby něco nešlo stáhnout nebo se stáhlo špatně, křičte. Je dost dobře možné, že jsem se v tom kódu někde sekla.

VOLUME 1

Kapitola 1 - Světlo zářící v temnotách I.

Kapitola 1 - Světlo zářící v temnotách II.

Kapitola 2 - Vlasový útok

Kapitola 3 - Oslnivý svět

Kapitola 4 - Ah! Vzpomínky na temnotu

Kapitola 5 - Kráčet do světla


VOLUME 2

Kapitola 6 - Sunako vás vítá

Kapitola 7 - Šťastné a šílené... Vánoce

Kapitola 8 - Předvečer posledního dne v roce. Sunako se mění v dámu?

Kapitola 9 - Lázně, sníh, květiny a vrah (část 1)


VOLUME 3

Kapitola 10 - Lázně, sníh, květiny a vrah (část 2)

Kapitola 11 - Nepřítelem jsou zkoušky? Nebo Takano?

Kapitola 12 - Násilnická a bouřlivá dívka

Kapitola 13 - Hostina pro nádherné

Kapitola 14 - Jsem jednička