Twisted fairytales

Přiznám se bez mučení, že některé věci nemám ráda. Některé přímo nenávidím. A jednou z nich jsou moderní upíři. Jestli máte v oblibě cool frajery nastřelené v černých latexových kombinézách a kožených kabátech, ve slunečních brýlích a ozbrojené nejrůznějšími hračkami, katanou s dvaceti různě ozubenými čepelemi počínaje a příručním dělem na svěcenou vodu konče, raději to přece mnou ani nevyslovujte nahlas, protože to potom kamarádi nebudeme. Někdy nevím, jestli se smát nebo brečet, když vidím film, ve kterém gang hodných upírů nepijících krev bojuje proti gangu zlých upírů pijících krev.

Možná jsem trochu staromódní, ale správný vampýr má mít vlasy uhlazené brilantinou, vyšívanou brokátovou vestu a nažehlené kalhoty. Má mít zlaté kapesní hodinky na řetízku. Má nahánět dívky v bílých nočních košilích po rumunských hradech plných těžkých vyrudlých závěsů, které se dají strhnout. Na stěnách takového hradu musí viset šedivé a zlověstné olejoportréty všech jeho předků, které na vás zírají svýma mrtvýma očima. Pokud chce být upír sexy, může si rozpustit a rozfoukat dlouhé, černé vlasy, rozepnout první dva konflíčky bílé košile a vypadat jako prokletý básník. Pokud chce z Rumunska vyrazit do světa, může si říkat "Jack" a párat prostitutky v Londýně nebo se po nocích toulat v žebráckých čtvrtích staré Paříže. Důležité je, aby byl galantní, vybraného chování a k smrti toužil po krvi. Ještě důležitější je, aby byl samotář, netvořil gangy s jinými upíry a hlavně - aby neskákal po všech čtyřech.

Hned v první minutě anime Black Blood Brother byl mocný záběr na obrovský gang upíru zvesela si skákajících po vrcholcích mrakodrapů po všech čtyřech. Zaťala jsem pěsti. Jistě si sami domyslíte, že následující recenze nebude zrovna hýřit superlativy, ale poslechněte si to raději od začátku.

Hlavní hrdina, Mochizuki Jirou sice má rozfoukané černé vlasy a při troše dobré vůle a snahy by mohl vypadat jako romantický básník (připište si plus), jenže on na sobě nosí červený plášť a la Hellsing, vysoký červený klobouk a la Krysař z Hammelinu, potápěčské brýle a la vietnamská tržnice za šedesát čtyři korun a vůbec celkově budí dojem, že si vyrazil na maškarák za Rumcajse (připište si mínus a hned pětinásobné).

Tahle kreatura je navíc hrdina z jakési upírské války v Hongkongu a teď, po deseti letech se vrací zpátky do Japonska, aby se pokusil společně se svým bratrem Kotarem normálně žít v oblasti, které se říká "Speciální zóna" místo, kde spolu upíři a lidé žijí v relativním míru, místo chráněné zvláštní protiupírskou bariérou, jež má za úkol zónu chránit před nezvanými blood suckery zvenčí. Jenže když už se dovnitř nějaký ten nehodný vampýrek dostane, je z toho problém, který vystačí na celých 12 epizod anime. Bohužel.

Jestli se vám zdá, že odstavec o ději je nějak krátký a za moc nestojí, pak se vám to zdá správně, protože dílko s honosnými iniciály BBB ani žádný děj nemá.Dodívala jsem se na něj včera a dnes už nejsem schopna říct, co se tam během těch 12 dílů stalo. Mochizuki a jeho brácha (který je mimochodem tak kawai, až se mi zvedal žaludek) vstupují do Speciální zóny, setkávají se s úřednicí Mimiko, která jim začne dělat průvodkyni, přičemž se pořád dokolečka opakuje schéma "kvůli mně ti ubližují, musím odejít => vlahé jiskření mezi pohledy hrdiny a hrdinky => zbraň mířící na hrdinku => hrdina hrdinně sráží zbraň z dráhy => krátký boj s druhořadým záporákem => "kvůli mně ti ubližují, musím odejít" => vlahé jiskření pohledů => zbraň mířící na hrdinku => hrdina hrdinně sráží zbraň z dráhy => krátký souboj s druhořadým záporákem => atakdále, občas se do toho ještě připlete více či méně prostoduchá politická debata.

Někdy se vyskytnou anime bez děje, ale stejně jsou skvělé, protože mají vtip a úžasné charaktery, na které vás baví se dívat, i když se jenom válejí na gauči. Bohužel BBB nemá ani jedno - ani děj, ani vtip, ani charaktery. Hlavnímu hrdinovi by se možná dal jeho blbečkovský úbor odpustit, kdyby byl alespoň v otázce chování co k čemu. Jenže tvůrci se z něj pokusili udělat cool frajera, který, kdyby chtěl, vykostí úplně celý svět a zároveň ho trochu zlidšťovat různými klopýtnutími a idiotskými výrazy, takže k Jirouvi v konečné fázi ani necítíte respekt ani vám nepřipadá vtipný. Podobně mrtvě papírová je i hlavní hrdinka Mimiko a co se týče malého upírka Kotara, tady katastrofa kulminovala. Kudrnatý blonďatý andílek jako by z oka vypadl Honeymu z Ouranu nebo Momijimu z Fruits Basket. Tvůrci se ani nesnažili dát tomuhle profláklému kvichtu aspoň novou povahu, takže z Kotara vzniklo dítě, které ve mně vzbuzovalo touhu našponovat ho na žebřík, obložit ho plyšovými medvídky tak, aby na ně nedosáhl a jíst před jeho očima cukrovou vatu tak dlouho, dokud se neubrečí k smrti.

Ale abych si pořád jen nestěžovala, dál se na BBB najít taky něco hezkého? Inu, je celkem slušně nakreslený a na závěrečný souboj se dá dívat s jistým zalíbením. Za animaci si tedy můžete připsat plus, ale pochybuju, že vám to v celkovém hodnocení nějak pomůže.

A suma sumárum? Já dávám 30 %, ale jestli se chcete 12 dílů nudit stejně jako já při ohledu na postavy, které jsou vám tak lhostejné, že se ani nenamáháte jim přát něco zlého, pokud vám nevadí proslovy, za které by se nestyděl ani americký prezident v katastrofickém filmu, pokud chcete vidět nějaké to oňuchňávání sexy krčků a pokud jste nevěděli, že když vám plesnivý vampýr saje krev, je to lepší než orgasmus, klidně se na Black Blood Brothers podívejte, ale pak neříkejte, že jsem vás nevarovala. Já sama jsem tuhle anime s vypětím všech sil dokoukala do konce jen proto, že byla krátká (připište si plus) a že jsem chtěla mít na blogu aspoň jednu zápornou recenzi. A jestli pořád toužíte po nadupané upírské akci, raději si přečtěte Pratechettovo Carpe Jugulum, nezkazíte si oči u monitoru a pobavíte se milionkrát víc.