Twisted fairytales

Yamaguchi Kumiko (23 let, svobodná) je ještě mladá, plná ideálů a má o učitelské profesi poněkud zkreslené a hlavně naivní představy. Tak třeba si myslí, že děcka budou vděčně hltat každé její slovo, že se budou hezky a pilně připravovat do výuky, že budou v hodinách dávat pozor nebo že po ní aspoň nebudou házet odpadky. Ovšem lidé, kteří mají školu na denním programu (tím myslím nás, školou povinné a zasloužilé kantory), dobře ví, že tohle je nesplnitelný sen. Sama za sebe, když se podívám na naši třídu a na většinu ostatních, můžu říct – kdybych byla učitelka, tak ty haranty střílím. Bez varování a do hlavy, aby se už neprobrali… ale to jsem odbočila.

Mladá žena tedy nastupuje do svého prvního zaměstnání na střední školu Shirokin a stává se třídní učitelkou nechvalně proslulé třídy 3-D.

Inu, jak popsat 3-D? Nejlépe to vystihuje doporučení, které Kumiko dostala první školní den od jednoho ze svých kolegů.

„Kostýmek si neberte. Do 3-D učitelé nosí zásadně teplákovku.“

„Proč?“

„Protože se v ní rychleji a pohodlněji utíká.“

Ano, tohle bylo řečeno naprosto vážně, bez jakékoliv nadsázky. Kluci z 3-D jsou všichni do jednoho nenapravitelní delikventi, tak tak balancující na hranici vyhazovu ze školy. Bojí se jich učitelé, ostatní studenti, studenti z jiných škol a dokonce i lidé z města.

Člověk by řekl, že drobná Kumiko po prvním setkání s nimi vezme roha, ale chyba lávky! Mladá učitelka je totiž členkou rodiny Uedo, mafiánského klanu a odmalička vyrůstala mezi takovými kriminálníky a zločinci, vedle kterých banda kluků z 3-D vypadá jako „malej brácha z první třídy a jeho usmrkaní kamarádi v brýlích“. Kumiko se tedy role třídní učitelky nezalekne a přijímá ji jako výzvu…

A jak brzy zjišťuje, její studenti nejsou obyčejní delikventi, jsou to delikventi nepochopení společností, kteří za to vlastně ani nemůžou a byli k tomu donuceni, samozřejmě to není ani v nejmenším jejich vina, matky, styďte se… haha… no dobře, tak ještě jednou a bez ironie. Jsou to zkrátka chlapci, pro něž je přátelství a soudržnost mnohem důležitější než to, jak jsou viděni v očích společnosti, a kteří nikdy nezradí svého přítele. Prostě špatní hoši s dobrým srdcem, kteří se do problémů zaplétají častěji než je zdrávo a od toho tady je Yankumi (takovou přezdívku si Kumiko vysloužila), aby se pomocí svých yakuzáckých způsobů tahala z bryndy. A o tom to celé je.

Gokusen je 12 dílná školní komedie natočená podle stejnojmenné mangy a anime, které jsem bohužel neviděla, takže nemůžu srovnávat. Je to seriál, od kterého nemůžete čekat nic než nenáročnou zábavu a odreagování po těžkém dni. To znamená – původní myšlenka: jednoduchá, zápletky jednotlivých epizod: jednoduché, herci: mírně jednoduší.

Prakticky všechny díly mají jednotné schéma. Pokaždé se některý ze studentů dostane do problémů, je takřka vyhozen ze školy, načež nastupuje Yankumi jako „třídní učitelka, která bude své milované studenty chránit až do konce“ (jejími vlastními slovy), zmlátí původce problémů (což bývají party navenek bezproblémových studentů z okolních elitních škol, kteří páchají různé prohřešky, které pak házejí na 3-D), trošku na všechny zařve, několik minut všem promlouvá do duše o síle přátelství, o cti, důstojnosti, rovném boji a takových těch blbostech, občas si všichni kolektivně zabrečí a jdou domů. Taky se musí dát najevo, že takzvaní grázlové mají mnohdy lepší srdce a vyšší hodnoty než společensky akceptovatelní a slušní lidé, protože bez morálního poučení by to prostě nešlo. Tady je třeba říct, že to, co v anime berou všichni jako normál (takové ty patetické hlášky „Jsem jejich třídní učitelka“, rozmáchlá gesta a morální proslovy), v hrané formě působí trochu… no, podivně. Někdy až směšně. Ovšem výsledek je stejný – není jedno, jestli se smějete proto, že je seriál vtipný nebo směšný? Hlavně že se smějete, ne?

Taky by bylo slušné říct něco o hereckých výkonech, protože jdou z extrémů do extrémů a sem tam se vyskytne i něco normálního. Kupříkladu hlavní hrdinka Yankumi (hraje ji Nakama Yukie, kterou jste mohli vidět jako Oboro v Shinobi: Heart under blade) občas dělá ksichty přímo příšerné a přehrává co se do ní vejde, až je vám občas trapně za ni, ale budeme předpokládat, že to byl účel. Její protipólem je pak vůdce studentských rebelů, Sawada Shin (představuje ho Matsumoto Jun, což je, jak jsem si pečlivě zjistila, zpěvák japonského boybandu Arashi a produkt společnosti na kawai chlapečky, Johny´s entertainment), který zas nehraje vůbec, respektive hraje v režimu binární soustavy (buď má oči otevřené nebo zavřené) a celkem vystřídá dva výrazy: „lehce znuděný“ a „totální vopruz“. Zbytek herecké posádky už je na tom nesrovnatelně líp, například odbarvený Uchi se stal asi na dvě hodiny mým bishíkem č. 1 ^_^. Jo a někde tam měl hrát Matsuyama Kenichi, představitel L z hraného Death notu. Pokud jste si ho někdo všimli, tak mi dejte vědět, já ho ve změti šikmookých obličejů hledala marně T_T.

Takže Gokusen je: za a) oddychovka, za b) nechutně výchovná japonská agitka, za c) děsná prdel. Možná jste opět nabyli dojmu, že nestojí za nic, ale opak je pravdou, pokud vám nevadí trocha nepříliš inteligentní zábavy + nějaké ty slzičky v posledním díle (kde začnou všichni tleskat, to asi odkoukali z amerických katastrofických filmů), tak Gokusen rozhodně není špatná volba. Já jsem se slušně nasmála (i naposmívala) a dokonce jsem obětovala pár drahocenných CD a většinu dílů si vypálila, abych se případně mohla kouknout znova.

P.S: Pokud se stane, že pro vás bude 12 dílů málo, existuje ještě druhá série a nějaký bonusový film, což svědčí o tom, že Gokusen je v Japonsku velmi populární.