Twisted fairytales

<

„Dobré ráno, jsem Hashiba Sora, váš milovaný a zbožňovaný idol a jsem tady, abych vám povyprávěl, co zas dneska bylo. Ráno jsem se probudil právě v okamžiku, kdy Yoru a Ran byli v nejlepším. Čekal jsem to. Dělaj to spolu každou noc, takže už mě nepřekvapuje, že se pravidelně probouzím v těsném objetí s tím růžovovlasým parchantem. Sice jsem zase dělal „fůůj“ a „blééé“ a „vypadni z mojí postele“ a tvářil se pohoršeně, ale to jen aby se neřeklo. Upřímně už mě to nebaví. Scénáristky by si měly vymyslet něco lepšího. Vykopl jsem Sunaa z postele, ať jde chrápat do svojí, a on se, zmetek malej, ještě tvářil ublíženě! No věřili byste tomu? Já mu dám přes hubu, ať se z toho vzpamatuje! No, asi ne… von je totiž děsně roztomilej, když se zlobí. Zbytek noci jsem strávil ve společnosti svého růžového sloníka Toshiza a přemýšlel jsem, že kdybych se nechal vykastrovat, měl by Yoru po ptákách… ptákovi. No jo, to je nápad! Šmik šmik a bude klid! Dobře, tak ne. Asi by to bolelo. Ale stejně bych chtěl vidět Yoruův výraz, kdybych to fakt udělal. To by byla prdel! Určitě by mi chtěl urvat hlavu, ale nemohl by, protože by tím urval hlavu sám sobě. A do koulí by už mě taky kopnout nemohl! To je úvaha, co? To je hotová Hlava XXII.! Tyjo, jsem já to ale myslitel. Jsem na sebe pyšný.

Ráno jsem jen tak zkusmo nakoukl Nanamimu do kanclu a on se tam zase ocucával se Shinichirem, proč si to nenechaj na doma, beztak jsem mu nedávno v šuplíku našel pouta, to by mě zajímalo, co by se tu ve škole dělo, kdyby byly ve dveřích klíče a dalo se zamykat, no to by byla hotová Sodoma Gomora, fuj, hanba… ale to je jedno. Důležitější bylo, že Nanami měl s sebou žrádlo. Úplně jsem zapomněl na své vychování a zahrál hladové štěňátko tak dokonale, že Nanami, srdce laskavé a dobré, neodolal, a pozval mě i Sunaa k sobě na večeři. Jo, to bude rande ve čtyřech. Radši se předtím pořádně vykoupu, jeden nikdy neví…

Sunao samozřejmě jít nechtěl, ale blonďatej Matsuri zapojil veškerý svůj zženštilý šarm a krysácké podrazy a donutil ho na večeři jít. Samozřejmě jsme se zase pohádali. Sunao mi vyčítal Yorua, jako bych za něj mohl. Ale moc jsem ho neposlouchal. Mě na sobě totiž takovou hezkou košili a vestu, že vypadal…no, zkrátka jsem ho neposlouchal a jenom jsem blbě koukal. Doufám, že si toho nevšiml.

Kdo si myslí, že večeře proběhla v klidu, hodně se plete. Žrádla tam bylo požehnaně, slintal jsem jako buldok a nemohl jsem se dočkat, až se do toho budu moci vrhnout, ale pak se tam objevil nějaký cizí chlápek, kterého jsem neznal, i když on se tvářil jako můj nejlepší kámoš, byl na první pohled čtyřprocentní a děsně mi lezl na nervy. Navíc se Nanami a Shinichiro pohádali a nově příchozí využil situace a odvlekl mně a Sunaa z jejich bytu pryč, takže z večeře nebylo nic. Nestačil jsem si ani zobnout. Měl jsem chuť vraždit. Ten chlápek nás zavlekl ke svému autu, které vypadalo na první pohled dost podezřele, protože mělo černá okna a že prý si s námi chce promluvit v jeho kanceláři. To ti tak žeru! Už jsem se chytal jít zpátky nahoru k Nanamimu a jeho večeři, když ten cizí chlápek vyštěkl, jestli se prý bojím. No jo, měl pravdu, bál jsem se a hodlal jsem mu to dát patřičně najevo, nejsem přece blbej, ale tahle věta se asi dotkla Sunaovy cti, protože se zatvářil kysele, jako že „on se teda nebojí“ a už se pakoval týpkovi do fára. Panebožepanebožepanebože, co když ho tam znásilněj? U toho nesmím chybět! A už jsem v autě seděl taky.

Chlápek nás sice neznásilnil, ale zato nás zfetoval čajem, takže jsem se probral na nemocničním lůžku a během vteřiny jsem zase omdlel. Zdály se mi ošklivý sny, ze mi chtějí vzít Sunaa a tak… zkrátka žádná slast.

Když jsem se probral podruhé, stál jsem na nemocniční chodbě a Sunao tam byl se mnou. Protože jsem netušil, jak jsem se tam dostal, uvědomil jsem si, že Yoru měl asi zase tlaky, tak si půjčil moje mladistvé sexy tělo, prevít jeden nadržená!

Pak jsme potkali ještě nějakého chlápka, jistého plyšákofila, co pořád nosil na ruce růžového králička (proč jsou v týhle anime všichni tak ujetí na růžovou barvu?) a ten nám asi deset minut něco povídal, ale já ho neposlouchal, protože už bylo dost pozdě a mně, který jsem zvyklý chodit spát po večerníčku, se už klížila víka. Jen doufám, že neříkal nic důležitého, protože už delší dobu se mi zdá, že ačkoliv jsem hlavní hrdina téhle anime, uniká mi jedna souvislost za druhou a to se mi moc nelíbí.

Byl jsem nesmírně šťastný, když chlápek s růžovým králíkem skončil a já mohl zase zpátky do své nemocniční postýlky, ale bohužel se ukázalo, že stejně nemůžu usnout. Cítil jsem se nějak osamoceně a bál jsem se tmy… a pak se v pokoji ukázal Sunao, že taky nemůže usnout, protože je prý zvyklej, že spí v jednom pokoji se mnou! No teda! Bezva! Takže nebudu spát sám, nemusím se bát a ještě si můžu zahrát na drsňáka a říkat, že „když se teda Sunao tak bojí, obětuju se a nechám ho u sebe“. Páni, když se daří, tak se daří. Díky, Bože!

Nao řekl, že se vychrápe na gauči, že prý mu to stačí, ale vypadal tam tak ztraceně a nešťastně, že jsem přemohl svůj přirozenou nechuť k chlapeckému pohlaví (dobře, kecám, vždyť já jsem taky homosexuál, u nás v Sukisyu si člověk nevybere) a pozval ho na kousek své postele. Souhlasil, ale jinak z toho nic nebylo, protože hned usnul. Tak jsem na něho chvíli zamilo… éééh… zamyšleně koukal, ale za chvíli mě to přestalo bavit, protože neslintal, nechrápal ani neprděl, zkrátka s ním nebyla žádná sranda, tak jsem se rozhodl, že půjdu taky spát. Těsně předtím, než jsem usnul, mě napadlo, že jestli se v noci probudí Yoru, vybouchne mu mozek (von totiž nemá mozek v hlavě, jestli rozumíte) štěstím, že má Rana hned vedle sebe a nemusí se namáhat přes celý pokoj do jeho postele. Takže jsem zvědav. Dobrou noc a sladké sny!“