Twisted fairytales

Že ve staré škole straší, to se vědělo už spoustu let. Že si tam čas od času někdo hodí mašli. Že se z poschodí se ozývají kvílivé zvuky. Že tam za bezměsíčných nosí skřípou schody, jako by po nich někdo chodil a dveře, jako by je někdo otevíral. Že se za okny míhají stíny. Taková místa jsou děsivá, ale zároveň přitažlivá jako magnety. Ani člověk s pudem sebezáchovy vyšponovaným na maximu občas neodolá a na takové místo vkročí. Vždyť stačí tak málo... vzít za kliku... otevřít vrzající dveře s dávno zatuhlými panty... a záhada může být rozluštěna.

Nebo tam na vás čeká záhada ještě větší, ale už poněkud pragmatičtější. Například na středoškolačku Taniyamu Mai, která rovněž neodolala vábení staré školy, tam vesele poblikávala zapnutá moderní kamera a ani se nesnažila tvářit se nenápadně. Mai se nestačila divit. Kameru bylo třeba zkontrolovat zblízka, jenže v okamžiku, kdy po ní natahovala ruku, kdosi na ni strašlivě zařval (co jsou to za nápady, ve strašidelném domě!), dívka se lekla, uskočila a spadla na ni knihovna. Tedy, ne přímo na ni. Tajemný neznámý měl v těle dost cti a rytířství na to, aby ji zpod padajících polic odstrčil, nicméně, když se usadil rozvířený prach, dotyčný ležel pod roztřískanou knihovnou, zjevně mrtvý a co hůř - kamera byla taky napadrť. (Mai se zděsila.Jestli tohle budu muset zaplatit!) Dívka dokonce ani nestihla zdrhnout z místa činu, protože se na scéně objevil další bishík, s ještě kamennějším ksichtem než ten první a pak už se jenom vysvětlilo, že ředitel školy najal lovce duchů, aby starou budovu prošetřili a případy neřády z ní dostali pryč. Jenže teď - z drahé kamery jsou bezcenné kousky umělé hmoty a z ředitelova asistenta Lina bezcenné kousky člověka (dobře, nebyl mrtvý. Jen to hrál.), obojí pohřbené pod rozmlácenou knihovnou. Jo děvče, to si budeš muset zaplatit. Nebo ještě líp - odpracovat. Ředitel duchařské společnosti potřebuje někoho, kdo by mu pochleboval, nosil kafe a leštil boty a původní asistent se bude ještě dlouho belhat pouze ve společnosti kamarádek berlí.

A tak, než se Mai stačí vzpamatovat, stane se nepostradatelnou členkou týmu lovců duchů a život plný hrůzy a dobrodružství může začít.

A nyní se podívejme na zoubek celému týmu:
Shibuya Kazuya (17): přes svůj nízký věk ředitel společnosti a hlavní mozek každé operace. Je si plně vědom své fyzické přitažlivosti a dává to značně najevo, proto mu nikdo neřekne jinak než Naru (Narcista). Je chladný, odtažitý, nepříjemný, nepřístupný, namyšlený, nadřazený a nepokládá za nutné se se svými podřízenými vůbec bavit. Občas udělá něco vtipného, zná fígl na ohýbání lžic a umí moc pěkné věci se svým kamarádem mincí a jen díky tomu není totální kretén, ale jen poloviční kretén. Také v sobě skrývá jistá tajemství a kolem jeho osobnosti je tolik nejasnosti, až to bolí.
Lin Koujo (?): Naruův asistent a jak se později ukáže, také učitel. Původem z Číny, vzhledem bishík k uzoufání a povahou stejný psí čumák jako Naru. Nenávidí: Japonce a jmenovitě Taniyamu Mai. Je to psionik, rád vrhá po záhrobních neřádech energetické koule a blesky. O strašidlech všeho druhu a způsobech jejich vymítání má znalosti jako nikdo jiný.
Tagikawa Houshou (25): buddhistický mnich s vedlejším povoláním rockové hvězdy. Na rozdíl od prvních dvou jmenovaných je to chlápek věru veselý, se smyslem pro humor, působící poněkud neseriózním dojmem, ale na druhou stranu zodpovědný. Mezi jeho speciality patří obranné bariéry, zachraňování kohokoliv na poslední chvíli, uklidňování Mai, zbavování se ošklivých zlých duchů, nicméně na vymítání z živých lidí si netroufá.
Matsuzaki Ayako (23): snobská kněžka, na první pohled jí nic nevoní, ve skutečnosti se jen tak něčeho neštítí. Ráda provokuje okolí, lepí se na Narua, hádá se s Tagikawou a bojí se sama vymítat duchy.

John Brown (20): katolický kněz původem z Anglie mluví příšerným přízvukem, což je nevysychající zdroj posměšků všech ostatních. Moc se neprojevuje a je ve skupině leda do počtu.
Hara Masako (16): nepříjemná samolibá dívčina, která už má rozjetou vlastní kariéru televizního média a skupině pomáhá jen proto, aby mohla zbožně koukat na Narua a utírat sliny. Duchy sice cítí, nicméně se proti nim nedokáže bránit, což z ní dělá snadnou a častou oběť a klientku JIP.
Yasuhara Osamu (17): geniální středoškolák není přímo zaměstnancem Naruovy zásahové jednotky, ale občas je spolu se svým brilantním mozkem povolán k případu. Dokáže pronášet neuvěřitelné hlody s vážnou tváří a dělá mu nesmírně dobře, když lidi kolem sebe uvádí do rozpaků vlastní genialitou.
Taniyama Mai (16): mírně idealistická, úplně obyčejná středoškolačka. Navzdory tomu, že se jako jediná ze skupiny lovců duchů nedokáže bránit nadpřirozeným nepřátelům, je to vždycky ona, kdo sám po nocích instaluje kamery ve strašidelných domech a také je to vždycky ona, kdo spadne do každé studny nebo jámy, kde číhají zbloudilé duše, takže systematicky vyžírá všechny ošklivé příhody. Často je také zachraňována ostatními hrdiny, přesto se jí daří zachovat si svou hrdost a dekorum a je to děvče veskrze sympatické a milé.

Co ještě říci k charakterům - nebudete-li nic očekávat, nebudete zklamáni. Rozhodně tedy nečekejte žádný vývoj. Ne že by na to neměly dostatek prostoru a příležitostí, oni ho mají, ale jednoduše ho nevyužívají. To je veliká škoda a obrovské mínus, protože mnozí mají na duševní rozvoj krásně nakročeno a vy pořád čekáte, až jste najednou u posledního dílu, kde se zklamáním zjistíte, že prakticky k ničemu nedošlo.

A jdeme na strukturu. Ghost hunt se skládá z nijak neprovázaných případů čítajících 1 – 6 epizod. Nepočítejte s tím, že se budete u všech bát. Jsou tu případy čistě detektivní, trošku strašidelné, jedna epizodka čistě komediální, občas se najde něco, u čeho jsem si musela rozsvítit v pokoji, ale to berte trochu s rezervou, protože já jsem schopna se vyděsit i u Večerníčku.
Najdou se i scény, u kterých možná i vyjeknete, jako když se v naprosto nevinně tvářící se scéně mihne za oknem obličej mrtvého dítěte nebo do předního skla nic netušícího auta praští přízračná lidská ruka. V podstatě ale není čeho se bát. Ghost Hunt je příjemně mrazivý, ale zase ne tak, abyste si museli přes noc nechávat rozsvícenou lampičku a kontrolovat, jestli se něco neskrývá pod postelí.
Anime obsahuje průměrnou dávku akce a hodně vysvětlovacích a okecávacích scén, takže bez minimálně průměrné znalosti angličtiny se můžete dívat leda tak na pohyblivé obrázky a většina případů, navzdory tomu, jak báječně jsou rozjeté a kolik tajemství v sobě ukrývají, jsou vyřešeny během deseti minut zcela primitivní logickou úvahou, což je taky trochu škoda.

Hudebně je Ghost Hunt víc než povedený, ale opět nepřináší nic nového. Ozývají se tu klasické duchařské melodie a tajemné mrazivé zvuky, tóny smyčcových nástrojů (to vždycky, když se chystá vyskočit něco ošklivého) a bubny v rytmu lidského srdce; hudba má tedy jen jeden jediný úkol - vyděsit tam, kde nevyděsil obrazový materiál a musím říct, že se jí to dobře daří. Určitě zajímavý je opening, který se zcela vymyká žánru uhopsaných anime openingů – mystická melodie (zkuste se zaposlouchat a uvidíte, jak vám z ní začne hrabat) a obraz, kde se míhají mlhavé postavy a tajemná světla ve stylu Krajních mezí a Faktoru psí nás připravují na to, že "tady asi půjde o krk". Stejně tak je na tom i ending, jen o něco zjednodušený.

Animace, jak už to u nových anime bývá zvykem, je velice hezká, hrdinové jsou půvabní lidé, avšak žádní předimenzovaní bishíci a všechny akční scény, ač jich tam nebylo moc (nebo právě proto) mně doslova nutily, abych si je přehrávala znovu a zpomaleně a zrychleně a ještě jednou, abych si je pořádně vychutnala.

V tom, jak hodnotit Ghost Hunt mám kupodivu docela jasno. Prvních 21 dílů jsem zhltla za dva dny a pak jsem ještě měsíc seděla na internetu a co 10 minut aktualizovala mininovu, jestli už náhodou nevydali další díl. A tak jsem koukala a pořád čekala, kdy se stane něco zásadního, kdy konečně k něčemu dojde a kdy se vyjasní těch 10 000 položených otázek (a paradoxně se mi zdálo, že pořád je na to dost času) a čekala jsem tak dlouho, až vyšel poslední díl, který nic nevysvětlil, spíš zasel ještě větší zmatek a touhu se o hrdinech ještě něco dozvědět, ale už byl konec a moje očekávání se absolutně nenaplnila. Takový je Ghost Hunt. Mrazivý, záhadný, plný sympatických (i když většinou trochu zbytečných) postav, napínavý, skvěle rozjetý a useknutý v půli. Dávám mu 75 %, ale pokud nevznikne druhá série, povyšuji ho na Promarněnou šanci roku.