Twisted fairytales

„Po delší odmlce se opět hlásí Hashiba Sora z rozhlasové stanice Zoufalství. Je mi líto, že to musím říct, ale dnešní epizoda mě opět vytočila. Ještě pořád pracuju pro spolužáka Matsuriho jako poskok v jeho klubu „Kluci pro všechno“. Tak jsem se mírumilovně vracel z práce (musel jsem lovit odpadky ze dna školního jezírka), byl jsem vyčerpanej jak hydrant bez vody, když se za mnou objeví psychopat v masce a kostýmu bandity, sejme mě nějakým lístkem a vezme roha. To byste nevěřili, jak je bolestivé dostat papírem do hlavy. Jen co jsem se trochu vzpamatoval, koukl jsem na lístek, co mi přistal na čele (au) a hele, on tam byl vzkaz. „Vezmu si to, co je ti nejdražší.“ Co to má být za blbost? No, blbost to možná byla, ale stejně jsem takovej vůl, že jsem nad tím začal uvažovat. Co by mi mohlo být nejdražší? Byl jsem naivní a zeptal jsem se Matsuriho. Že já se nikdy nepoučím! Víte, co mi ten blonďatej úchyl řekl? Že prý to asi bude můj milenec a významně se zakoukal na Sunaa. No to určitě… já se tak strašně těším na den, až mi scénarista dovolí rozbít Matsurimu hubu. Tak jsem se na zmetka vykašlal a šel do svýho pokoje, přičemž jsem pořád uvažoval, co by pro mě mohlo být nejdražší. Pak jsem na to kápl! No jasně! Zrovna v ten okamžik se vrátil do pokoje Sunao, tak jsem se rozhodl, že mu to taky řeknu. Že mě to nenapadlo dřív! Moje láska! Můj poklad! Chvíli mi trvalo, než jsem se vykoktal, Sunao mezitím zrudl jako rajče. Možná trpí chronickým rudnutím. Ale je divný. Když jsem mu řekl, že se nejspíš jedná o mého růžového sloníka Toshiza, vypadal, jako by omylem sežral mouchu. Dokonce mi Toshiza vytrhl z rukou a mrštil s ním o stěnu! To mě naštvalo! Co si ten růžovovlasej hajzlík myslí? Přestanu se s ním kamarádit!

Tohle nebavení mi bohužel dlouho nevydrželo. Sunao opět dostal v noci záchvat, zrudly mu oči a začal otravovat. Sebral mi Toshiza a zdrhl ven. Samozřejmě se mi ven do té kosy moc nechtělo, ale nemůžu přece nechat svého milovaného Toshiza v rukou toho malého šílence. Vylítl jsem za nimi a chvilku jsme se honili po parku jako blázni. Pak Sunao začal křičet, jako by na mého plyšového sloníka žárlil, načež začala asi pětiminutová vysvětlovací sekvence, kdy jsem se dozvěděl, že Sunao má v těle ještě jednu duši zvanou Ran (tím se vysvětluje ten nadržený pikolík s červenýma očima, co se po mě pořád plazí) a já jsem na tom podobně, moje alter-ego se jmenuje Yoru. Ran a Yoru to spolu očividně táhli, fujky Aha, tak tím by se leccos vysvětlilo, třeba to moje věčný omdlívání. Rozhodl jsem se předstírat, že mu nevěřím a se zvednutým nosem jsem odkráčel pryč, ale v duchu už jsem plánoval, jak se pomstít všem scénáristům na světě.

Když jsem ráno přišel na snídani, na stole vedle Naa ležel podobný vzkaz, jaký jsem nedávno dostal já. Bylo tam napsáno: „Odnesu si tě dnes v noci!“ A sakra! Dnes v noci mi chtějí ukrást mého Toshiza! Musím podniknout ochranná opatření.

Zabarikádoval jsem celý pokoj a zrovna jsem zvesela zatloukal okna dřevěnými prkny, když do místnosti vplul ten kopyťák Matsuri a svým buzerantským tónem mi prozradil, že vymyslel plán. Ještě teď se biju do hlavy, že jsem mu na to přistoupil.

Řekl, že proti banditům musí bojovat banditi a dotáhl kostýmy i pro nás. Nakonec Matsuri vypadal jako Monsieur Hood (ten ze Shreka) a já jako cirkusovej maniak (a dohromady jsem vypadali jako párek buzíků, což víceméně jsme, ale nemusíme to přece dávat tak najevo, žejo…) a Sunao z toho jako obvykle vyšel bez kostýmu. Jenže ani v těchhle trapných hadrech jsme nezabránili tomu, co bylo nevyhnutelné – maskovaný bandita si pro Toshiza přišel a při jednom se rozhodl sebrat i Sunaa. To mě pekelně vytočilo. Na Toshiza mi nikdo sahat nebude! Vylítl jsem za nima, trošku jsme se honili po lese jako chovanci léčebny pro choromyslné, ale pak jsem znova omdlel a když jsem se probral, bylo už po všem. Ano, bylo po všem. Banditi byli poraženi, Sunao osvobozen (myslím, že se do toho zapojilo moje alter-ego Yoru), ale co bylo nejhorší – Toshizo byl vykuchaný. Nevím, jak se to stalo. Bavlna a peříčka z něho lítala po celém okolí. Je po všem. Můj život skončil! Chci… zemřít.

Jak dnešní dobrodružství skončilo? Truchlil jsem ve svém pokoji za Toshiza, když se objevil Sunao a strčil mi mého sloníka pod nos – sešitého. Vypadal sice hrozně, ale byl jsem tak rád, že ho mám zpátky. Byl jsem Sunaovi moc vděčný. Sunao mě pak trochu nesměle klepal po rameni a tak jsme se usmířili. Co dodat závěrem? Dnešní epizoda byla znovu úplně zbytečná. Ale neškodná. Jako klid před bouří. Možná opravdu spáchám sebevraždu dřív, než začnou scenáristky opravdu řádit. Zatím bye.“