Sukisyo - Sorův deník, zápis 12.


POZOR! Následující článek může obsahovat spoilery, vulgarismy, homosexuální lásku a další radioaktivní materiál. Čtěte jen na vlastní nebezpečí!


Povídám jí: „Ty čubko všivá, hodláš ještě někdy napsat další část mýho světově proslulýho a nekompromisně voblíbenýho supr čupr deníčku?“

A vona na to: „Ne.“

A já: „Mám tě donutit?“

A vona: „Jo.“

Tak jsem ji pozval na zmrzlinu.

Kam až může dojít zoufalství. V našem anime fakt daleko, to mi věřte. Zaprvé prvních deset minut trapně nostalgické ukázky a flashbacky z minulého dílu, které by nedojaly ani profesionální plačku. Tenhle díl byl ještě pitomější než ten minulej a to jsem si myslel, že tomu minulýmu se jen tak něco nevyrovná. Konečně se mi podařilo přelízt ten ostnatej plot, co jsem si naňho stežoval v minule. Podařilo se mi to bez úhony, hehehe. Sunao byl přivázanej v takovým velikým skleníku plným dynamitovejch růží, jak se ukázalo posléze. Připoutali ho k židli a měl na sobě jen noční košili a nožky pěkně od sebe a… hm, byl tam s ním i Byakuya. Tak jsem se nasral, protože jsem si představil, co se asi dělo před mým super hrdinským vpádem na scénu a dal jsem mu tak přes hubu, že mě ještě teď bolí ruka. Uvažuju, jestli bych ho mohl zažalovat za bolestné. No, vlastně ne, protože pak chcípl, ale o tom až později. Takže chemikáře jsem zpacifikoval a hupl jsem na růžovovlasého zmetka, když v tom se tam objevil nějaký další parchant, evidentně hlavní záporák. Lidi, to ste měli vidět! Kdo neviděl jeho účes, neuvěří!! Takový tři drápy měl místo ofiny. Myslel jsem, že se poseru smíchem. Sunao se mi později svěřil, že ho ty pařáty místo vlasů taky těžce iritovaly a že se mu je pokusil sestříhnout nůžkami na růže – to bylo ještě předtím, než jsem podnikl svůj mega hrdinský nástup na scénu. Záporák měl blbý kydy, jenže, jak se ukázalo, když jsem si přečetl scénář, já měl kydy ještě blbější. Já už ani nevím, byl to nějakej patetickej proslov o lásce nebo co… prostě trapas. Asi v půlce toho mega dojemného výstupu jsem si uvědomil, jakej honorář za tuhle roli dostávám a že mi to veřejný ztrapňování vůbec nevynahradí. Tak jsem dostal takovej hystericko-epileptickej záchvat, že ste to nečuli. No a pak mě to celé nějak přestalo bavit a rozhodl jsem se, že půjdu dom. Záporák Tři Pařáty V Ofině jako že ne a zapálil svoje dynamitové růže, které začly vybuchovat. Huh, tak to už je totální úpadek. Povídám: „Nao, valíme.“ Tak jsme šli. Ovšem nebylo by to to správné drámo, kdyby ten růžovovlasej šmatlák zas nehodil rybu. Tak já že mu pomůžu, ono víte, Sunao je uke a po jistých akcích se mu dost blbě chodí, ale najednou mi cestu zastoupil Tři Pařáty a prý ať se na Naa vykašlu a valím sám. „Tak to si naser,“ povídal jsem mu, ukázal jsem mu fakáče, sebral jsem Naa a odkráčel. Záporák Tři Pařáty a jeho synátor Byakuya Chemikář z toho byli tak dojebaní, že ani nepípli a v tom baráku uhořeli. To je skvělé, až to dohoří, rozhrabem popel a ještě bude na večeři pečínka.

No a to je asi tak všechno. Šťastní jsme dorazili domů, zjistili jsme, že Matsuri Zlatovláska má novej účes a pak byl konec. Jo a lidi, jestli jste někdo pochopili, jakej byl smysl týhle anime, tak mi to prosím sdělte. Já su z toho furt nějaké zmetěné. Páčko, váš Sořík.




Sukisyo - Sorův deník, zápis 11.


POZOR! Následující článek může obsahovat spoilery, vulgarismy, homosexuální lásku a další radioaktivní materiál. Čtěte jen na vlastní nebezpečí!
(Dnes je výskyt růžovovlasých zmetků prakticky nulový, ale zase tu máme necrosex - věnováno Outshined :-))

„Ahoj. Dneska teda trapas, fakt slabej díl, vůbec jsem se nebavil. Nebyla to žádná sranda, udělali ze mě tragickou postavu (nešťastný a hlasitě vzlykající smajlík). Prvních deset minut si vůbec nepamatuju. Když jsem se probral, byl jsem na Shinichirově privátě s tím růžovovlasým zmetkem a v ruce jsem měl příborový nůž. Že oni mě zase vytáhli od oběda… že já se ještě vůbec divím. Nechápal jsem, o čem se tam bavili, pořád do mě cpali nějaké trpké vzpomínky z minulosti, až se mi moje mozková buňka málem rozskočila na jednu a půl části. To byla bolest, horší než porod, a já už rodil nejednou, musím to vědět ne? Byla to taková bolest, že jsem trošku zamával tím příborákem a najednou kde se vzal, tu se vzal, na příboráku byl napíchnutej Shinichiro a cosi na mě zvracel, ale já ho neposlouchal, protože jsem měl celou náprsenku od jeho hnusné červené krve. Shinichiro potom natáhl bačkory (jako chcípl, úplně do mrtva, víte?) a já radši omdlel, protože se mi z té krve dělalo poněkud mdlo.

Probral jsem se na nemocničním lůžku a první co jsem uviděl, byly doširoka otevřené oči toho buzíka Matsuriho, vsadím krk, že mě chtěl znásilnit, no, co si budeme povídat, byl to pro mě šok, jako kdyby na mě sáhla zubatá, já vyletěl z postele, vytrhl jsem si z ruky kapačku (každý americký frajer v akčním filmu si vytrhává z ruky kapačku) a upaloval jsem pryč. Cestou jsem proběhl kolem márnice, ležel tam zdechlý Shinichiro a Nanami ještě narychlo jeho mrtvolu ojížděl (musel toho využít, dokud měl šanci, až Shinichira zahrabou do hlíny, už si chudák Nanami moc nezašuká) a zvedl se mi z toho ventil, takže jsem pevně zavřel oči a běžel pryč.

Pak už to byla jen nuda. Trochu jsem si pokecal s Yoruem (a je to fakt kolík, trochu se po mě plazil a i když jsem si uvědomoval, že prakticky vzato je to masturbace, dost dobře jsem si to užil). No a potom mi bylo řečeno, že Sunao je nejspíš někde v trapu a že mě ve skutečnosti nemá moc rád, takže ho v příštím díle budu muset zachránit. Už teď z toho mám bobky, protože ten barák, co v něm drží Naa, je obehnanej ostnatým drátem. To bude těžký, až to budu muset přelízat. Jestli si utrhnu koule… no řekněte, na co by mi potom Nao byl, i kdyby se mi ho povedlo zachránit?“







Sukisyo - Sorův deník, zápis 9.


POZOR! Následující článek může obsahovat spoilery, vulgarismy, homosexuální lásku a další radioaktivní materiál. Čtěte jen na vlastní nebezpečí!
(A v tomto dílu obzvlášť!)

„Tak jsem tu zas, medový hlas. Njn, dneska jdu s básničkou, protože to musím trochu natáhnout, věřili byste tomu, za celou dnešní epizodu jsem se na plátně skoro neobjevil! Tak co jsou toto za způsoby? Jsem přece hlavní hrdina nebo ne? Mám z toho trochu deprese. Co když už tu svini producentku přestávám bavit? Co když si místo mě ta kráva strakatá, fialová, nabrnkla jiného herce, kterej, na rozdíl ode mě, není gej, a půjde s ní do postele? To bych se na to podíval! V příštích dílech se budu muset víc předvádět, abych na sebe upoutal víc pozornosti, protože jinak mě vážně vykopnou. Možná se příště i svlíknu. Jo, to by šlo. To by se bulvár posral. Nebo radši ne… musím myslet i na fanynky. Neumím si představit, co by chudáci holky dělaly, kdyby byť jen koutkem očka zahlédly mé obnažené, sexy vysvalené tělo. By nestíhaly zastavovat krev z nosu! A to bych jim přece nemohl udělat, zmetek sice jsem, ale takovej zase ne, aby mezi náma bylo jasno.

Ráno bylo fakt děsný. Vzbudil mě Sunaův telefon, von má sice vyplý zvonění, ale vibrace ne, takže se otřásal celej pokoj, no ne že by to v jistých partiích nebylo příjemný, ale nakonec jsem se přece jen vyhrabal z pelechu a začal ho budit, aby ten hovor vzal. No a jak jsem ho budil… lidi, on je tak slaďoučkej a sexy, když se probouzí, no prostě mi to stouplo to hlavy a do koupelny jsem to bohužel nestihl. Tak jsem se musel osprchovat a to jsem se sprchoval teprv předevčírem.

Bohužel, s Naem to nebylo v pořádku. Začal mě ignorovat. Cožpak neví, že ten jeho chladnej ksicht jen vzbuzuje moji touhu? Áááách, ten kluk mě vážně rajcuje. No nic, asi jsem se nechal unést. Tohle přece není výčet mých erotických snů a tužeb, tohle je zcela regulérní deník, kterej navíc zveřejňuju, takže bych se měl trochu krotit, nemyslíte? Nemyslíte?

Pak jsem na hóódně dlouho, na celý dopoledne, zmizel ze záběru kamer. Mám takový pocit, že ostatní pořád řešili nějaké důležité věci a byl jsem naštvaný, protože se určitě bavili o mně, pomlouvali mně a já se ani nemohl bránit. Tak jsem zašel do kompárny (počítačový učebny) na net a dopoledne jsem strávil čtením povídek o Harrym Potterovi od Vrakoboru (Ohnivý péro je fakt machr, až budu velkej, chci být jako On) a pak jsem koukal na první díl toho novýho televizního seriálu Hanazakari no kimitachi e a musím teda říct, že Oguri Shun s černým přelivem se mi líbil ještě víc než Sunao. Jenže tenhle vztah bohužel nemá budoucnost, páč Oguri je, mrcha, živej, zatímco já jsem kreslenej, takže jsem zaplakal. Ano, i chlapi občas zapláčou.

To však nebyl hlavní problém. Hlavní problém byl, když jsem se vrátil na pokoj a Sunao si balil saky paky, že se prej ode mě stěhuje. COŽE? Slyšel jsem dobře, že se STĚHUJE? Co teď budu dělat? Vždyť já se budu po nocích nudit! A co teprv… ééé… ten můj schízouš, co teď Taylor zapomněla jeho jméno, sakra práce, ku*va drát, jo, Yoru, už si na to vzpomněla, holka moje zlatá. No tak kde jsem to skončil… aha, Yoru. Hm, Yoru, když zjistí, že Ran už se mnou nebydlí, tak mě zmlátí jak dvacet skinů malého Deža a vůbec mu nebude vadit, že tím vlastně ubližuje svýmu tělu. Měl jsem takovej strach, že jsem se dokonce bál jít spát, ale nakonec jsem stejně usnul. Probudil mě Ran a koukal na mně, že by mi nejradši vlezl pod tričko, takže jsem raději znova usnul. Vsadím se, že zatímco jsem spal. Yoru se opět zmocnil mého krásného sexy vysvaleného těla a hodil si s Ranem pár čísel. No, jistotu budu mít až zítra, podle toho, jestli si Sunao u snídaně sedne nebo radši do sebe to kafe hodí na stojáka.

Sunao mě ráno tvrdě ignoroval a kafe vypil na stojáka. Chtěl jsem mu doporučit jeden krém, ale on se se mnou nebavil, tak jsem se na něj vykašlal. Ať mu příště ta prdel třeba praskne.

A pak jsem zase na celý den zmizl z vysílání. To by mě teda zajímalo, co se tam celou dobu beze mě dělo, páč bodyguard mě zavřel v kantýně a nedovolil mi vystrčit čumák. Nakonec jsem přece jen utekl větracím okýnkem, jenže jsem vběhl přímo do náruče té bukvici Matsurimu a než jsem se stačil uklidit zpátky do kantýny, bukvice Matsuri mě odchytl a už že prej pro mě má úkol. Chystal jsem se ho vyfakovat, ale on mi připomněl, že jako prezident klubu „Kluci pro všechno“ nad námi má absolutní moc. Nakonec se z toho vyklubal společném úkol se Sunaem, z čehož jsem teda na větvi nebyl, protože Sunao se se mnou už dva dny nebavil. Aha, vidím, že jsem se trochu rozepsal a už mě bolí ručka (a Taylor se navíc stáhl novej díl Devil may cry a prej se chce jít koukat a ne se zahazovat s buzíkem, jako jsem já, no nezavraždili byste ji, krávu jednu strakatou, nevydojenou, nahluchlou, přisleplou—au! Au!)

Tak já se zase vrátím k zápisku. Úkol byl teda pěkně stupídos. Měli jsme lítat po celé škole (v noci! Už jsem se zmiňoval, že se bojím tmy?) a hledat nápovědy, co nám Matsuri poschovával, no, poschovával, nacpal je na takový místa, jako větrací šachta ve stropě (Sunao se mi musel postavit na záda, aby tam dosáhl, áách, áách, to bylo masáž, lidi, to bylo žúžo… ne, vůbec nejsem masochista), nebo na dno bazénu (předvedl jsem svoje sexy vysvalené tělo v plavkách a pak jsem se málem utopil), nebo třeba u stropu tělocvičny (tam jsem měl příležitost předvést svůj let na visuté hrazdě, akorát jsem to trochu nedal a rozbil si hubu o žíněnku). Nakonec z toho vylezlo, že tenhle úkol na nás bukvice Matsuri nastražil jen proto, aby nás s Naem dal zase dohromady. Ten hajzl, miluju ho, teď už se na mě Nao nezlobí *cmuk* *cmuk* *cmuk*! Teď jsem s Naem zase kámoši a možná se z toho časem vyvine i něco víc. Když jsme šli společně (ruku v ruce, hehe) domů, napadl mě ďábelský plán! Pod oknem, ze kterého jsem tenkrát vyhučel a způsobil jsem amnézii, jsem sehrál dramatické představení a začal se svíjet v bolestech, jako že mě bolí hlava. Nao mě začal hned objímat, „není ti nic, Soříku?“ a tak jsem vytáhl svůj trumf: požádal jsem ho, ať jde se mnou nahoru, že bych si chtěl vzpomenout, co se tenkrát stalo. Ale houby vzpomenout, chtěl jsem ho tam znásilnit, ale naštěstí se mi povedlo mé vzrušení zakrýt a udělat nešťastný obličej, takže mi to Nao sežral i s navijákem a slíbil, že tam spolu půjdeme. Jen stěží jsem zakrýval vlčí úsměv. Držte se lidi, příští epizoda bude jízda!“



Sukisyo - Sorův deník, zápis 8.


POZOR! Následující článek může obsahovat spoilery, vulgarismy, homosexuální lásku a další radioaktivní materiál. Čtěte jen na vlastní nebezpečí!


<

„Dobré ráno, jsem Hashiba Sora, váš milovaný a zbožňovaný idol a jsem tady, abych vám povyprávěl, co zas dneska bylo. Ráno jsem se probudil právě v okamžiku, kdy Yoru a Ran byli v nejlepším. Čekal jsem to. Dělaj to spolu každou noc, takže už mě nepřekvapuje, že se pravidelně probouzím v těsném objetí s tím růžovovlasým parchantem. Sice jsem zase dělal „fůůj“ a „blééé“ a „vypadni z mojí postele“ a tvářil se pohoršeně, ale to jen aby se neřeklo. Upřímně už mě to nebaví. Scénáristky by si měly vymyslet něco lepšího. Vykopl jsem Sunaa z postele, ať jde chrápat do svojí, a on se, zmetek malej, ještě tvářil ublíženě! No věřili byste tomu? Já mu dám přes hubu, ať se z toho vzpamatuje! No, asi ne… von je totiž děsně roztomilej, když se zlobí. Zbytek noci jsem strávil ve společnosti svého růžového sloníka Toshiza a přemýšlel jsem, že kdybych se nechal vykastrovat, měl by Yoru po ptákách… ptákovi. No jo, to je nápad! Šmik šmik a bude klid! Dobře, tak ne. Asi by to bolelo. Ale stejně bych chtěl vidět Yoruův výraz, kdybych to fakt udělal. To by byla prdel! Určitě by mi chtěl urvat hlavu, ale nemohl by, protože by tím urval hlavu sám sobě. A do koulí by už mě taky kopnout nemohl! To je úvaha, co? To je hotová Hlava XXII.! Tyjo, jsem já to ale myslitel. Jsem na sebe pyšný.

Ráno jsem jen tak zkusmo nakoukl Nanamimu do kanclu a on se tam zase ocucával se Shinichirem, proč si to nenechaj na doma, beztak jsem mu nedávno v šuplíku našel pouta, to by mě zajímalo, co by se tu ve škole dělo, kdyby byly ve dveřích klíče a dalo se zamykat, no to by byla hotová Sodoma Gomora, fuj, hanba… ale to je jedno. Důležitější bylo, že Nanami měl s sebou žrádlo. Úplně jsem zapomněl na své vychování a zahrál hladové štěňátko tak dokonale, že Nanami, srdce laskavé a dobré, neodolal, a pozval mě i Sunaa k sobě na večeři. Jo, to bude rande ve čtyřech. Radši se předtím pořádně vykoupu, jeden nikdy neví…

Sunao samozřejmě jít nechtěl, ale blonďatej Matsuri zapojil veškerý svůj zženštilý šarm a krysácké podrazy a donutil ho na večeři jít. Samozřejmě jsme se zase pohádali. Sunao mi vyčítal Yorua, jako bych za něj mohl. Ale moc jsem ho neposlouchal. Mě na sobě totiž takovou hezkou košili a vestu, že vypadal…no, zkrátka jsem ho neposlouchal a jenom jsem blbě koukal. Doufám, že si toho nevšiml.

Kdo si myslí, že večeře proběhla v klidu, hodně se plete. Žrádla tam bylo požehnaně, slintal jsem jako buldok a nemohl jsem se dočkat, až se do toho budu moci vrhnout, ale pak se tam objevil nějaký cizí chlápek, kterého jsem neznal, i když on se tvářil jako můj nejlepší kámoš, byl na první pohled čtyřprocentní a děsně mi lezl na nervy. Navíc se Nanami a Shinichiro pohádali a nově příchozí využil situace a odvlekl mně a Sunaa z jejich bytu pryč, takže z večeře nebylo nic. Nestačil jsem si ani zobnout. Měl jsem chuť vraždit. Ten chlápek nás zavlekl ke svému autu, které vypadalo na první pohled dost podezřele, protože mělo černá okna a že prý si s námi chce promluvit v jeho kanceláři. To ti tak žeru! Už jsem se chytal jít zpátky nahoru k Nanamimu a jeho večeři, když ten cizí chlápek vyštěkl, jestli se prý bojím. No jo, měl pravdu, bál jsem se a hodlal jsem mu to dát patřičně najevo, nejsem přece blbej, ale tahle věta se asi dotkla Sunaovy cti, protože se zatvářil kysele, jako že „on se teda nebojí“ a už se pakoval týpkovi do fára. Panebožepanebožepanebože, co když ho tam znásilněj? U toho nesmím chybět! A už jsem v autě seděl taky.

Chlápek nás sice neznásilnil, ale zato nás zfetoval čajem, takže jsem se probral na nemocničním lůžku a během vteřiny jsem zase omdlel. Zdály se mi ošklivý sny, ze mi chtějí vzít Sunaa a tak… zkrátka žádná slast.

Když jsem se probral podruhé, stál jsem na nemocniční chodbě a Sunao tam byl se mnou. Protože jsem netušil, jak jsem se tam dostal, uvědomil jsem si, že Yoru měl asi zase tlaky, tak si půjčil moje mladistvé sexy tělo, prevít jeden nadržená!

Pak jsme potkali ještě nějakého chlápka, jistého plyšákofila, co pořád nosil na ruce růžového králička (proč jsou v týhle anime všichni tak ujetí na růžovou barvu?) a ten nám asi deset minut něco povídal, ale já ho neposlouchal, protože už bylo dost pozdě a mně, který jsem zvyklý chodit spát po večerníčku, se už klížila víka. Jen doufám, že neříkal nic důležitého, protože už delší dobu se mi zdá, že ačkoliv jsem hlavní hrdina téhle anime, uniká mi jedna souvislost za druhou a to se mi moc nelíbí.

Byl jsem nesmírně šťastný, když chlápek s růžovým králíkem skončil a já mohl zase zpátky do své nemocniční postýlky, ale bohužel se ukázalo, že stejně nemůžu usnout. Cítil jsem se nějak osamoceně a bál jsem se tmy… a pak se v pokoji ukázal Sunao, že taky nemůže usnout, protože je prý zvyklej, že spí v jednom pokoji se mnou! No teda! Bezva! Takže nebudu spát sám, nemusím se bát a ještě si můžu zahrát na drsňáka a říkat, že „když se teda Sunao tak bojí, obětuju se a nechám ho u sebe“. Páni, když se daří, tak se daří. Díky, Bože!

Nao řekl, že se vychrápe na gauči, že prý mu to stačí, ale vypadal tam tak ztraceně a nešťastně, že jsem přemohl svůj přirozenou nechuť k chlapeckému pohlaví (dobře, kecám, vždyť já jsem taky homosexuál, u nás v Sukisyu si člověk nevybere) a pozval ho na kousek své postele. Souhlasil, ale jinak z toho nic nebylo, protože hned usnul. Tak jsem na něho chvíli zamilo… éééh… zamyšleně koukal, ale za chvíli mě to přestalo bavit, protože neslintal, nechrápal ani neprděl, zkrátka s ním nebyla žádná sranda, tak jsem se rozhodl, že půjdu taky spát. Těsně předtím, než jsem usnul, mě napadlo, že jestli se v noci probudí Yoru, vybouchne mu mozek (von totiž nemá mozek v hlavě, jestli rozumíte) štěstím, že má Rana hned vedle sebe a nemusí se namáhat přes celý pokoj do jeho postele. Takže jsem zvědav. Dobrou noc a sladké sny!“





Sukisyo - Sorův deník, zápis 7.


POZOR! Následující článek může obsahovat spoilery, vulgarismy, homosexuální lásku a další radioaktivní materiál. Čtěte jen na vlastní nebezpečí!


„Milý deníčku, dneska to začalo pěkně zvostra. Ráno jsem si poněkud ztěžka sedal a podle toho, jak se tvářil Sunao, mu taky nebylo zrovna do skoku. Yoru a Ran si to nejspíš zase rozdávali celou noc, prasata nadržený! Ne že bych si chtěl stěžovat, já si z toho naštěstí houby pamatuju, ale Sunao je vždycky při vědomí, i když jeho tělo ovládá Ran, ten to měl chudák všecko hezky z první ruky, ale už o tom raději nebudu mluvit, protože se mi trošililinku zvedá ventil. Ach, kde je mé nevinné mládí! No, kde by bylo, v prdeli. Mno, přejděme k věci. Ani jsme se nestihli nasnídat, když za náma přiběhl Matsuri, všechny vši na toho chlapa!, s tím, že pro nás má novej úkol. Nestihli jsme zdrhnout. On sice Matsuri vypadá jako teplá baba, ale je až moc mrštnej, když dojde na věc. Prostě nás odchytl a my nemohli nic dělat. Měl na palici nějakého plyšáka, že by se už definitivně zcvoknul? To bych asi chtěl moc… Navíc po nás chtěl, abysme se přidali k nějakýmu pitomýmu veslařskýmu klubu, že prej budou školní závody, koho to sakra zajímaj nějaký podělaný závody? Couvnout se nedalo. Matsuri nás vzal na jejich trénink a tam jsem zjistil, že je to další banda namakanejch buzíků, co se mezi sebou furt mlátí a dokazujou si svaly a bůhví, co spolu dělaj ve sprše. Takže Matsuri chce nás dva, sexy štíhlé chlapce, nalifrovat mezi tuhle bandu uprděnejch goril? Tak to beru roha.

Roha jsem nevzal. Gorily odchytly Sunaa a začali mu namáčet tu jeho roztomilou hlavinku… teda tu jeho dutou palici do misky s vodou. Kluk začal vřískat, že prej neumí plavat a že se bojí vody. Gorily se začaly chovat násilnicky a Sunaoník mezi nima vypadal tak ztraceně, že jsem nemohl… ale kuš! Táhněte, nepravé myšlenky hříšné! Prostě jsem chlap, ne? Chlap nedovolí, aby ostatní chlapi mlátili slabšího, ať je to kdokoliv! To, že má Sunao tak dlouhé, růžové a hedvábné vlasy, tak sametovou pleť a tak jiskřivé, nevinné oči, s tím přece nemá vůbec nic společného, ne? NE? Tak či tak, byla to past, jak mě dostat do klubu a já debil samozřejmě všechno sežral i s navijákem. Když ne Sunao, tak ty! Tak sem šel. Nutili mě běhat. Nutili mě šplhat. Nutili mě lokat vodu! A když jsem byl konečně mrtvej, oživili mě a řekli, že jsem složil vstupní zkoušky a že s nima můžu veslovat. Hovada zasraný! Tohle ti nedaruju, světe!

Do pokoje jsem se po tomhle tělocviku sotva doplazil. Sunao se vůbec nechoval jako zachráněná princezna a ještě byl drzej, spratek. Tak já na tebe kašlu! Tohle fakt nemám zapotřebí. Chystal jsem se do hajan, takže jsem shodil košili, když jsem si všiml, že na mě Sunao nábožně zírá! Žeby přece?!?!?! Trochu jsem zatáhl břicho, nahodil sval a trochu se natočil, protože z profilu vypadám nejlíp, ale možná jsem to přehnal nebo to už bylo na Sunaa moc (hehe), protože sebou plácl do postele a víceméně mi sdělil, že se mnou nechce nic mít. No však! Jako já bych s tebou něco mít chtěl, ty hajzlíku růžová. Sunao se ale stejně choval divně. Sotva si myslel, že už spím, vylítl z pokoje jako raketa a byl fuč. No tuž co. Já se za tebou honit nebudu, jestli ti šlo o tohle! A šel jsem spát.

Druhej den jsem nachytal Shinichiro a Nanamiho samotný na ošetřovně. Ještě, že jsem se tam objevil, jinak by určitě došlo k nepravostem. Na ošetřovně je na to postelí dost.

Večer jsem se zasejc pohádal se svým spolubydlícím, kterého už nehodlám oslovovat jménem, ale uvnitř mě fakt sralo, že je na mě Sunaoníček naštvanej. Já vím, že on to jen tak dělá, protože má růžový vlasy a vypadá skoro jako holka, takže si to chce trochu kompenzovat tím, že bude hrát chladnýho netýkavýho borce, ale to se nemůže alespoň ke mně chovat trochu vřeleji? … Že bych si dal pár facek a studenou sprchu?

Sotva jsem přimhouřil oči, Sunao byl zase v luftu. Tentokrát jsem byl ale připravenej. Popadl jsem svoji černou mikinku (nemůžu přece běhat venku se svým obnaženým mužným hrudníkem ve škole plné teploušů) a běžel za ním, ale Sunao je chytrej chlapík a připravil si do cesty křižovatku. Na to jsem připravenej nebyl. Sakra. Tak jsem se rozhodl, že když už jsem venku, půjdu trochu šmírovat Nanamiho a Shinichira, třeba se něco přiučím. Mám trochu nedostatky v biologii.

Bohužel jsem ty dva v nejlepším nezastihl. A ještě jsem se prozradil, debil! Naštěstí si ti dva moji pozdní návštěvu blbě vyložili, natáhli mě dovnitř a začali mi vařit čaj a vysvětlovat nějaký ptákoviny o mně a o Sunaovi, kterým jsem ani za mák nerozuměl, ale protože jsem ze sebe nechtěl dělat ještě většího debila, tak jsem se tvářil neutrálně a občas dělal takový to „ehem“ a „uhum“ a „cože?“ nebo „to jako myslíte vážně?“, aby to vypadalo, že je aspoň trochu chápu. Naletěli mi na to. A pak kdo je tady blbej, aha?

Když jsem se vracel na ubytovnu, všiml jsem si, že se v bazénu svítí. Jukl jsem se dovnitř – no jasně, že mě to nenapadlo dřív? Sunao se poflakoval kolem okraje, čučel do vody jak bacil do lékárny, na sobě jenom takový sexy trenclíky a měl takovej štíhlej hrudníček a uzounký ručičky… no, prostě jsem na něho čuměl jak teplouš, dokud kluk nehodil placáka do vody, adoprdeledoprdeledoprdeledoprdeledoprdele, vždyť ten blbec neumí plavat! Radši jsem omdlel. Yoru se o to postará.

Když jsem se probral, bylo už po všem. Yoru se o to postaral. Určitě si to všechno vysvětlili, proč se Sunao snažil utopit a jsem si jist, že k tomu měl opravdu těžký psychologický důvod, ale trochu se stydím za to, že mě to vůbec, ale vůbec nezajímá a jediný, na co dokážu myslet je, že Yoru určitě Sunaovi dával dejchání z úst do úst… z úst do úst… z úst do úst… IÁÁÁÁÁÁÚÚÚÚÚÚ! Tak dobře. Jdu si dát ještě jednu studenou sprchu.“




Sukisyo - Sorův deník, zápis 6.


POZOR! Následující článek může obsahovat spoilery, vulgarismy, homosexuální lásku a další radioaktivní materiál. Čtěte jen na vlastní nebezpečí!


„Hashiba Sora si dnes vykračuje zvesela a výjimečně má dobrou náladu, ale bohužel ne to není kvůli tomu, že by se nějak výrazně zlepšily poměry v naší anime. Ba naopak, včera to byla taková hrůza, že jsem si musel koupit flašku, i když mi ještě není osmnáct, co si o sobě ty dnešní prodavači myslí, policajty na ně, a ožral se jak zákon káže, protože tohle… tohle… tohle už je fakt moc i na flegmoše, jako jsem já.

Ráno nás zase odchytl Matsuri, pověsit ho za koule do průvanu by bylo málo, a začal s historickou přednáškou o nějakejch Římanech, čert je vem, jak před nějakým miliónem let vesele dobývali Evropu, ani nevím, kde taková Evropa vůbec leží, a než jsme se nadáli, hup hup a vyprávění se stočilo na nějakého mnicha Valentýna… souvislosti jsem moc nepobral, ale nakonec z Matsuriho vylezlo, že dneska je svátek Svatýho Valentýna a zamilovaní chlapci a dívky si dávají čokolády. O čem to mluví? Jaký chlapci a dívky? Mmch… no nic. Samozřejmě si pro nás ten hajzlík, ta liška podšitá, vymyslel další džob, při kterém by se každý trochu normální člověk oběsil hanbou. Někteří se prý stydí dát svý lásce čokoládku a proto je třeba tu čokoládu inkriminovaný osobě doručit za ně. A to byla práce pro nás. No budiž, to by se ještě dalo zvládnout, ale my se ještě navíc museli oblíknout za andílky, do nočních košil, přidělat si na záda papírový křídla a na hlavu takový příšerný afro paruky se svatozáří, ve kterých se to hemžilo blechama, fujtakjksl. Jo a jako bonus jsme museli ťapkat bosky. Čtrnáctýho února. Bosky. Chápete? Nechápete. To nejde pochopit, to se musí zažít.

Tak jsme doručovali a doručovali a cítili se jako blbci nejhrubšího zrna, což vlastně nakonec jsme, co si budem nalhávat. Kdybychom se Sunaem byli co k čemu, tak Matsurimu ten jeho teploušský ksicht hned trochu vylepšíme, ale my jsme prostě měkoty, no.

Ale abych se dostal k jádru pudla. Vrcholnou událostí dne bylo doručení čokolády našemu zdravotníkovi Nanamimu a my jsme mysleli, že z toho bude na větvi… jenže on nebyl, koukal na nás jako na blázny a nakonec ukázal, že takovejch čokolád už dneska dostal asi čtyři miliardy. Čuměl jsem. No, vlastně se nedivím, že ho všichni žerou, když on vypadá jako holka. Ha a co bylo nejlepší, pak se u něj v kanclu objevil můj učitel Shinichiro a když viděl tu kopu čokolády, ztropil žárlivou scénu jako hysterická manželka, takže jsme se Suneaem radši vzali roha. Moc jsem to nechápal, naštěstí Sunao byl dnes kupodivu v dobrém rozmaru a vysvětlil mi, že Nanami a Shinichiro to spolu už nějakou dobu táhnou. Hanbaaaa! Hanbaaa! No dobře, není to hanba, to jen Sořík děsně žárlí a závidí Shinichirovi, že pro sebe urval jediného kluka, který vypadá jako holka, takže na rozdíl od nás, ostatních, s ním na veřejnosti nevypadá jako homouš. Jenže pak se dostavil blbej pocit, že se ti dva pohádali a tak jsme se se Sunaem rozhodli je dát dohromady. Nebudu se vracet k podrobnostem, jen řeknu, že ani jednou se to nepovedlo a vždycky to skončilo trapasem pro všechny. Několikrát jsem dostal od Shinichira po držce a to jsem se fakt snažil, dokonce jsem našel housle a zahrál na ně milostnou etudu, ale pak mi je Shinichiro narval do krku… přišlo mi trochu líto, že mi nenacpal třeba smyčec do prdele… ale fuj, jsem já to ale prase!

Nakonec se všechno vysvětlilo. Úplně banálně, jak už to v druhořadých anime bývá. Oni na sebe vůbec nebyli naštvaní, takže jsme ze sebe dělali pitomce úplně zbytečně. Tak jsem si šel koupit vodku.

P.S: Dneska ráno mě trochu bolel zadek a nemohl jsem si sednout. Mám nejasný pocit, že Yoru s Ranem ten včerejší Valentýn taky oslavili. Šel jsem se vyzvracet a pak jsem vypil tu vodku.



Sukisyo - Sorův deník, zápis 5.


POZOR! Následující článek může obsahovat spoilery, vulgarismy, homosexuální lásku a další radioaktivní materiál. Čtěte jen na vlastní nebezpečí!


„Zdravím, na příjmu znovu váš milovaný Hashiba Sora se svým daily reportem. Nedávno se mi do pokoje vetřel kámoš Ichikawa, on je totiž hrozná drbna, že pro mě má něco, co musím slyšet a nedal se odbýt, dokud jsem ho nepozval dál. Pak na mě začal chrlit nějakou potrhlou historku o tom, že viděl ducha, a protože si svítil baterkou do ksichu a vypadal přitom jak strašidlo, chvílema jsem dokonce upískával strachy. Jenže pak nám seanci přerušil Sunao, že prej nutně potřebuje spát. Zajímavé, jindy se po mě celé noci plazí a otravuje a najednou potřebuje spát, chudáček malá, čert aby ho spral, fracka rozmazleného. Skočil jsem po něm a chtěl mu to pořádně vyčinit, ale sotva jsem se zvedl, Ichikawa sprostě využil příležitosti, hupl mi do postele, usnul a nedal se vykopat. Takže noc jsem vesele strávil na podlaze, no, nemám proč si stěžovat, když jsem takovej vůl a nehlídám si záda.

Veselosti začaly až druhý den. Když jsem dorazil do školy, hned na chodbě mě odchytl zdravotník Nanami a podělil se se mnou o nejnovější školní drb – všichni kluci prý viděli ducha, který brousil školními chodbami a někoho hledal. Nanami velkoryse prozradil, že ten, koho duch hledal, jsem byl já. No to teda potěš… už jsem se zmínil, že nepatřím zrovna k těm nejstatečnějším? Zrovna jsem se chystal vzít roha, když se na obzoru objevil ten teplouš Matsuri, prezident našeho kroužku „kluci pro všechno“ a vytasil se s nápadem, že ducha najdeme. Sunao nakrčil frňák, dal se slyšet, že on do toho nejde a odkráčel. Vyrazil jsem za ním, ale bohužel mě Matsuri chytil za límec dřív, než jsem se dostal z dosahu. Někdy bych chtěl být takový psí čumák jako Sunao, ušetřilo by mi to spoustu problémů.

Matsuri si samozřejmě vymyslel, že ducha budeme hledat večer. No řekněte mi, co je to za blbej nápad… duchové by se dle mého zbabělého názoru měli hledat za světla. Takže jsem zdrhl na záchod a duch tam na mě čekal. Vypadal trochu jinak, než jsem si ho představoval, jen co je pravda. Byl to omašličkovanej blonďáček a čtyřprocentní na první pohled. Podnikl jsem ústupný manévr, ale nepovedlo se, průsvitnej hajzlík, jak se později ukázalo, mě pronásledoval až domů a doma se dal slyšet, že chce být mým milencem. Ugh! Tohle dám scenáristce sežrat. Proč hlavní hrdina anime musí být vždycky sexuální objekt? Dřív mi to možná trochu lichotilo, ale teď už mě to fakt nebaví. Tak abych se vrátil k tématu. Duch po mě začal šplhat jak opice po liáně a Sunao, ta krysa růžová, si hned začal přisazovat a provokoval, až jsem měl sto chutí mu jednu vrazit, nicméně jsem z toho měl pocit, že tak trochu žárlí. Duch, který se představil jako nějakej Hiromu, začal řvát, že se mnou chce spát a ječel tak dlouho, až Sunaovi ruply nervy a nařídil mi, ať se s ním vyspím, hlavně ať už drží hubu. Abyste věděli, Sunao, i když má růžový vlasy, někdy dokáže nahodit takovej výraz, že se mu bojíte odporovat, jinak by vás roznesl na kopytech. Takže Hiromu se mi nakvartýroval do postele a musím říct, že i když jsou duchové nehmotní, není to zrovna slastnej pocit, když se vám začnou ukájet na noze. Bylo mi tak trapně, že jsem radši omdlel.

Jenže když jsem se probudil, bylo to ještě horší. Muckal jsem se se Sunaem, což znamenalo, že ten teplej kripl Yoru si zase bez dovolení půjčil moje tělo, čert ho vem, až se mi někdo z vedení dostane pod ruce, tak se bude divit i ušima.

Když tuhle scénu viděl Hiromu, rozeřval se na celé kolo a já s ním druhý den musel jít na rande, aby se trochu uklidnil. Na schůzce to perverzní blonďaté strašidlo projevilo přání povozit se na ruském kole, ale bohužel do toho vběhli Matsuri a Sunao s foťákem, protože touha vyfotit si Soříka na rande se strašidlem byla poněkud silnější než jejich morálka. Hiromu se rozlítil, že prý mám raději Sunaa než jeho a v amoku začal rozbíjet veřejné osvětlení. Nevím, co se to se mnou stalo, ale dostal jsem strach, že udělá něco Sunaovi, takže jsem na něj houkl, ať se krotí a ať mi zmizí z očí. Urazil se a zmizel. Cítil jsem se jako king, že jsem se toho otravy tak rychle zbavil, bohužel druhý den ve škole mi úsměv poněkud zamrzl, když jsem na chodbě potkal Ichikawu a po kratším rozhovoru jsem se dozvěděl, že Hiromu je jeho kámoš, už několik dní leží v nemocnici v kómatu a nikdo neví, co s ním je. Ichikawa taky hned vykecal, že mě měl Hiromu vždycky rád, ale styděl se mi to říct. Najednou mi bylo pod psa, že jsem byl na chudáka ducha včera tak zlej, takže jsem vyběhl k ruskému kolu a nasliboval jsem mu hory doly, hlavně ať neumírá. Pak jsem se s ním trochu vozil na tom šíleném kolotoči, i když se mi z té výšky zvedla ventil, ale zrovna v okamžiku, kdy jsem se odhodlal udělat duchovi radost a políbit ho, Hiromu zmizel. Bylo mi pod psa, když jsem z ruského kola slezl sám. Dole na mě čekal Sunao a když viděl, že je mi do breku, začal mi takovým uklidňujícím způsobem ňuchat bradou do ramene, což teda bylo hezké. Že bych byl nakonec přece jen na kluky?"


Sukisyo - Sorův deník, zápis 4.


POZOR! Následující článek může obsahovat spoilery, vulgarismy, homosexuální lásku a další radioaktivní materiál. Čtěte jen na vlastní nebezpečí!

„Po delší odmlce se opět hlásí Hashiba Sora z rozhlasové stanice Zoufalství. Je mi líto, že to musím říct, ale dnešní epizoda mě opět vytočila. Ještě pořád pracuju pro spolužáka Matsuriho jako poskok v jeho klubu „Kluci pro všechno“. Tak jsem se mírumilovně vracel z práce (musel jsem lovit odpadky ze dna školního jezírka), byl jsem vyčerpanej jak hydrant bez vody, když se za mnou objeví psychopat v masce a kostýmu bandity, sejme mě nějakým lístkem a vezme roha. To byste nevěřili, jak je bolestivé dostat papírem do hlavy. Jen co jsem se trochu vzpamatoval, koukl jsem na lístek, co mi přistal na čele (au) a hele, on tam byl vzkaz. „Vezmu si to, co je ti nejdražší.“ Co to má být za blbost? No, blbost to možná byla, ale stejně jsem takovej vůl, že jsem nad tím začal uvažovat. Co by mi mohlo být nejdražší? Byl jsem naivní a zeptal jsem se Matsuriho. Že já se nikdy nepoučím! Víte, co mi ten blonďatej úchyl řekl? Že prý to asi bude můj milenec a významně se zakoukal na Sunaa. No to určitě… já se tak strašně těším na den, až mi scénarista dovolí rozbít Matsurimu hubu. Tak jsem se na zmetka vykašlal a šel do svýho pokoje, přičemž jsem pořád uvažoval, co by pro mě mohlo být nejdražší. Pak jsem na to kápl! No jasně! Zrovna v ten okamžik se vrátil do pokoje Sunao, tak jsem se rozhodl, že mu to taky řeknu. Že mě to nenapadlo dřív! Moje láska! Můj poklad! Chvíli mi trvalo, než jsem se vykoktal, Sunao mezitím zrudl jako rajče. Možná trpí chronickým rudnutím. Ale je divný. Když jsem mu řekl, že se nejspíš jedná o mého růžového sloníka Toshiza, vypadal, jako by omylem sežral mouchu. Dokonce mi Toshiza vytrhl z rukou a mrštil s ním o stěnu! To mě naštvalo! Co si ten růžovovlasej hajzlík myslí? Přestanu se s ním kamarádit!

Tohle nebavení mi bohužel dlouho nevydrželo. Sunao opět dostal v noci záchvat, zrudly mu oči a začal otravovat. Sebral mi Toshiza a zdrhl ven. Samozřejmě se mi ven do té kosy moc nechtělo, ale nemůžu přece nechat svého milovaného Toshiza v rukou toho malého šílence. Vylítl jsem za nimi a chvilku jsme se honili po parku jako blázni. Pak Sunao začal křičet, jako by na mého plyšového sloníka žárlil, načež začala asi pětiminutová vysvětlovací sekvence, kdy jsem se dozvěděl, že Sunao má v těle ještě jednu duši zvanou Ran (tím se vysvětluje ten nadržený pikolík s červenýma očima, co se po mě pořád plazí) a já jsem na tom podobně, moje alter-ego se jmenuje Yoru. Ran a Yoru to spolu očividně táhli, fujky Aha, tak tím by se leccos vysvětlilo, třeba to moje věčný omdlívání. Rozhodl jsem se předstírat, že mu nevěřím a se zvednutým nosem jsem odkráčel pryč, ale v duchu už jsem plánoval, jak se pomstít všem scénáristům na světě.

Když jsem ráno přišel na snídani, na stole vedle Naa ležel podobný vzkaz, jaký jsem nedávno dostal já. Bylo tam napsáno: „Odnesu si tě dnes v noci!“ A sakra! Dnes v noci mi chtějí ukrást mého Toshiza! Musím podniknout ochranná opatření.

Zabarikádoval jsem celý pokoj a zrovna jsem zvesela zatloukal okna dřevěnými prkny, když do místnosti vplul ten kopyťák Matsuri a svým buzerantským tónem mi prozradil, že vymyslel plán. Ještě teď se biju do hlavy, že jsem mu na to přistoupil.

Řekl, že proti banditům musí bojovat banditi a dotáhl kostýmy i pro nás. Nakonec Matsuri vypadal jako Monsieur Hood (ten ze Shreka) a já jako cirkusovej maniak (a dohromady jsem vypadali jako párek buzíků, což víceméně jsme, ale nemusíme to přece dávat tak najevo, žejo…) a Sunao z toho jako obvykle vyšel bez kostýmu. Jenže ani v těchhle trapných hadrech jsme nezabránili tomu, co bylo nevyhnutelné – maskovaný bandita si pro Toshiza přišel a při jednom se rozhodl sebrat i Sunaa. To mě pekelně vytočilo. Na Toshiza mi nikdo sahat nebude! Vylítl jsem za nima, trošku jsme se honili po lese jako chovanci léčebny pro choromyslné, ale pak jsem znova omdlel a když jsem se probral, bylo už po všem. Ano, bylo po všem. Banditi byli poraženi, Sunao osvobozen (myslím, že se do toho zapojilo moje alter-ego Yoru), ale co bylo nejhorší – Toshizo byl vykuchaný. Nevím, jak se to stalo. Bavlna a peříčka z něho lítala po celém okolí. Je po všem. Můj život skončil! Chci… zemřít.

Jak dnešní dobrodružství skončilo? Truchlil jsem ve svém pokoji za Toshiza, když se objevil Sunao a strčil mi mého sloníka pod nos – sešitého. Vypadal sice hrozně, ale byl jsem tak rád, že ho mám zpátky. Byl jsem Sunaovi moc vděčný. Sunao mě pak trochu nesměle klepal po rameni a tak jsme se usmířili. Co dodat závěrem? Dnešní epizoda byla znovu úplně zbytečná. Ale neškodná. Jako klid před bouří. Možná opravdu spáchám sebevraždu dřív, než začnou scenáristky opravdu řádit. Zatím bye.“

Sukisyo - Sorův deník, zápis 3.


POZOR! Následující článek může obsahovat spoilery, vulgarismy, homosexuální lásku a další radioaktivní materiál. Čtěte jen na vlastní nebezpečí!


„Ahoj, tady zase Hashiba Sora, ubohý, vykořisťovaný student a hlavní hrdina anime Sukisyo. Dnes mám pro vás dobrou zprávu, protože vás nebudu otravovat dlouho. Scénáristi mi asi chtěli dát oddychovku, takže se v dnešním díle skoro nic nestalo. Akorát jsem se seznámil s nějakýma malýma klukama (jeden z nich vypadal jako já) a tak různě jsem se poflakoval po škole. Odpoledne se ke slovu dostalo drama, protože ty tři malý kluky přepadli starší týpci a já se je pokoušel chránit, takže jsem se s těma staršíma porval. Bohužel na mě byli tři, takže jsem dostal pěkně na držku, nutno dodat, že s rozmláceným ksichtem jsem byl sexy. Pak jsem těm třem malým spratkům trochu promluvil do duše, no, tvářili se zkroušeně, ale je mi jasný, že těm mým filozofickým kecům rozuměli asi jako čínštině, protože jsem jim nerozuměl ani já sám. Nakonec se na mě ten, kterej vypadal stejně jako já, vrhl, aby mi poděkoval a já jsem si ho trošku osahal a ještě se mi to podařilo zamaskovat jako „bratrskou“ lásku. Tím to drama skončilo a stejně už byl večer, takže jsem šel spát, jen Nao na vedlejší posteli mě trochu znervózňoval… Jo a ještě jedna věc. Nepotkal jsem týpka, co mluví jako Kuchiki Byakuya a neomdlel jsem. Třeba to se mnou ještě dopadne dobře, možná budu normální… ale ještě víc se bojím, že tenhle odpočinkovej díl byl jen ticho před bouří, taková sladkost na uklidnění, a že se ze svého trpkého osudu nevykroutím. Takže s nervózním kručivým pocitem okolo žaludku čekám, jak se vyvine zítřek."

Sukisyo - Sorův deník, zápis 2.


POZOR! Následující článek může obsahovat spoilery, vulgarismy, homosexuální lásku a další radioaktivní materiál. Čtěte jen na vlastní nebezpečí!


„Ahoj. Jmenuju se Hashiba Sora a tohle je druhý zápis v mém deníčku, kdyby se třeba někdy někomu dostal do rukou. Je zde zaznamenáno veškeré moje utrpení, ať je mi země lehká. Abych navázal na včerejšek, takže po skončení epizody jsem si zašel přátelsky popovídat se scénáristou, aby napsal něco pořádnýho. Po dnešku mám pocit, že jsem to neměl dělat, protože ten prevít neřekl ani slovo, ale v tom dnešním díle to pěkně osladil.

Hned ráno mě a Sunaa odchytl spolužák Matsuri a pěkně sprostým podvodem, využívaje naši chlapeckou naivitu, bezbrannost, bezelstnost a hlavně zvědavost, nás společně s Naem nakvartýroval do svého nového klubu zvaného „kluci pro všechno“. Takže třeba uklízení tělocvičny, čištění záchodů atakdál. To nám samozřejmě řekl až potom, co jsme se přihlásili. Tím to bohužel nekončilo. Pak nás totiž Matsuri navlékl do kostýmů, že máme dělat modely. Z toho jsem nakonec vyšel dobře, aspoň v porovnání s chudákem Naem. Vyfasoval jsem kostým samuraje, ve kterém jsem vypadal tak sexy, že jsem se musel držet, abych se nevrhl na zrcadlo. Nao dostal růžový princeznovský šaty a i když jsem se tvářil jako chladnej nezúčastněnej borec, nemohl jsem od něho odtrhnout oči. Ale aspoň je jasný, že v týhle shonen-ai love story budu dělat chlapa a to mě trochu uklidňuje. Ale dost keců, na takový myšlenky nemám čas. Jak to teda pokračovalo s našimi kostýmy – Matsuri nás vyvlekl před celou školu a na všechny zařval, že kdo si nás odchytí, tomu budem celej den sloužit. Jakožto bezelstný mladý hoch jsem samozřejmě nepochopil, v kterých oblastech jim budem muset sloužit, ale oni se na nás vrhli jak hladoví psi na uzený, takže jsem čapl Sunaa, který má očividně trochu oslabené reakce v krizových situacích a podařilo se nám zdrhnout. Ještě že tak! Neumím si představit, co by se dělo, kdyby nás ti úchylové chytili! Já bych na tom byl ještě dobře, ale Nao, chudák, převlečenéj za ženskou, v tomhle mužským světě, by asi nedopadl moc dobře. Cítil jsem se jako pes ochranář, když jsem toho růžovovlasýho zmetka uklidil na ošetřovnu, jenže potom… no hádejte. Zaslechl jsem na chodbě kroky týpka, kterej mluví jako kapitán Kuchiki Byakuya a zase jsem omdlel! Nechápu to… že bych měl nějakou chronickou spavou nemoc? Nebo nízkej tlak? Nebo rozdvojenou osobnost? Jeden nikdy neví, co všechno se může vylíhnout v chorých myslích pomatených autorek. Mám z toho fakt špatný pocit. Jdu spát, ráno je moudřejší večera. Mám jen trochu strach o své pyžamo…

Sukisyo - Sorův deník, zápis 1.


POZOR! Následující článek může obsahovat spoilery, vulgarismy, homosexuální lásku a další radioaktivní materiál. Čtěte jen na vlastní nebezpečí!"


„Ahoj. Jmenuju se Sora. Hashiba Sora. Na úvod bych o sobě rád něco řekl. Chodím na střední školu, mám modrý vlasy a modrý oči a myslím, že u ženskejch bych měl velkej úspěch – což bohužel nemám, protože jsem měl smůlu a narodil jsem se do mangy, kde není ani jedna ženská. Pokud vás zajímá, jestli jsem něčím výjimečný, tak nevím – před nějakou dobou jsem totiž vypadl že čtvrtého patra a zapomněl jsem všecko, co se stalo předtím. Pamatuju si akorát, jak to křuplo, když jsem dopadl a můžu říct, že to křuplo fakt děsivě. Můžu děkovat všem svatým, že jsem vůbec přežil.

No, abych se dostal k tomu, o čem jsem chtěl původně mluvit. To byste nevěřili, co se mi přihodilo před několika dny v noci. Tak si mírumilovně chrupkám ve svým internátním pokojíčku, najednou cítím divný šimrání. Otevřu oči a málem mě zakousne zubatá. Triko mám vyrolovaný ke krku, kalhoty ke kolenům (tak dobře, ty kalhoty ne) a na mě se sápe copatej maník, kterej mě evidentně nesvlíkal kvůli tomu, že by se mu líbilo moje pyžámko. No řekněte, co byste dělali vy? Já na něj pár sekund čuměl jak z jara, než jsem se trochu probral, ale pak jsem se vzpamatoval a kluk odletěl na druhej konec pokoje. Sice se nezdám, ale když chci, mám docela páru. A prý: „Co to provádíš?“ a on že je můj novej spolubydlící, že se jmenuje Ran a ať zavolám Yorua. Šibe mu? Bleskově jsem kolem něho prolítl do koupely a asi hodinu se sprchoval. Fujky, kluci! Tohle se mi teda ještě nestalo… co si ten týpek vůbec myslel? Copak jsem nějakej blbej gej? No dobře… fakticky jsem blbej gej, ale co mi taky zbývá, když u nás v anime se holky zkrátka nevedou. Mohl mě předtím aspoň vzbudit…

Nemohl jsem ve sprše tvrdnout celou noc, tak jsem se odhodlal a vrátil se do ložnice. Takzvanej Ran si v klídku chrápal vedle v posteli a nezdálo se, že by měl ještě nějaký další choutky. Nicméně jsem pro jistotu zbytek noci strávil namáčklej v koutku, držel jsem před sebou polštář a nezamhouřil oka. Jeden nikdy neví…

Do rána k žádnýmu zákeřnýmu útoku nedošlo, takže jsem zbytečně strávil noc vejráním do tmy a vůbec jsem se nevyspal, ale to je vedlejší. Každopádně jsem byl nadmíru zvědavej na Ranovu reakci a nestačil jsem valit bulvy, když mladej nejenže si z noci nic nepamatoval, ale navíc nevěděl nic ani o Ranovi a říkal si Sunao. Tak to mě po**r. Ta dnešní mládež! Jo a to ještě není všecko. Pak totiž do mýho pokoje vtrhl spolužák Matsuri a společně s tím novým klukem Naem mi tvrdili, že Nao je můj kámoš z dětství. Zatracená ztráta paměti – teď ani nevím, kdy to se mnou lidi myslí vážně a kdy si ze mě dělaj srandu.

Zbytek dne proběhl celkem v klidu, akorát Nao se ve třídě pořád otáčel dozadu a zíral na mě. Při cestě ze školy jsem potkal na schodech divnýho učitele se zelenýma vlasama a ten mě oslovil jménem. Jen co jsem uslyšel první slovo, uvědomil jsem si, že má stejnej hlas jako kapitán Kuchiki Byakuya z Bleache, tak jsem dostal strach, že má třeba v kapse schovanou Senbonzakuru a utekl jsem. Pak se stalo něco zvláštního a já jsem omdlel a probudil jsem se až na ošetřovně, kde na mě všichni zírali jak na zjevení. Dozvěděl jsem se, že mi pomohl Nao, tak jsem mu musel poděkovat a byl konec epizody. Naštěstí! Dýl bych to už neunesl. Myslím, že teď půjdu a hezky si pohovořím s prvním scénáristou, kterého najdu na chodbě. Takhle ze mě dělat vola už v prvním díle nebudou! To bych se na to podíval, jako že se Sora jmenuju!“

Ouran High School Host Club

Už vás někdy napadlo, že když je něčeho opravdu moc, obrátí se to v pravý opak? Například když někoho tak strašně nenávidíte, až se do něj bláznivě zamilujete? Nebo když vás něco tak příšerně bolí, že váš mozek vypne a bolest se změní na sladkou euforii? (Špatné přirovnání. V tomto případě je dalším stádiem jen smrt.) A už jste někdy sledovali komedii, ve které je takové množství vousatých vtipů, rádoby veselých až trapných scén a ohraných klišé, že to daleko překračuje hranice dobrého vkusu a vy se u ní můžete umlátit smíchy? Ne? Tak v tom případě neznáte Ouran.

Ouran je elitní střední škola pro a) nechutně bohaté snoby nebo b) nechutně chytré speciální studenty. Pravda je ovšem taková, že nechutně chytrá speciální studentka je tam jediná – Fujioka Haruhi. Představme si její situaci – pochází z nižší střední vrstvy (je prostě úplně normální) a „zatracení bohatí bastardi“ (jak své spolužáky neustále tituluje) jí lezou krkem jen se na ně podívá. (A její úsudek je naprosto správný. Jak vy byste se chovali k dětem, které na hrnek instantní kávy hledí jako by v ní bylo rozpuštěné cyankáli?). Parchanti ze sousedství jí nalepili do vlasů žvýkačku, takže se musela ostříhat na kluka, bez brýlí nevidí na krok a nemá ani na školní uniformu. Tomuto brýlatému, rozcuchanému stvoření ve starém plandavém svetru by záviděla i zlatá éra Harryho Pottera.

Haruhi, na rozdíl od ostatních, kterým k zajištění studia stačí tučné bankovní konto, se musí pořádně snažit, aby ji ze školy nevykopli jako špinavé prádlo. Aby si udržela dobré známky, musí se prostě učit, jenže ani to na téhle škole není tak jednoduché, protože do kterékoliv místnosti Haruhi nakoukne, všude je plno chichotajících se nafintěných slečínek a frajírků v bleděmodrých uniformách, kteří jí kýžený klid ke studiu rozhodně neposkytnou. A tak nezvratný osud zavál dívku před hudební učebnu a ona, plná naivity do ní vkročila.

V této chvíli je třeba se zmínit o jednom prestižním klubu s dlouholetou tradicí, který na Ouranu už druhým rokem úspěšně působí. V takzvaném Host Clubu se sdružili nejkrásnější a nejbohatší chlapci (čti: největší buzny, jaké kdy svět viděl), aby, samozřejmě za tučnou finanční odměnu, dělali společnost krásným, znuděným bohatým studentkám.

Jak vám jistě docvaklo, když Haruhi otevřela dveře hudební učebny, ocitla se v hlavním stanu tohoto pošahaného klubu a tím vlastně její dobrodružná cesta začala. Při zoufalém pokusu o úprk z obklíčení pomatených bishonenků totiž rozbila vázu, která měla vyšší hodnotu než celá městská čtvrť, ve které Haruhi bydlela. Inu, dluhy se musí platit. A pokud možno do maturity. Haruhi, pokládaná za chlapce, se musela Host clubu upsat vlastní krví a stát se nosičem čaje, lízačem podrážek a vykonavatelem dalších ponižujících činností, zkrátka bezvýhradným sluhou a poskokem členů klubu. Jenže to pořád není konec. Brzy se totiž ukáže, že pokud se Haruhi učeše, oblékne sladce modroučkou uniformu a vymění brýle za kontaktní čočky, jen z ní klučina radost pohledět a všechny klientky Host clubu se po novém „chlapci“ můžou umlátit touhou. Haruhi, stále pokládaná za chlapce, tedy vyfasuje uniformu, čočky a vyděračský příslib, že pokud zvládne 100 (později se číslo ještě několikrát zvýší) klientek, bude váza splacena a ona bude volná. Co milé dívce zbývá – musí kývnout. Samozřejmě že svou skutečnou identitu před ostatními chlapci z klubu neutají dlouho, nicméně ti po nějaké té chvíli těžkých úvah, při kterých jejich jediná společná mozková buňka málem exploduje, dojdou k závěru, že Haruhi je holka jako lusk a než by se kolem ní ochomýtali ostatní kluci ze školy, bude lepší ji dál vydávat za kluka a nechat si ji hezky pro sebe. A tak se Haruhi stala plnohodnotným členem chlapeckého klubu, aniž mezi ostatními vzbudila špetku podezření…


Ouran High School Host Club je anime epizodní, každý díl je o něčem jiném, většina z nich o tom, jak Host Club řeší milostné problémy svých klientů, jak Host Club přijde do styku s venkovním světem, kde lidé musí nakupovat zlevněné potraviny v supermarketu (Fuj! Ostuda! To je jako noční můra! Faux pas!), jak Host Club pořádá společenské akce a výlety nebo jak Host Club tráví dny na soukromých prosluněných plážích (jsou tu 2 plážové epizody!!!). Dostane se i na filozofické promluvy do duše, dlouhé odhalování niterných citů, neveselou minulost a depky všech členů klubu a vyskytne se tu i nějaká ta láska. Uvidíme i zachraňování hlavní hrdinky a vřelé objímání s panorámatem zapadajícího slunce. Ke slovu se dostane dokonce i cosplay válečné skupiny Shinsengumi s Okitou Soujim v čele. V každém díle někdo uklouzne na banánové slupce. Nic nového pod sluncem. Takových idiotských seriálů jsme už viděli fůru a musím říct, že Ouran je ze všech natvrdlých, imbecilních seriálů ten nejpitomější. A zároveň téměř dokonalý. Ouran si na nic nehraje, je to ta nejbrutálnější parodie na všechny školní komedie dohromady. Najdeme zde ty nejklišovatější klišé, naservírované tak přehnanými gesty a tónem, že se můžeme potrhat smíchy. Je to sbírka těch nejneuvěřitelnějších gagů, superzdeformovaných obličejů a hlášek, při kterých vám budou téct slzy. A navíc tu nikdo nekrvácí z nosu a není tu ani jeden záběr pod superextrakrátkou minisukni na bílé kalhotky, které bytostně nenávidím. Co víc si přát?


Také se musím zmínit o způsobu, jakým se seriál nakreslen. Co se týče postav – jednoznačně nádhera. Ty mají nádherné, obrovské oči a sladké, překrásné obličeje typické pro dívčí anime, na druhou stranu zase mají kratší trupy a dlouhé nohy, což zase častěji vidíme v akčních seriálech pro kluky. Co se týče ztvárnění osob, nemám co vytknout. Horší je to už s volbou barev na pozadí. Ty mohou leckoho odradit už u prvního dílu, mnoho lidí kvůli tomu seriál už ze začátku zavrhne a to je velká škoda. O čem mluvím? Několikrát zmiňované světlounce modré uniformy chlapců a žluté šatičky dívek na růžovém pozadí (je tu růžové opravdu všechno – stropy, stěny, podlaha, záhony růží, škola je zvenčí omítnuta růžově a když není škola v dohledu, máme tu aspoň růžový západ slunce) působí zprvu až nechutně upatlaným slaďoučkým dojmem. Stejně tak růžové a červené okvětní lístky ve tvaru srdíček, které neustále proudí vzduchem a časté orámování celého obrazu květinovým rámem jisté skupině lidí na náladě moc nepřidá. Musím ale říct, že k Ouranu se přesně tahle nadnesená a přeromantičtělá nálada hodí, jen si na to člověk musí zvyknout a nesmí se nechat odradit prvním dojmem.

Prakticky to samé platí i o hudebním doprovodu. Z úvodní písničky jsem nebyla nijak na větvi, tenhle živý, nadýchaný popík mi zkrátka nesedl – až jsem se jednou s hanbou přistihla, jak si nahlas zvesela prozpěvuju refrén „Kiss kiss fall in love…“ a byla jsem v háji. I hudba během seriálu krásně dokresluje snobárenskou atmosféru, takže v tomto rybníčku zkrátka bordel nenajdeme.

Co se týče hlasového obsazení, zase si nemůžu stěžovat (například neustálé zamilované výkřiky dvojčat jsou naprosto dokonalé a vzteklý tón drsňáka Casanody je jednoduše dokonalý), ale musím varovat před jednou věcí: hlavní, totálně potrefený a užvatlaný hrdina Tamaki Suou mluví hlasem Mamoru Miyana, kterého v současné době můžeme slyšet hlavně jako bezcitného Raita v trháku Deathnote. Pokud, stejně jako já, sledujete i Deathnote, dejte si pozor. Může se pak lehce stát, že pokaždé, když Raito promluví, vzpomenete si na nějaký Tamakiho výstup (třeba moje oblíbené Tamaki Inner Theatre: úchylácké představy, odehrávající se v pokřivené mysli hlavního nehrdiny) a už zkrátka megainteligentního zabijáka Raita nebudete brát vážně, ani kdyby vás pověsili za uši do průvanu.

Takže můžeme bilancovat – mám Ouran doporučit nebo ne? Není to naprosto skvělá anime, je tam pár slabých epizod. Je tam moc růžové barvy. Je tam moc okvětních lístků. Nemá žádný převratný děj, vlastně nemá skoro žádný děj. Najde se tam i nějaký ten homosexuální vztah. Přesto: hodnotím Ouran 90 %, jako seriál, který nepřináší nic nového, ale jednoduše jsem se u něj bavila jako málokdy. A pokud se vám bude zdát, že na tenhle žánr nejste a do každého dalšího dílu se musíte nutit, přinuťte se. Garantuju vám, že ve většině případů toho nebudete litovat a pokud přece, tak jste si aspoň rozšířili obzory.

Category: 0 komentářů

Jak se tohle mohlo stát?

Category: 0 komentářů

Mai Hime

Pokud uvidíte na obloze zlověstnou rudou hvězdu, která se každým dnem přibližuje k měsíci a o které navíc nikdo z vašeho okolí nemá ani tušení, jste až po krk v pěkném průšvihu. Co si tím dělat? Nic. Jen se musíte začít snažit – snažit, abyste přežili.

Tokiha Mai je 15letá středoškolačka (překvapivě), je krásná a hodná (překvapivě) a v duchu už slyší neodbytné tik tak, protože zatím se jí ještě nepoštěstilo uzmout polibek opačného pohlaví (překvapivě). Kromě toho má čas úplně na všechno (překvapivě). Přestoupila na novou školu, stará se o mladšího bratříčka slabého na srdce a o „momentálně zaostalou“ nesoběstačnou kamarádku Mikoto, ve volných chvílích chodí asi do pěti zaměstnání, aby tu verbež uživila a vydělala na bráchovu operaci a ještě se zvládne zamotat do milostného čtyřúhelníku (překvapivě). Trpí větším mateřským komplexem než Matka Tereza, umí výborně vařit a má opravdu, ale opravdu velká prsa. Každá babička by se v ten okamžik rozplynula, jaká je ta Mai šikovná děvucha. Jenže tohle zdaleka ještě není všechno. Tokiha Mai totiž na obloze vidí krajně podezřelou rudou hvězdu a čas od času se v její blízkosti stane něco, co bychom velice těžko vysvětlovali pomocí logiky.

Vysvětlení na sebe samozřejmě nenechá dlouho čekat, když na jejího brášku v lese zaútočí démon a Mai ke svému vlastnímu překvapení vyvolá mecha fénixe, který ji nejenže na slovo poslechne, ale navíc démonického nepřítele společně s polovinou místního lesního ekosystému spálí na prach.

Mai se dozvídá, že je tzv. HiME, tzn. dívka, která nejenže vidí tajemnou hvězdu, ale navíc je jejím údělem chránit svět před tzv. Oufany, démony z jiného světa (překvapivě). V tom jí pomáhá tzv. Dítě, obří mechanické zvíře s neuvěřitelnou mocí. Takových HiME je celkem 12 (a všechny jsou to spolužačky nebo obyvatelky přilehlého městečka, překvapivě), jenže ne všechny se do svého úkolu hrnou zrovna nadšeně. A Mai už zkrátka na něco takového, jako je záchrana světa prostě nemá čas! Jenže… Oufani zabíjejí lidi a kdyby jenom to! Jak se ukáže, milí Oufánci (ťuťuňuňu) byli jen rozehřívací kolo. Skutečným úkolem HiME je totiž bojovat mezi sebou, protože rudá hvězda nese světu zkázu a zabránit jí v tom může jen nejsilnější HiME, poslední, která zůstane naživu. Dívky se tomu mohou bránit jak chtějí, ale bojovat stejně musí – protože když je HiME poražena, neumírá ona, nýbrž její Dítě a také zdroj její moci – osoba, kterou ze všeho nejvíc milovala.

Průměrné dlouhé, 26dílné anime mi obvykle zaberou až několik měsíců, než je shlédnu od začátku do konce, protože mě většinou v půlce přestanou bavit, začnu se dívat na něco jiného nebo zkrátka není čas, však to znáte. To však není případ Mai HiME, kterou jsem, světě div se, celičkou vstřebala za dva dny. A vlastně ani nevím proč. Z předchozího textu je jasné, že Mai HiME ani zdaleka nesplňuje parametry originálního či převratného díla. Drží se dějové linie, kterou nám každoročně japonští autoři servírují ve smrtelných dávkách – dívka, která to neměla v životě lehké, zachrání svět a najde si chlapce, to je osa, které se Mai HiME možná nedrží tak pevně, jako hovno trenek, ale rozhodně od ní nijak daleko nezabíhá. Proč je tedy Mai HiME tak oblíbená? Snad kvůli své univerzálnosti. V Mai HiME si přijdou na své milovníci romantiky, lidé, kteří ujíždějí na školních komediích a fórech založených na bílých kalhotkách, akční maniaci i temní uctívači ponurých záběrů na zdrcené děvče v dešti. Zpočátku nastavená lajna lehké školní komedie se záhy změní v nabušenou depresi, kde vám otázky typu „Jak se to mohlo takhle zkazit?“ nepomůžou. A to nemluvím o hudebním doprovodu, který vás chytne za srdce a delší dobu nepustí. Zvláště „bojová“ skladba patří bez nadsázky k těm nejlepším, které jsem kdy v anime slyšela a píseň, kterou zpívala falešná HiME, první záporná hrdinka, mi ještě hodně dlouho zněla v hlavě. Na soundtracku se tady zkrátka nešetřilo.

Další z věcí, kterou je Mai HiME charakteristická, je dějový spád. Tím mám na mysli, že nikdo tu zbytečně nic nevysvětluje. Bohudík. Spousta věcí tu zůstává otevřená a nedořešená, otázky, které byly nakousnuty, nakousnutými také zůstanou, ale osobně to nepovažuju za vadu na kráse, protože neznám nic horšího, než desetiminutové podrobné vysvětlení, proč „ta zatracená organizace XF chce získat mozek dívky A, voperovat ho do hlavy dívky C a tím ovládnout mentální funkce dívky C, což by umožnilo dívce D, aby společně s dívkou E zničila svět, ale zároveň tím zachránila komunitu ohrožených říčních bobrů na Jupiteru“. Opravdu nenávidím zbytečné, zdlouhavé vysvětlování. Bolí mě z toho hlava. Tak jaké jsou zápory Mai HiME? Mě vadily dvě věci: 1) hlavní hrdinka, před kterou by i Mirka Dušínová vypadala jako ta nejposlednější sprostá děvka ze slumu (to nemohla aspoň jednou někoho zmlátit a tvářit se, že jí to udělalo radost? Nemohla aspoň jednou vykopnout protivně otravnou Mikoto z bytu? Nemohla aspoň jednou udělat něco lidského, slabého a necharakterního? Nemohla.) Tokiha Mai je zkrátka čestnější než průměrný politik a dobrotivější než víla Amálka. Zvykněte si a oblibte si někoho jiného. (Třeba hlavního bishíka Tateho, ten mi děsně připomínal Cowboye Spikea. ^^). No a druhá věc jsou některé souboje – useknuté v půli a když se kamera vrátí zpět, bojovníci se tváří, jako by se nic nestalo. Divné? V Mai HiME je to na denním pořádku. Škoda.

Pokud se chceme zabývat otázkou, zda Mai HiME doporučit nebo ne, pak je odpověď jednoznačná: Ano! V tomto seriálu si každý přijde na své – má svou romantiku i bojové scény, za které by se nemusel stydět akční trhák. Má skvělou hudbu. Budete se smát i brečet. Budete si říkat, že tohle už jste viděli stokrát, ale stejně se neodtrhnete. Mai HiME rozhodně není převratné dílko, nepřináší nic nového a má své chyby. Ale pořád vysoce převyšuje průměr, a nejen proto dávám 75 %, ale i proto, že na Mai HiME nějakou dobu nezapomenu.