Twisted fairytales

Druhá polovina 19. století, éra japonského shogunátu se valem chýlí ke konci, pod Tokugawou se otřásá trůn, císař je drzejší a drzejší a nastává jedno z neproslulejších období japonských ději – Bakumatsu. Poslední léta shogunátu. A teď už rovnýma nohama do děje.

O tom, že i malý človíček dokáže velké věci není pochyb, to už dokázali mnozí v čele s Frodem Pytlíkem, a stejný je i případ Ichimury Tetsunosukeho. Ono Frodo ještě mohl být v klidu, ten to měl geneticky dané, ale když normální plnohodnotný člověk vypadá s bídou na deset let v době, kdy je mu 15, to je frustrace jako prase. Výška ale bohužel není jediný a největší Tetsunosukeho problém. Před dvěma lety mu tajemný muž s krvavýma očima zavraždil oba rodiče a chlapec je od té doby sžírán touhou po pomstě. Tetsu vidí jedinou možnost, jak satisfakce dosáhnout – přidat se k shogunátské policii Shinsengumi, čímž by mohl o vrahovi získat potřebné informace a zároveň by měl možnost ho zabít. Jenže pro malého kluka je těžké stát se členem skupiny elitních zabijáků, ďáblů. Šanci dostane v okamžiku, kdy jeho starší bratr Tatsu začne u Shinsengumi pracovat jako knihovník (ook ^_^) a Tetsuovi je rovněž nabídnuto stát se členem skupiny. Jenže po počátečním nadšení přichází ještě větší zklamání. Tetsunosuke totiž místo zářivě modré uniformy a meče ostrého jako břitva vyfasuje čajový servis a hadr na vytírání a stává se osobním poskokem despotického velitele, Hijikaty Toshiza.

Peacemaker Kurogane je anime postavené na historickém podkladě, kde valná většina postav skutečně žila (a to i hlavní hrdina Ichimura Tetsunosuke skutečně býval Hijikatovým sluhou, jakkoliv se to zdá nepravděpodobné. Narodil se v roce 1854 a v roce 1867 se přidal k Shinsengumi.) a události vrcholí slavným vpádem Shinsengumi do hostince Ikedaya, kde se podle většiny zdrojů poprvé projevila tuberkulóza kapitána Okity Sojiho.

Anime s klidným srdcem vykresluje slavné historické postavy takové, jaké ve skutečnosti z 90 % nebyly, nicméně to vůbec nevadí, protože právě charaktery jsou nosným pilířem celého seriálu. Žádného zvláštního děje se totiž v Peacemakerovi nedočkáme, kdyby totiž neustále neodbočoval od zápletky, vystačil by s bídou na tři čtyři díly. Neustále dokolečka sledujeme poklidný, skoro mírumilovný život Shinsengumi a každodenní, více či méně vtipné příhody, například kterak Okita šlohl Hijikatovi jeho deníček a Hijikata se mohl vzteky potento, kterak Tetsu a jeho bratr Tatsu nesli balíček do přístavu, jak chlapi pořádali maratón, jak Tetsu žárlil na místního ninju Yamazakiho, přičemž všemi těmito malými příběhy se pomalu a nenápadně plíží stín v podobě záporáka Yoshidy a jeho rebelie proti shogunovi a dává tušit, že jestli tvůrci sevřou otěže do rukou, poslední díly budou masakr.

Jak už jsem řekla, tam, kde není děj, by měly být aspoň pěkné chary a pravdou je, že postavy v Peacemakerovi patří k těm, které by mě bavilo sledovat, i kdyby celé dny jen koukaly na mráčky. Zvláště vývoj hlavního hrdiny je úžasný. Na začátku je to spratek, kterého mít doma, řežu ho od rána do večera, abych z něho vytřískala aspoň trochu normálního člověka. Během seriálu pak stále více a více vážní a nakonec, když najde sám sebe a zjistí, co celou tu dobu vlastně hledal, je z něho velice sympatický klučina, který má k tomu původnímu hajzlíkovi hodně daleko. Jeho opakem je špion Yamazaki, který zase na city moc nedá a při každém malém pochybení se snaží spáchat seppuku. Ostatní postavy už takovým vývojem neprocházejí, což ovšem neznamená, že by s nimi nebyla sranda. Okita Soji je klasik, nepřináší nic nového a už asi, bohužel, navždy zůstane v očích veřejnosti zafixován jako veselá dětinská buznička, která bez mrknutí oka mečem porcuje všechny, kteří se na něj blbě podívají. Hijikata je ukázkový bručoun, ze kterého si všichni ostatní dělají srandu a vůbec jim nevadí, že je to jejich nadřízený. Zajímavý je Saito Hajime, kterého moc dobře známe z Kenshina, kde se předvedl jako upjatý chladný zabiják s neskutečným smyslem pro povinnost. V Peacemakerovi spíš působí dojmem, že ujíždí na nelegálních houbičkách a „vidí mrtvé lidi“. Tetsunosukeho starší brácha Tatsu je správný úzkostlivý trouba, Harada Sanosuke, Nagakura Shinpachi a Todo Heisuke vypadají, že v saké se snad i koupou, velitel Kondo je spíš bodrý tatík než mocný velitel a nikdo se nestydí mu tykat a záporák Yoshida je krátce a jednoduše cool. No a nejlepší postavičkou je malé kulaté prasátko Saizo, které si Okita Soji chová jako svého mazlíčka, které se motá všude, kde se něco děje a které dokáže do latě srovnat prakticky kohokoliv.

Ještě bych se na chvíli ráda vrátila k tomu ději. Už jsem řekla, že dějem Peacemaker zrovna neoplývá, ačkoliv by se mohlo zdát, že se jedná hlavně o bojové anime, není tomu tak. Sice se už v prvních dílech ukáže, že pokud na boj dojde, v řekách místo vody poteče neředěná krev, ale hlavní a prakticky jediné pořádné boje nastanou až v posledních třech dílech (a musím říct, že skutečně stojí za to!) a dalo by se říct, že Peacemaker je anime naprosto mírumilovná. Tvůrci samozřejmě pochopili, že na 24 dílů, kde si Okita chová prase, se jim nikdo koukat nebude, proto se snažili seriál trochu okořenit, podle mě velice nešťastně, různými zkazkami o zombících a nekromantech, dokonce vytáhnou na světlo i Okitova dvojníka a vrcholem je dredatý samuraj ve slunečních brýlích a kovbojském klobouku, kterému se evidentně v Americe zalíbilo víc, než je zdrávo. Celkově tyto elementy působí v historické anime, která si hraje na „podle skutečné události“ celkem blbě.

Jednou, když jsem tak koukala na jeden z dílů Peacemakera, vrazil mi do pokoje brácha a prohlásil: „Ty zase koukáš na Kenshina?“, čímž prakticky výborně vystihl styl Peacemakerův styl kresby i animace. Je velice hezký a zároveň působí jako Kenshinovo dvojče. Občas se tam mihne i nějaký ten 3D efekt a kupodivu, na rozdíl od většiny ostatních anime, kde se o tohle tvůrci snažili, nepůsobí vůbec rušivě, ale naopak velmi pěkně.

Co říci o hudbě… je to zábavné, ale styl hudby se k historickému žánru vůbec nehodí, zatímco celkové atmosféře seriálu padne jako ulitý. V openingu i endingu se ozve pěkně ostrá rocková muzika a podobně krutá hudba zazní i v emocionálně vypjatých a dramatických scénách a je to bomba. Prostě něco, co se nedá popsat, to se musí vidět a slyšet na vlastní uši.

Peacemaker Kurogane mě bavil, i když prakticky postrádal děj a i když se tvářil jako Kenshin z druhé strany, zhltla jsem ho za pár dní. Je to anime věru jednoduché, nad kterým se nemusí přemýšlet, kde jde hlavně o zábavu, které bere život s nadhledem a lehkostí a navíc se odehrává v mojí oblíbené době. Spolu se seriálem Gintamou mi pomohl překonat averzi k Okitovi (ano, toho týpka skutečně nacpou do každé druhé historické anime). Má veliký komediální potenciál a občas se tam vyskytne hláška nebo gag, které by si zasloužily nesmrtelnost. I přes své nemalé chyby a vady je to dílko spíše nadprůměrné, v některých oblastech sice vyniká, v jiných zase padá hluboko do bahna, proto dávám
70 % a jdu se na to celé podívat ještě jednou. ^_^