Battle Royale - dokážeš zabít nejlepšího přítele?

Svět na počátku 21. století je v krizi. Společnost se zhroutila. Proč? Děti se už dále nechtějí nechat ovládat dospělými a ti dostali strach. Zatím ti malí fracci jenom bojkotují školu, posmívají se dospělým a neposlouchají je a v krajním případě třeba zaříznou učitele, ale co když si jednou uvědomí svůj skutečný potenciál, spojí se a skutečně se proti dospělým postaví? Tak se daly velké hlavy dohromady a schválily zákon, který má mládež naučit respektu a skutečným hodnotám. Takzvaná školská reforma tisíciletí dostala název Battle Royale.


Nanahara Shuya to nemá v životě zrovna snadné. Maminku už dlouho nemá a tatínek si docela nedávno doma v ložnici hodil mašli. Nejlepší kamaráda Nobua mu prakticky vyrazili ze školy (když on ten hajzlík nařízl učiteli zadek). Ve škole ho už čeká jediná hezká věc – poslední společný školní výlet, jenže to chlapec ještě netuší, co si pro něj a jeho přátele ti dospělí podrazáci připravili. Jejich třída byla totiž vybrána jako letošní účastník programu Battle Royale. A tak jsou děti vyloženy na pustém ostrově o rozloze 10 km2 a roztomilá slečna na videokazetě vysvětluje pravidla: žádná nejsou. Ale domů se vrátí jen jeden. Každý dostane jídlo, vodu a zbraň a snažte se, mládeži. A ještě jedna věc. Ty obojky, které jsme vám přidělali na krk budou monitorovat všechny vaše pohyby. Pokud se nám nebude něco zdát, zmáčkneme tlačítko na dálkovém ovládání a máte z krku fašírku. Pokud se je budete snažit sundat, vyletí vám hlava do vzduchu. A jestli nebude znám vítěz do tří dnů, vybuchnou taky. Život je hra, tak hrajte o přežití.

A aby pan učitel, který měl třídu na starost dokázal, že to není hloupý žert nebo skrytá kamera, skončila jedna dívka s nožem v hlavě a Shuyův kámoš Nobu s kečupem místo krku dřív, než hra vůbec začala. No, abych to nezdržovala. Děti vyfasují batohy s proviantem a zbraněmi a jsou vypuštěny do terénu. Jak se ukáže, každá zbraň je jiná, aby se smazaly přirozené výhody některých z nich. Jenže když po vás začne spolužák šít z brokovnice a vy místo pořádného kalašnikova vytáhnete z tašky poklici od hrnce a vaše kamarádka dalekohled, náladu vám to zrovna nezvedne.


Z úvodu si snadno domyslíte, že nás čekají dvě hodiny masakrování, stříkajícího kečupu, brutálního násilí a vyvražďování teenagerů, ale ne ve stylu amerických masakrů motorovým šlehačem na zmrzlinu, ale ve stylu japonském a mnohem zábavnějším a zároveň mrazivějším a děsivějším. On je totiž rozdíl ve filmu, kde plastikovou blondýnku nahání maskovaný týpek s hákem místo ruky a ve filmu, kde žádný ohořelý mstitel s voskovou masku na ksichtě neběhá. Kde je vrahem člověk, se kterým jste hráli ve školce pexeso, kterému jste dávali opisovat domácí úkoly, se kterým jste vykouřili svou první cigaretu a který vás učil hrát na kytaru. Nikomu se nedá věřit. Co se stane z vašeho nejlepšího přítele, když mu hrozí smrt? A co vy? Budete se snažit přežít i za cenu, že ztratíte svou lidskost nebo to vzdáte a budete útrpně čekat, až vás dívka, kterou milujete, odpráskne jako krysu? Poznáte, kde jsou vaše hranice a hlavně kam až sahá vaše svědomí? Zabijete svého nejlepšího přítele?


Musím říct, že Battle Royale je film velice zvláštní. Má sice originální zápletku, na logice si však moc nezakládá a prvotní smysl celé vražedné hry trochu se trochu míjí účinkem. Tím myslím nápad, jak naučit mládež respektu - děti ve hře se to možná naučí, ale stejně všichni zemřou a ten jeden, který z toho pekla vyjde živý se stejně nebude moc přítelíčkovat se systémem, který ho donutil povraždit všechny kamarády. Stejně tak nad chováním některých postav občas zůstává rozum stát - neumím si představit, že se někdo během pěti minut změní z tlustého brýlatého šprta na monstrum bezostyšně vraždící spolužačky v minisukních, ale pravdou je, že zvládnout porazit čtyřicet lidí za dvě hodiny dá jistou práci a není část se štvát s rozervanou psychologií každého z nich.

Občas nastanou chvíle, kdy nevíte, jestli se smát nebo brečet, například když se chlápek rozstřílený jako řešeto postaví a jde zatelefonovat své staré a samozřejmě se film nevyhnul ani klasickým scénám, jako že záporáka může kropit pět lidí samopalem, ale on se všemu vyhne a postupně je všechny odpráskne, při pádu ze srázu se sekyrka zabodne do hlavy tomu špatnému a zbraně hrdinů není třeba dobíjet, i když ty nedůležité charaktery i tahle smůla občas potká. Také přijde řada na milostné drama, nějaké ty výpotky typu „budu tě chránit až do konce“ a i z hlavního záporáka na konci udělají skoro politováníhodného dědečka (což na mě bohužel nezabralo, takových už jsem viděla ^^).


Čím mě film mile překvapil je to, jak dokázal z bandy bezejmenných tváří udělat během krátkého času charaktery, jejichž jména jsem si dokonce zapamatovala. Nanahara Shuya je prostě klaďas od začátku do konce, hraje ho Tatsuya Fujiwara, který je opravdu sympaťák (a to je asi hlavní vada jeho Raita z Death notu), hlavní ženská hrdinka Noriko (Aki Maeda) se sice celou dobu tváří jen vyděšeně či roztomile a občas omdlí, aby si ji mohl Fujiwara trochu osahat, ale pořád je nesmírně přirozená, dívka jménem Mitsumi si vás zaručeně omotá kolem prstu a Chigusa (GoGo z Kill Billa) je ve žluté teplákovce prostě nezapomenutelná, i přesto, že začne a skončí během asi pěti minut.

Také se tu potvrzuje, že nemůže být japonský film bez tajemného přeloženého student, v Battle Royale jsou dokonce dva – sympatický drsňák a vítěz minulé hry Kawada a hlavně ta největší krysa – zrzavý týpek Kiryama s manga vrabčím hnízdem na hlavě a cool výrazem, který s přehledem zabije každého koho potká. Velice působivý byl také poněkud psychopatický učitel Kitano, který měl celou akci na starost, ale ten si to u mě svým závěrečným výstupem trochu zkazil.


Zhodnotit Battle Royale je těžké. Můžete ho brát jako krvavou podívanou a těšit se z pohledu na dívenky v minisukních šíjící po sobě ze samopalu, doprovázenou geniálním hudebním doprovodem nebo ho můžete brát jako poselství a filozoficko-psychologickou studii. Můžete na něj hned zapomenout nebo nad ním můžete ještě týdny přemýšlet. Můžete ho přehlížet jako film s naivními úvahami a falešným hrdinstvím nebo ho můžete vzít vážně. Já osobně na něj nemůžu přestat myslet a ihned po shlédnutí jsem jej zařadila mezi svůj žebříček top ten. Vám můžu říct jediné – podívejte se a utvořte si vlastní názor. Ale určitě se podívejte.

Košík s ovocem aneb O Popelce po devítistéšedesátétřetí

V japonských seriálech je podezřele běžné, že středoškolákům umírají rodiče jako na běžícím pásu. Je to z toho důvodu, aby pak měl středoškolák volnou ruku při páchání nejrůznějších nepravostí, jako třeba zachraňování světa a taky to poskytuje živnou půdu pro temné depresivní úvahy a vzpomínky, které mají za úkol hrdinu trochu zlidštit a diváka dojmout k slzám.

Nutno však dodat, že tady jsem trochu mimo mísu, protože Honda Tohru, hrdinka anime Fruits Basket, nebude ani zachraňovat svět, ani propadat depresím. Klíčové však je, že jí zemřela matka a dívka osiřela. Nad tím, co se stalo pak, se její máma, ve flasbacích vybarvená jako veselá a správná ženská, musela v rakvi obracet ještě hodně dlouho. Tohru totiž měla bydlet u dědečka, jenže ouha, holohlavý stařík už měl v baráku nakvartýrovanou Tohřinu tetu s celou famílií a dům navíc procházel velikou rekonstrukcí. Jednou větou řečeno, pro Tohru už tam jaksi nebylo místo. Ale nebyla by to podnikavá Honda Tohru, která se za žádných okolností nevzdává, aby věšela hlavu. Jak to vyřešila? Inu postavila si v lese stan a zabydlela se v něm. Řešení na jednu stranu fikané, na druhou stranu nepraktikovatelné déle než týden, když si představíte, že umýt se můžete leda v potoce a při prvním větším dešti vám voda stan odplaví na druhý konec Japonska. A nebyla by to romantická komedie, aby se i tady nenašlo řešení, samozřejmě řešení do budoucna zaručující tolik zábavy, že se budete jen smát a smát a smát...

Tak se stalo, že milá Tohru při jednom rutinním zdolávání trasy Stan --> Škola našla v lese hezký, veliký dům. Kupodivu v něm nežilo sedm trpaslíků, ale jeden bohémský spisovatel jménem Sohma Shigure a (teď to přijde!) jeho bratránek, Tohřin spolužák a idol celé školy disponující vlastním fanclubem, Sohma Yuki. Když se oba mladíci náležitě informovali o dívčině stanové situaci, Shigure se mohl potento smíchy, ale Yuki, který zas taková veselá kopa nebyl, to vzal vážně.Pak chvilku uvažovali, což jim jistě způsobilo nemalé potíže a vida, co chytrého je nenapadlo! Vezmou Tohru, chudinku opuštěnou k sobě. V domě je místa dost a ona navíc bude uklízet, vařit, žehlit, prát a dělat služku, zatímco oni si můžou v klidu válet šunky na kanapi. Slovo dalo slovo a bylo rozhodnuto.

Honda Tohru opustila svůj přepychový stan a jala se bydlem v domku s bishonenky. Tohle samotné by už na jakous takous zápletku stačilo, jenže ono to bude ještě mnohem veselejší. Tohru, jakožto nevinné děvče si ani nevšimne, že se chlapci podezřele vyhýbají fyzickému kontaktu s ní, jenže pak se v domě objeví třetí obyvatel, uvřískaný zrzavý Kyo, který proskočí střechou do Tohřina pokoje, Tohru klouže, padá, zachytává se nového spolubydlícího, prásk a dívka drží v ruce rezavou kočku. Ano, je to tak. Pokud se chlapec z rodu Sohma dostane do bližšího fyzického kontaktu s osobou opačného pohlaví, promění se ve zvíře čínského zvěrokruhu. Tím je zápletka prozrazena a my se můžeme vrhnout na hodnocení.

Fruits Basket je další série, kterou jsem zhlédla během svého, asi dvouměsíčního zájmu o romantické školní komedie. Bohužel ale musím říct, že na rozdíl od jiných (Ouran High School Host Club, Melancholy of Haruhi Suzumiya) mě na kolena nesrazil. Nepřináší prakticky nic nového, užívá zaběhnuté postupy, které sice pokaždé zaručeně zaberou (plážová epizoda tu sice není, ale lázeňská nechybí), ale po pár minutách si už na ně ani nevzpomenete.

Seriál má jednu hlavní chybu – a tou je hlavní hrdinka, jejíž charakter můžete nenávidět nebo vám třeba nemusí zas tak vadit, ale pochybuju, že byste si ji oblíbili. Je tak otravně optimistická, až to bolí. Co taky říct o člověku, který vidí pozitivum i na tom, když mu rozzuřený tygr málem ukousne půl ruky a který se omlouvá i lidem, kteří mu šlápnou na nohu? Samozřejmě, na všem se mají hledat světlé stránky, ale u Hondy Tohru to už hraničí s blbostí. Navíc za celý seriál neprojde absolutně žádným vývojem, v posledních dvou dílech sice trochu ztemní a hned je o 100 % sympatičtější, ale po srdcervoucím happyendu se opět vrátí do svého starého já a vy můžete jen marně zatínat pěsti. Zkrátka, její úzkostná, otrocká a podřízenecká povaha bylo to jediné, co mi na Fruits Basket pilo krev, zato však kapitálně.

Co se týče ostatních charakterů, najdeme zde obvyklé stereotypy, které se zákonitě musí objevit v každé anime i zajímavé povahy, které vás okouzlí. Za zmínku stojí hlavní hrdina Kyo, tvrdý a na první pohled necitlivý bitkař, jehož srdce však jihne při pohledu na ukňučenou Tohru, smrtelně vážný a odstup si držící kliďas Yuki, který rovněž jihne při pohledu na bezmocnou hlavní hrdiku, smutný a cynický doktor Hattori, který zase měkne při setkání s dívkou, která mu mocinky dojemně promluvila do duše (hlavní hrdinka, jak jinak), psychopatický boss klanu Akito, kterému srdce nezjihne ani když zmlátí malou holku nebo teploušský excentrik Ayame, který zjihle tak leda při pohledu do zrcadla. Najdeme zde i blonďatého slaďouška, kterému je sice 15 let, ale chová se na 5 a převléká se za holku nebo velice zajímavého pubertálního spratka s andělským ksichtem, Hira, který svým pohrdavým výrazem a přechytračelými proslovy dovede rozžhavit vztekem i sněhuláka. A nelepší postavu jsem si samozřejmě nechala na konec – je jí Sohma Shigure, majitel domu, do něhož se Tohru nastěhovala. Svým bezstarostným a poněkud lehkovážným postojem k životu si vás podmaní. Přiznává, že byly chvíle, když jsem se na Fruits Basket dívala jen kvůli němu.

Tímto bych zakončila žalo/chvalozpěv na postavy a podívala se na zoubek věcem, jako je hudba a animace. S hudbou je to jednoduché - je jedním z nosných pilířů celého seriálu. Opening je pomalejší a neuvidíme v něm žádné jásavé hopsání hlavních postav, jak to většinou bývá, ale o to větší je jeho kouzlo. Prakticky to samé platí i o endingu. A hudba v průběhu seriálu je taky zkrátka... yummy ^_^

S animací to už tak žhavé nebude. Postavy jsou nakreslené hezky, ale nikterak "nádherně", rovněž jejich rozpohybování působí jaksi nemastně, neslaně. Jednoduše je to průměr, který neurazí, ale nadšeně tleskat tomu nebudete.

Po této recenzi možná nabudete dojmu, že se mi Fruits Basket nelíbil. Není tomu tak. Fruits Basket je až na určité aspekty (dobrá, jeden aspekt jménem "Honda Tohru") hezké anime, u kterého jsem se slušně bavila, což také dokazuje fakt, že jsem se vydržela dívat se na něj až do konce. Samozřejmě se nejedná o nic světoborného, ale kresba je příjemná, komika milá (zvláště výrazy hrdinu přeměněných ve zvířata opravdu stojí za to!) a 26 dílů uplyne jako voda, ačkoliv se vlastně nic nestane. A pokud se budete někdy v létě nudit, není lepší volba než nenáročný Fruits Basket.

PS: Jen mě zaráží jedna věc. Jak dokáže mladý muž, který se při kontaktu s dívkou mění, dejme tomu v mořského koníka, založit rodinu? Hm? Takže Fruits Basket obsahuje i nějaké to téma k zamyšlení. ^_^

Jigoku shoujo - kam čert nemůže, nastrčí ženskou...


A v této anime to platí stonásob. Technika jde stále kupředu, i samotné Peklo se muselo přizpůsobit. Na smlouvy podepisované krví, myslivečky s pérem za kloboukem a tři přání se už dneska nikdo nechytí. Ale Peklo si vždycky najde cestu.


Japonskem se šíří podivná zvěst. Na internetu se prý objevila stránka, na kterou se lze dostat jen o půlnoc a na které záhadná Pekelná dívka (Jigoku shoujo) nabízí své, ještě podivnější, služby. „Pomstíme se místo tebe!“ hlásá nápis na stránce a pod ním bliká okénko, kde napíšete jméno člověka, kterého nenávidíte. Po odeslání jména vám přijde na mobil rudě zářící akceptační SMS... a za vašimi zády se objeví Pekelná dívka.

Pak vám strašidelné černovlasé děvče se smutnýma rudýma očima, oděné ve školní uniformě, vysvětlí pravidla. Ona zabije člověka, jehož jméno jste zadali a jeho duši odnese do pekla. Ale obchod je obchod a ona za to bude něco chtít. Až svou práci vykoná, na vašem těle se objeví prokletá značka - znamení, že i vaše duše, až zemřete, skončí v pekle. Nutno dodat, že Pekelná dívka hraje fér - dá vám ještě šanci z toho všeho vycouvat. Vyfasujete od ní černou slaměnou panenku s rudým provázkem kolem krku. Pokud šňůrku rozvážete, smlouva je podepsána a není úniku. Rozhodnutí je jen na vás. Jak se rozhodnete?



Příběh se zdá být jednoduchý - je a zároveň není. Jigoku shoujo na svou práci není sama. Než totiž hříšníka odnese do pekla, je třeba ho trošku potýrat, podusit ve vlastní šťávě, umořit hrůzou. K tomu má tři pomocníky - 3 ztracené hříšné duše, které si za tímto účelem vybrala z pekla. Stařec Wanyuudo plní úlohu smluvního prostředku - v podobě slaměné loutky je předáván zákazníkům a čeká na jejich rozhodnutí. Hone Onna nosí modré kimono s pásem zavázaným vepředu, což je znak prostitutek a perfektně ovládá vrhací zbraně (včetně vidliček). Ichimoku Ren je moderní mladý muž, který nosí levé oko vždy zakryté vlasy - dokáže ho totiž podle potřeby přemisťovat kdekoliv se mu zlíbí. Tito tři tedy mají za úkol ukázat hříšníkům jejich hříchy předtím, než si je Pekelná dívka odnese.

Zprvu se zdá, že se jedná o sérii bez jakékoliv návaznosti na jednotlivé díly. Autoři nám předkládají ohyzdné lidské příběhy a vůbec to není vždycky tak, že dobrý týraný člověk pošle do Pekla toho zlého. Občas je to i naopak. Pekelná dívka nedělá rozdíly a to je jedna z věcí, ze kterých při sledování tohoto anime tuhne krev v žilách.


Netrvá dlouho a do příběhu se zapojí dvojice, která se při troše dobré vůle dá nazývat "hlavními hrdiny" (Pekelná dívka, ač titulní postava, se jeví spíš jako zprostředkovatel než jako hrdinka) a tím je zajištěna i ona toužebná návaznost mezi jednotlivými epizodami. Novinář Shibata Hajime se začne o případ Pekelné dívky zajímat - ne tak docela z vlastní vůle, spíš z donucení. Pekelná dívka evidentně navázala spojení s jeho sedmiletou dcerou, Tsugumi. Holčička zažívá podivné stavy a sny, kdy vidí očima Pekelné dívky - vídá každou oběť, kterou se Jigoku shoujo chystá odnést do Pekla. Proč? Co se jí Pekelná dívka snaží říct? A jak jí zabránit v tom, aby dále ničila lidem životy? A hlavně - jak ji přinutit, aby nechala malou Tsugumi na pokoji? Shibata se snaží co může, ale výsledky to nepřináší. A co hůř – tři posluhovači Jigoku shoujo už začínají mít jeho čmuchání plné zuby. Ale co s ním jejich paní zamýšlí? Mají ho chránit nebo ho mají zabít?



Jigoku shoujo je anime dosti schématická a troufal bych si říct, že to je její hlavní a jediný zápor. Scénář jednotlivých epizod se totiž neustále, do omrzení, opakuje. V každém díle sledujeme, jak osudem týraný člověk napíše jméno toho, který je odpovědný za jeho strasti. Pekelná dívka vždycky zopakuje ta stejná pravidla, hrdina epizody zapochybuje, ale pod tíhou hrůzných událostí, které se dějí buď jemu nebo jeho milovaným, podlehne šílenému psychickému nátlaku a smlouvu potvrdí. Následuje nejlepší část epizody – psychopatické, pokřivené a obskurní týrání hříšníkovy duše (dobrá zpráva pro ženské čtenářky, které ujíždí na kreslených bishících – na Ichimoku Rena se moc hezky kouká a dokonce se tam objeví i bez košile ^_^ ), načež nastupuje Pekelná dívka a donáší si duši do pekla. Na konci je ještě nějaký ten doslov, kterak se hrdinova situace buď zlepšila nebo nezlepšila, ujištění, že se na jeho hrudi objevilo prokleté tetování, záběr na svíčku jeho života a konec.

Příběhy samy o sobě jsou výborné, hrůzné, napínavé, nešťastné a příšerné. Vždycky doráží na naši psychiku a nutí nás přemýšlet – kdybych byl v jeho situaci, udělal bych to? Je tohle cena, za kterou bych obětoval svou duši?

Bohužel, časem to začne působit únavně a zdlouhavě – když vás víc než cokoliv jiného zajímá minulost titulní hrdinky, neustálé sledování podobných témat přestane bavit. Kdo ve skutečnosti Pekelná dívka je, respektive byla? Proč musí dělat tuto práci? Jak se k ní dostali její tři služebníci? Zdá se, že těchto otázek si anime nevšímá – nechá vás tápat a i ve chvílích, kdy toužíte se něco dozvědět o hrdince, vám pořád dokolečka servíruje příběhy, o které už nemáte zájem. Minulosti Pekelné dívky a její motivaci se tvůrci věnují až v posledních třech epizodách – ty jsem zhlédla bez jediného dechu, patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v anime viděla a vyzvedly moje poněkud pošramocené dojmy z předchozích dílů o 100 % nahoru.


Na kresbu a animaci si nemůžu stěžovat - postavy jsou navrženy realisticky, aby se co nejvíce podobaly skutečným lidem, i ostatní animace exceluje. Scény z mých oblíbených „potýrej si duši, co se do ní vejde“ jsou tak bizardní, až z nich tuhne krev v žilách a prostředí se světa Pekelné dívky, nestále zalévaného rudým světlem zapadajícího slunce, jsou tak překrásné, až to mrazí. Dalším nosným pilířem seriálu je hudba. Openingová píseň Sakasama no chou se okamžitě po prvním poslechu zařadila mezi mé nejoblíbenější skladby vůbec a výrazná, mystická hudba v průběhu seriálu je rovněž víc než výborná.


Ještě se musím zmínit o hlasovém obsazení. To až tak výrazné není, v roli Jigoku Shoujo uslyšíme Namiko Noto (Nodoka z Mahou sensei Negima, Yukino z Mai HiME, Rin z Inuyashi nebo Yakumo Tsukamoto ze School Rumble), ve hlase Hone Onny můžeme poznat Anko z Naruta, Ichimoku Rena si střihl Masaya Matsukaze (například Ootori Kyouya z Ouranu). Jediným výraznějším hlasem je už trochu profláklý chraplák Yujiho Uedy (Sagara Sanosuke z Kenshina, Kato z Angel Sanctuary, Kimbley z FMA, Keitaro z Love Hiny nebo Nekozawa-sempai z Ouranu) v roli šťouravého novináře Shibaty. Možná si všimnete, že jednu z hříšných duší si zahrál v současné době hodně známý Noriaki Sugiyma (Ishida z Bleache nebo Uchiha Sasuke z Naruta).


Jigoku shoujo je anime, která vám z hlavy jen tak nevyšumí - nese v sobě tolik témat a morálních poselství, tolik protichůdných názorů na dobro a zlo, že bych o nich mohla psát eseje celý příští rok, kdybych je chtěla všechny rozebrat. Je to prostě dílko, které musíte vidět, abyste pochopili, co jsem vám chtěla říct. A vůbec není nadnesené, když řeknu, že Jigoku shoujo patří mezi anime, které jednou uvidí každý fanoušek.

O její oblíbenosti u japonských sousedů nakonec svědčí i fakt, že vnikla i druhá série – Jigoku shoujo Futakomori a hraný seriál Jigoku shoujo – měla jsem čest vidět první díl a vůbec nevypadá špatně.

Haruhi Suzumiya no yuutsu

Toužili jste někdy po opravdu vzrušujícím dobrodružství? Měli jste někdy pocit, že jste zrozeni pro něco mnohem většího, než je stereotypní život v tomto šedivém světě bez zázraků? Ničí vás, že takové bytosti, jako mimozemšťané, cestovatelé v čase či psionici neexistují? Připadáte si stejně nicotní, jako jediná kapka vody v v široširém oceánu? Byli jste už někdy z té nudy tak zoufalí, že jste propadli melancholii? Tak si dejte pozor, melancholie může být věc tuze nebezpečná. U někoho je to diagnóza. A třeba taková melancholie slečny Haruhi Suzimiyové může zničit svět.


- Tys ji sem vážně zatáhla jen proto, že je malá, roztomilá a má velký prsa?

- No jasně!



Asahina Mikuru-chan je nadmíru roztomilá dívenka, s obrovskýma očima a obrovskými ňadry. Mikuru pracuje jako maskotka v obchodní čtvrti a protože nosí kostýmek zajíčka a moc jí to v něm sluší, každý si od ní něco koupí. Je milá, hodná a krásná. Ale prodávat zeleninu v erotickém kostýmku není pravým úkolem slečny Mikuru. Slečna Mikuru je totiž bojová servírka z budoucnosti, která se vrátila do našeho času, protože má veledůležité poslání. Za každou cenu musí ochránit středoškolského studenta Koizumi Itsukiho, která má psychické nadání. Sice se zatím ještě neprojevilo, ale jednoho dne bude mít pro celou budoucnost obrovský význam. Jenže bojové servírce z budoucnosti stojí v cestě Yuki. Je to ohavná zlá čarodějnice a ještě navíc marťanka a ještě navíc je hrozně zlá...


Kyon je sice hlavní hrdina, ale současně je to průměrný tmavovlasý chlapec, který zrovna nastoupila na střední školu a nemá nadání vůbec na nic, snad kromě neustálého cynického komentování svého nic netušícího okolí. Ve skutečnosti se ani nejmenuje Kyon a byl by vděčný, kdyby mu tak ostatní neříkali, ale Kyon není zrovna autoritativní typ a nikdo ho moc vážně nebere. Je racionálně založený a na takové věci jako jsou mimozemšťané, cestovatelé v čase, psionici nebo Santa Claus zkrátka nevěří.

Bohužel Kyona postihlo v životě jedno velké neštěstí – ve třídě se posadil do lavice před dívku, která si říká Suzumiya Haruhi. Na rozdíl od Kyona, Haruhi zaníceně ignoruje všechny, kteří nejsou za a) mimozemšťané, za b) cestovatelé v čase, c) psionici, d) ostatní nadpřirozená havěť. S výjimkou Kyona. Z neznámého důvodu se dívka uvolila prohodit s Kyonem pár slov a pak ho, k jeho smůle, začala považovat za svého kamaráda. A protože Haruhi je dívka velice hyperaktivní, společně s marně se vzpírajícím Kyonem založí na škole kroužek zvaný S.O.S. Brigáda (Suzumiyina Olbřímí Světospasitelská Brigáda). Cíl? Najít všechny mimozemšťany, cestovatele v čase, psioniky a další podobnou verbež a užít si s nimi zábavu. Zdá se vám to šílené? Ano, ale ještě ne dost

Netrvá dlouho a Haruhi přivleče do klubu další nevinné oběti – flegmatickou knihomolku Yuki, rozkošnou vyjevenou dívenku Mikuru a tvárného pohodáře, tajemně přistěhovaného studenta, Koizumi Itsukiho.

S.O.S. Brigáda je sice kompletní, bohužel práce se pro ni nehrne. Jak se zdá, nikdo nemá o mimozemšťanech, cestovatelích v čase a psionicích žádné použitelné informace. Haruhi je znechucená… a v tu chvíli se ubohý Kyon dozví strašlivou věc.

- Ani Haruhi Suzumiya ani já nejsme normální lidé.

- To tak nějak chápu.

- Nemluvím o absenci univerzálně přijatelných sociálních kvalit osobnosti. Myslím to doslova.


Nagato Yuki je mimozemšťana. Narodila se před třemi lety. Asahina Mikuru je cestovatelka v čase. Uvízla tady před třemi lety. Koizumi Itsuki je psionik. Na požádání sice kafe neohřeje, ale jistou schopnost má a co je důležitější – zjistil to o sobě před třemi lety.A důvod, proč se všichni tři sešli na jednom místě je jediný – Suzumiya Haruhi. Přitáhla je k sobě jako magnet drobné šroubky. Kdo tedy vlastně Suzumiya Haruhi je? Názory na to se liší. Ví se je, že nevědomky způsobuje časové deformace. A když se rozruší, v alternativní dimenzi se stane něco strašlivého. Je docela možné, že stvořila tento svět. Že je to spící bohyně a tento svět a všechny životy, které lidé žijí, jsou jen její sen. Je životně důležité, aby se neprobudila. Nebo aby se nezačala nudit a nerozhodla se vytvořit si svět nový, který by více vyhovoval její dobrodružné duši. Protože to by znamenalo konec tohoto světa.

Suzumiya Haruhi je dívka, která dokáže zničit svět mrknutím oka. Ona o tom samozřejmě neví. Problém je bohužel v tom, že ona ho dovede zničit i nevědomky a stačí jí k tomu sebemenší podnět.


Jestli sletíme z tý skály spolu, budu mít větší šanci, že přežiju.


Abyste zhodnotili Melancholii Haruhi Suzumiyové, popíšete dvacet stránek a pořád ještě budete mít co napsat. A pak řeknete jediné slovo, které vystihne všechno, co máte na mysli. To slovo zní "geniální". Nejspíš se budete nutit, abyste hned první díl nevypli a nevyhodili do koše.A upatlaná školní komedie, jak se bude Haruhi jevit v druhém dílu, je výhybka na trať, která nikam nevede. Je to anime stejně tajemné, jako jeho hrdinka, u kterého je jisté jen to, že se jedná o komedii. A každopádně to není anime pro děti.

Celá zápletka je postavená na myšlence, že si nikdo není jistý, co se stane, až psychicky narušené hrdince rupnou nervy, ale ať už to bude cokoliv, je nutné tomu zabránit. Na jednu stranu jednoduché, na druhou stranu téma, nad kterým nepřestanete přemýšlet. Co když je svět opravdu jenom sen? A co hůř - co když je to sen někoho jiného?


Suzumiya Haruhi no yuutsu neboli Melancholy of Haruhi Suzumiya (v angličtině) je dílko, které si vás přitáhne mnohými aspekty. Nemluvím o hudbě, krásné animaci a pestrých barvách, které zajišťují vysokou kvalitu seriálu po technické stránce. Protože co by byly bezva barvy a hezké ksichtíky, kdyby postavy nežily? Nic. Ano, a tím se dostávám k hlavnímu taháku Haruhi Suzumiye. Jsou jím její hrdinové. Haruhi Suzumiya no yuutsu má jedny z nejlépe propracovaných charakterů, jaké jsem kdy viděla. Každý z členů S.O.S. Brigády je něčím zajímavý, každý má svůj specifický charakter a i když se tu vyskytují jisté stereotypy (nemluvná, apatická knihomolka, upištěná kawaiii krasotinka), působí jaksi zvráceně, občas skoro až psychopaticky - a kupodivu neokoukaně.



Co tedy vlastně Suzumiya Haruhi no yuutsu je? Je to školní komedie, plná tak zvrácených vtipů, až vám z toho půjde hlava kolem. Je to scifi v rouše beránčím, respektive v rouše obyčejného příběhu. Je to zkrátka story jednoho obyčejného chlapce, který je proti své vůli zavlečen do vesmírných machinací a musí se tvářit, že je to naprosto normální.

Haruhi Suzumiya je podivná anime, která možná nesedne každému, ale ti, kteří jí přijdou na chuť, na ni nezapomenou. A i když ji viděli 10x, vždycky se na ni rádi podívají ještě jednou... a ještě jednou. Hodnotím na 100 % a mám pro vás jedno malé varování na závěr: pokud se vám bude zdát, že epizody nejdou, jak by měly, je vaše podezření správné, ale kašlete na to. Ony jsou totiž přeházeny schválně.