P.S: doufám, že tu bude víc komentářů než těch ubohých 6 u předchozí kapitoly (ale tímto také moc děkuji všem, kteří mi napsali, bez nich by tenhle zbytek ještě dlouho nebyl přeložený), protože když nejsou komentáře, Taylor je smutná a nemá náladu na další překlady čehokoliv. ^_^
TĚŽKÝ ŽIVOT DOHAZOVAČE /část 1./
Kayano je plachá, podprůměrně sympatická dívka, nešťastně zamilovaná do inteligentního-sportovně založeného-milého-hodného-něžného-všeobecně dokonalého spolužáka Yuichiho. I přes svou přirozenou genialitu je ale Yuichi v otázkách lásky tupý a ještě tupější a Kayaniny zamilované oči nevidí. Což vede Kayano k dramatickému a osudovému rozhodnutí – vyzná mu lásku dopisem! (Originální! Tím by ho určitě dostala!). Kdo si myslí, že i přes inteligenční složitost tohoto plánu na něm není co zkazit (stejně jako já), sekl se. Stejně jako se o pár metrů sekla Kayano, když se zavřenýma očima a dojemně svírající v ručkách růžový dopis, vyběhla zpoza rohu a strčila jej pod svému milému pod nos. Jenže on to nebyl její milý, ale vyfintěná kreatura jménem Edogawa Takeru, zatímco Yuichi ničím nedotknut proplul ulicí o pár kroků stranou.
Trapas? Kdyby jen. Kdyby byl Edogawa Takeru normální kluk, asi by se zasmál a šel. Jenže tenhle floutek je rozmazlený synátor ředitele školy, agresor a sadista, který s bandou svých sprejerských nohsledů beztrestně šikanuje celou školu. Vítr z něj mají samozřejmě nejen studenti, ale i učitelé, bezpáteřníci jedni!
Edogawa Takeru má teď v hrsti dopis, Kayano a nic mu neudělá větší radost, než ubohou dívku vydírat a zaměstnat ji jako osobní otrokyni. (Inu, nedivím se mu. Ona je ten typ, který když je mučen, vyvolává ve vás místo lítosti jen škodolibou radost a sympatie k jejímu trýzniteli.)
No, Kayano samozřejmě zuří. V tom souhlasím zase s ní. Já bych taky byla vzteky bez sebe, kdybych najednou musela mladšímu parchantovi a jeho puberťáckým kámošům dělat poskoka, osobního pochlebovače, lízače podrážek (naštěstí ne něčeho horšího), nosiče svačin atakdále.
A pak jednoho hezkého večera Kayanina matka své dceři oznámí, že se vdává. A bere si rozvedeného muže s dítětem. Hurá, Kayano bude mít mladšího bratříčka. Není to paráda? Víc už snad psát nemusím. Její mamča si narazila ředitele školy (Ale vážně ne kvůli prachům! Čestné pionýrské!) a Edogawa Takeru, tvářící se jako pavouk, který právě ulovil extra vypasenou masařku, se už už kvartýruje ke Kayano pod jednu střechu.
Takže teď všichni žijí idylicky na hromádce a zatímco se Takeru svatouškovsky tlemí na novou mamá, může novopečenou sestřičku šikanovat, kdykoliv ho přepadne nuda – čili čtyřiadvacet hodin denně. Ale bohužel… tato manga je romantické drama. R-o-m-a-n-t-i-c-k-é! Lidi, těšte se na telenovelu a úHylové, vy se těšte na telenovelu s incestem. *Teheee* (to aby to mělo i jakousi psychologickou a morální strunu – je etické spolu incestovat, když jsme nepokrevní sourozenci?)
Tak a dost srandy! (Jde se makat!). Akuma de sourou s alternativním názvem Devil does exist, je příběh autorky Takanashi Mitsuby (např. manga Crimson Hero – přečtu, poreferuju, ok?), o celkové délce 11 volume (to se dá), s moc hezkou kresbou a přehledně řazenými okénky.
Můžu ji doporučit každému, kdo si rád přečte nějakou romantickou nenáročnost (dobře, když jsem řekla telenovela, nebyla to nadsázka, ale krutá realita). Pozor, je to čistě holčičí manga… neumím si představit, že by toto četl chlapec, leda by měl hodně silný žaludek nebo hodně ubrečenou náladu. Pokud se mýlím, můžete mi klidně povyrážet zuby à la Takeru (stejně mám protézy ^_^).
Teď asi řeknu něco, co se neslučuje s mými předchozími kecy o soap operách. Akuma de sourou mě bavila, no. Bohužel, jsem vyměklá, ale když ono to bylo tak hezké a romantické a oni se milovali tak čistou a silnou láskou… ach. Pravda, ze začátku měla manga švih, postupem času (a zvláště s Takeruovou přeměnou z rozmazleného šikanátora v ulízaného slušňáka) se jiskra vytratila a z lehce neobvyklé romantické olizovačky se stala prachobyčejná romantická olizovačka. Ne, že by to nebylo fajn, ale grázl Takeru s badass hárem mě bavil mnohem víc než supersensitivní pohádkový princ Takeroušek.
Kromě mangy existuje ještě taiwanský seriál s názvem Devil beside you. S tímto oscarovým veledílem mám zkušenost, bohudík, jen velmi letmou, takže ho raději moc hodnotit nebudu. Viděla jsem celkem čtyři díly ve… ve… ve… Dobře, tak já to řeknu. Ve svatém týdnu! Věříte tomu? Já tedy ne! Jak jsem mohla být tak nezodpovědná! Kdybych se raději pořádně naučila ty zku… zatracené akreditivy, mohla jsem mít maturitu třeba i za 6! *deprese jako Tamaki z Ouramu*. Dobrá, dost řvaní, pokračujeme.
Seriál mě znechutil a mohu ho vřele nedoporučit. V hlavních rolích se objeví Raine Yang jako Kayano (ale tam se jmenuje Qi Yue) a příšerný Mike He. (Pokud je neznáte, máte štěstí, pokud ano, vyjadřuji vám upřímnou soustrast.) Slečna občas nechutně přehrává a Mike nejenže vypadá jako Travolta v době travoltovského boomu, navíc kolem sebe vrhá jeden super mega hypercool pohled za druhým… až jsem se bála, že mě některý z nich trefí mezi 
parohy a pošle k zemi. Zkrátka, pokud mám jmenovat jednoho asijského herce, který na mě na první pohled zapůsobil jako totální dement, je to Mike He, pak asi deset kilometrů nic a pak Tanihara Shosuke (YoroshiQueeeeen z hraného Lovely Compexu).
Abych jen nenadávala, ostatní lidé byli v pohodě, třeba ten chlapec s potápěčskými brýlemi vypadal úplně stejně jako v manze, ale na zlepšení mého dojmu z drama bohužel nestačil.
Možná tomu seriálu křivdím (zde si můžete přečíst recenzi s opačným názorem, se kterou se ale nesouhlasím, kdyby vás to zajímalo ^^). Přece jen po čtyřech dílech těžko soudit. Celý můj záporný názor zapříčinila averze k taiwanskému Travoltovi (fajn, nevím, jak se správně skloňuje Mike He) a musela bych se hodně nudit, abych tomuhle seriálu dala druhou šanci.
Shrnutí: manga ano, drama ne! I když je ta manga patlavě přeromantičtělá, někdy je dobré si přečíst něco nenáročného… a vůbec, tohle nemusíte ani číst, protože vám všechno podstatné dojde jenom z obrázků. ^_^
Shonen-ai - příběh, který obsahuje lásku dvou (nebo více) mužů, ovšem tento vztah je spíše platonický, pohybuje se na hranici přátelství. Vrcholem je objetí nebo polibek. Příkladem shonen-ai je například Yami no Matsuri nebo manga Tokaido Hisame.
Yaoi - druhý vývojový stupeň shonen-ai. Tady už se vyskytují nepokryté sexuální vztahy mezi hrdiny. Může se dále dělit na „soft“ – lehké a „hard“ – tvrdé. Původně zde šlo hlavně o sex, teď jsou naopak v módě yaoi s aspoň nějakým příběhem, i když většinou tento příběh bývá lehce naivní – v praxi jde hlavně o to, dostat hrdiny do jedné postele. Na rozdíl od prachobyčejného gay porna je u yaoi důležité, aby bylo esteticky dokonalé.
Seme - v páru představuje mužský element. V naprosté většině případu je větší a silnější (výjimkou jsou například mangy Mishimy Kazuhiko (Love Neko, Isso mou kutodai), kde seme je vždy ten menší, mladší a na první pohled roztomilejší). Seme je vždy agresivnější, přebírá iniciativu. Mezi jeho záliby patří: zachraňování ukeho, chytání ukeho do náruče (uke totiž většinou neumí normálně chodit, velmi často zakopává a padá), znásilňování ukeho a další.
K sememu musí uke vzhlížet – proto bývá seme nejlepší sportovec, prezident školního parlamentu, geniální student, kapitán pirátů, král, bohatý byznysmen nebo nejlépe všechno dohromady.
Obecně platí pravidlo „čím užší oči, tím víc seme“. Čítankový (a lehce odstrašující) příklad semeho je Somuku Kanou z Prachy došly (obrázek).
Uke - opak semeho. Uke je holčičí část páru a nezřídka jako dívka i vypadá. Je menší než seme (o hlavu až o dva metry), slabší, stydlivější, podřízenější, nešikovnější. Nebývá moc sportovně založený ani chytrý, protože pak by neměl na semem co obdivovat. Nemá příliš vyvinutou motoriku, dokáže zakopnout na rovné asfaltce, aby ho seme mohl chytat do náruče a dojemně chránit. Uke semeho odmítá, ale k ničemu to není – seme se totiž nezalekne násilí, pokud mu uke nechce dát dobrovolně. Je to vždy uke, kdo si po vášnivé noci / ránu / dopoledni / poledni / odpoledni /večeru.. tři dny pořádně nesedne.
Uke mívá široce otevřené oči a Naivita se v jeho případě píše s velkým N.
Samozřejmě mohou existovat zlaté výjimky potvrzující pravidlo. Občas se vyskytne i uke fyzicky i psychicky silnější, agresivnější a dominantnější než seme (The tyrant who fell in love) a seme je pak nucen jej napumpovat drogami, aby si jej podmanil. Takový uke si už feťácký dýchánek nechce zopakovat a příště se raději podřídí dobrovolně.
Klasickým příkladem ukeho je Ito Keita z Gakuen Heaven (obrázek) nebo silně odstrašující Ayase z Prachy došly (obrázek).
Další doujinshi - v pořadí už druhé graymanovské. A zase Yuullen (Proč tenhle pairing překládám, když ho zrovna nemiluji, chápete to? Já tedy ne... a Lavi evidentně taky ne - a chudák navíc zůstal na ocet :). Tohohle doujinu si važte, skoro jsem na něm ztratila nervy, vážně, rozčilovala jsem se s ním snad dva měsíce. A mimochodem, zdaleka není tak nevinné jako to předchozí, objeví se tam dokonce jeden penis (ale je dobře schovaný, já si ho nevšimla při prvním přečtení ani při druhém přečtení a dokonce ani při čištění scanů) - co z toho plyne: čtenářky 15+, nechci tu nikoho morálně kazit.
“Zrovna jsem se procházel v suprové bundě jako Mike Jagger, když přede mnou zastavila kočka v Alfa Romeu. Řekla, že pracovala jako supermodelka a přistěhovala se z Tokia. Teď pracovala v baru v Nakatsu. Prosila mě, abych hrál jejího nemocného bratra, protože se potřebovala rozejít se svým mecenášem – což byl mimochodem boss celého podsvětí. Samozřejmě jsem přijal…
A večer mi řekla: ,Protože jsi mi pomohl, můžeš mě mít. A aby to nebylo málo, dám ti i svoje Alfa Romeo.´.“
„Ale to je lež. Viděl jsem film, kde se stalo úplně to samé.“
„Jo… je to lež.“
Přímořské městečko Sasebo, prefektura Nagasaki, rok 1969. Válka ve Vietnamu je v plném proudu, Amerikou hýbou květinové děti, rocková hudba a John Lennon, jen Japonsko se nudí. A ze všech Japonců se nejvíc nudí Ken, hyperaktivní středoškolák a partička jeho kamarádů. Irituje je americká základna v Sasebu a hlavně plot kolem ní, který se nedá přelézt. Ostře vystupují proti válce ve Vietnamu, ale ne z ideologických důvodů, nýbrž aby na sebe upoutali pozornost krásných spolužaček. Chtěli by být jako Che Guevara. Chtěli by nosit bundy jako Mike Jagger. Chtěli by poslouchat rock´n´roll. Chtěli by divoké festivaly, jaké bývají v Americe, protože se tam lidé mohou válet v bahně a holky svlékat do půl pasu.
Jenže za každý sebemenší prohřešek je čeká bití od násilnických učitelů a největší vzrůšo, které je v dohledné době čeká, je školní spartakiáda. Chce to změnu, chce to trochu rozproudit vzduch.
Co třeba zkusit uspořádat školní festival na způsob těch amerických? A co takhle natočit studentský snímek a obsadit do hlavní role jednu hodně milou spolužačku? A když už jsme u toho dobrodružství – co třeba v noci zabarikádovat školu a počmárat ji buřičskými a rebelantskými nápisy? (Chceme jednodušší písemky z matematiky!).
Sixty nine je příběh jednoho školního roku, slepený z několika epizod, které na sebe více či méně navazují. Chlapci jsou ovlivněni bouřlivým děním ve světě a chtějí provést aspoň malou soukromou revoltu – což vrcholí barikádou školy, ale rozhodně nekončí. Ba naopak, tím celé dobrodružství začíná. Film vlastně nemá žádný zvláštní děj, tím víc se zaměřuje na postavy. Ty jsou tady všeho všudy tři, které si zapamatujeme – ale to bohatě stačí, protože přinejmenším Kena si budeme pamatovat až do smrti.
Iwase Manabu je trochu chudák. Je spíše přízemní a nerad by se namočil do problémů, neumí moc rychle běhat a je v partě prakticky jen proto, aby ostatním kupoval kávu – přičemž na něj samotného nikdy nezbyde. Moc pěkně jej zahrál Kanai Yuta.
Yamada Tadashi, kterému nikdo neřekne jinak než Adama, je chytrý, tajemný, rozumný, revolučně smýšlející, nemá rád zbytečné machrování, ale zároveň by pro kamaráda strčil ruku do ohně. Když se pro něco rozhodne, tak si za tím jde. Mluví příšerným dialektem, rád čte, mluví neslušně o dívkách s brýlemi a nepozná, kdy se dostane za hranici slušnosti. Hraje ho Masanobu Ando (Battle Royale, Akakage, Nightmare Detective) a co je na tom zajímavé – i když mám tohoto herce celkem nakoukaného, nepoznala jsem ho. Asi budu potřebovat silnější brýle. ^_^
Yazaki Kenichi alias Ken alias Tsumabuki Satoshi (představitel) – hyperaktivní a prolhaný šílenec a problémový chlapec v „dobrém slova smyslu“. Film bych možná nedoporučovala zarputilým Tsumabukiho fanynkám (nevím, jestli v ČR nějaké jsou, ale četla jsem nějaké zahraniční komentáře, že (citace) „je to příšerné, úplně jsem si o Satoshim zkazila dobré mínění, fujky!“ (konec citace)). Pravda, pokud jste si mysleli, že Tsumabuki Satoshi je jemný, dobře vychovaný mladý muž a chcete si to o něm myslet i nadále, Sixty Nine asi nebude nejlepší volba. Ale za sebe musím říct, že jeho Ken je úžasný. A víc než jen 
úžasný, je dokonalý a okamžitě se vyšplhal mezi moje nejoblíbenější filmové postavy – a ne kvůli tomu, že by se mi líbil fyzicky, v Sixty nine opravdu není stylizovaný do pózy lamače dívčích srdcí, jako tomu bylo třeba v Dororu. Spíše naopak. Ale Yazaki Kenichi v jeho podání mě dokázal strhnout. Měla jsem chuť vyběhnout, hystericky se smát a stavět se na hlavu. Dokonce jsem litovala, že u nás ve škole je poměrně klid a není tam proti čemu rebelovat ^^.
Jak jsme si řekli, děj se odehrává v roce 1969 a to jsou léta hudby. A právě hudba je to, co vás na filmu zaujme snad nejvíce. Skvělé stylové skladby dokonale podkreslují naprosto banální situace a dělají z nich něco nezapomenutelného. Co může být uchvacujícího na tom, když někdo běží po schodech s hasičákem? Nic. A co je uchvacujícího na tom, když někdo běží po s hasičákem a do toho hraje oplzlá japonská odrhovačka pouštěná ze školního rozhlasu? Všechno. Nezapomenutelný zážitek. Například scéna, kdy Ken hází na jakési prevíty 
plechovky s barvou, by se měla zapsat do zlatého fondu světové kinematografie.
O Sixty Nine jsem si nedělala velké iluze, ale takhle nadšená jsem už dlouho nebyla. U filmů (respektive „filmům“) se směju často, ale kdy jsem se upřímně smála u komedie, to už si nepamatuju. A Sixty Nine nemám co vytknout. Je to nádherný film jak po obsahové, tak po estetické stránce. Má skvělý humor, skvělé hrdiny, skvělou hudbu a vůbec.. myslím, že už toho chválení bylo dost, abych vás ještě neodradila. ^_^ A hlavně je to film, který se hodně těžko popisuje. Prostě se musíte podívat. M-U-S-Í-T-E! ^_^ Nerada lidi do něčeho nutím, ale tohle je výjimka potvrzující pravidlo.
A nejdůležitější věc: pokud jsem vás tímto nadšeným výkřikem do tmy nalákala, Sixty Nine lze stáhnout zde.
P.S: Pokud byste náhodou narazili na soundtrack - víte, komu to máte říct jako prvnímu. Mně! ^_^
Ve středověku (respektive v nějaké fiktivní době podobné středověku) se to v Japonsku řezalo hlava nehlava. V potocích místo vody tekla krev, na polích hnily mrtvoly. A stalo se, že jeden hodný pán jménem Daigo Kagemitsu, toho času vojevůdce a lord jedné ze znepřátelených stran, už nemohl vydržet, že nedokáže svého protivníka Kanayamu srazit na kolena a odhodlal se k ošklivému kroku. Uzavřel smlouvu s démony. Ti mu přislíbili vítězství a vládu a on jim za to dá svého syna. Tedy ne celého. Stačilo jim 48 kousků chlapcova těla, které si rozdělili mezi sebou. Když se "zbytek" dítěte narodil, nebyl to moc vábný pohled. Proto matka poslala miminko v košíku po řece a doufala, že tím se všechno zamete pod koberec.
V této chvíli by jistě bylo originální, kdyby chlapce třeba sežraly ryby - jenže to by nebyla žádná fantasy. Takže originální nebudeme. Zmrzačené miminko vytáhl z vody čaroděj Jukai a rozhodl se mu pomoci. Vzal děcko domů, pak zašel do sousední vypálené vesnice, posbíral pár mrtvol (domů si je donesl v nůši na zádech) a z nich ušil dítěti tělo. Samozřejmě nesmrtelné, samouzdravovací a vybavené pěknými vychytávkami, třeba sundávacími pažemi s ukrytými čepelemi. A chlapec, ač zůstal hluchý, slepý a němý, mohl alespoň žít.
Uplynulo 20 let. Z prokletého mrzáčka je dospělý muž (a musím podotknout, že mu adoptivní táta ušil skvělé tělo ^_^). Teď je potřeba ho poslat za nějakým dobrodružstvím, takže starý čaroděj jde z cesty (čti: umírá) a mladý Hyakkimaru má volné ruce pro vykonání své pomsty. Je třeba vybít všech 48 stvůr, získat zpátky ukradené kousky, vyřešit nějaké ty rodinné vztahy a najít si holku. Na 139 minut stopáže je to víc než dost. ^_^
Dororo je zbrusu nový vysokorozpočtový snímek z roku 2007, který vznikl na motivy stejnojmenné kultovní mangy Tezuky Osamu. Točil se na Novém Zélandu, takže japonskými exteriéry se moc nepokocháte. Stál kolem 40 milionů dolarů, ale těžko říct, kde ty prachy jsou - ve zvláštních efektech rozhodně ne.
Po počátečních peripetiích ohledně Hyakkimaruovy minulosti se mladý samuraj nedobrovolně spřáhne s odrzlou zlodějkou Dororo a společně se vydávají na lov démonů. Právě ti jsou jeden z aspektů, které vás zaručeně pobaví. První dvě nebo tři nestvůry ještě celkem ujdou. Jsou trochu směšné, ale dají se snést a dokonce s odřenýma očima i brát vážně. Pak nastoupí na scénu gumový skákající ještěr, který jako by utekl z pod meče nechvalně proslulému seriálovému Zaklínači, musíte si dát kuřpauzu, abyste to trochu rozdýchali. Co si budeme povídat - vizuální stránka je zdaleka nejslabší stránkou Dorora. Je to jako byste sledovali trikový film ze 70. let. Z Krakena šel větší strach.
Co ale filmu nelze upřít - i přes hrůzné laciné efekty jsem se bavila. Je to totiž snímek zábavný, ne-li přímo srandovní. Děj skvěle odsýpá, obsahuje na japonské poměry podprůměrné množství diskuzí o ničem a o nesmrtelnosti veverky, hlavní hrdina předvádí pěkné "matrial arts" a jeho katany jen sviští (jen škoda, že nemůže kopat do lepších věcí než gumový ještěr), dělá ultra drsňácké pózy a vrhá dramatické podhledy se zapadajícím sluncem v zádech a celé je to pěkně naivní, nenáročné a oddychové. Během prvního dílu (ano, chystají se další dva. Zbylo totiž ještě 24 démonů) získá zpátky ruku, oči, ucho, nohu, játra (pěkně je vyzvrací), hlasivky, srdce a soudě podle posledních pěti minut i nějaké ty soukromější partie. Autorka jedné anglické recenze řekla, že by bylo velmi zajímavé sledovat, jak mu roste třeba mozek. V tom případě by prý s koupí lístků na další díly neváhala ani vteřinu. V tomto s ní naprosto souhlasím.
Z herců si zapamatujte hlavní dvojici, protože oba z plátna prakticky neslezou a ostatní postavy (moc jich není) se žalostně choulí v jejich stínu. V hlavní roli uvidíme Tsumabuki 
Satoshiho, znát ho můžete například z dorama Orange Days nebo filmů 69 či Josee, the tiger and the fish.. Nebudu se raději zmiňovat o tom, že je ďábelsky sexy, protože jestli mě aspoň trochu znáte, tak vám musí být jasné, že na film se škaredými herci bych se nedívala ^_^. Naštěstí není jen hezký, ale umí i dobře hrát, zvláště potom, co mu narostou oči a už nemusí dělat slepého.
Hlavní hrdinku si zahrála Shibasaki Kou, známá třeba z brutálního Battle Royale. Se Satoshim také hrála ve skvělém romantickém dramatu Orange Days. Její postava je sice poněkud otravná (Můj bratr na její adresu řekl: „Jednou by mi takhle zařvala do ucha a zabil bych ji.“), ale se zamlklým Hyakkimaruem dobře ladí. Mluví o sobě v mužském rodě a nosí prazvláštní sukni, která se jí nevyhrne ani když lítá vzduchem hlavou dolů. Z dalších ubožáčků, kteří si ve filmu štěkli jsou to hlavně Yoshio Farada jako čaroděj Jukai nebo Kiichi Nakai alias Daigo Kagemitsu, hlavní záporák a Hyakkimaruův biologický taťka.
Sečteno a podtrženo - nečekejte Pána prstenů, dechberoucí 
oblety monstrózních budov a mrazivé orchestry. Dororo je spíš komediálně laděný snímek, který rozhodně není čím, za co se prohlašuje (za velkolepou epickou fantasy), ale potěší a hlavně pobaví. No řekněte, komu by se nelíbil čaroděj, kterému z nůše trčí všemi směry oškubané ruce a nohy? Navíc má hezký soundtrack a úvodní píseň FAKE v podání kapely Mr. Children byla v Japonsku nejposlouchanější skladbou roku.
Pravdou je, že kdybych měla vzít v potaz všechny aspekty (jako efekty, předvídatelnost zápletky) tohoto „díla“ a objektivně je zhodnotit, bylo by to s bídou na 50 %. Ale mě to bohapustě bavilo. Dokonce i podruhé a potřetí (při překládání jsem na to musela kouknout víckrát). A navíc filmů žánru fantasy není zase tolik, abychom si mohli vyskakovat. Chce to jen větší toleranci ke gumovým příšerám, gumovým zbraním a podobně. Já ji měl a těch dvou hodin jsem ani v nejmenším nelitovala a z tohoto, čistě soukromého hlediska, dávám devět hvězdiček z deseti. ^_^
Kdo by se na takovou sexy bishinku v nekomimi netěšil.
Aby toho nebylo málo. Jestli si myslíte, že všechno s neko
Tak, stručný obsah máme z krku a teď si něco povíme o manze
samotné. Má jediné volume (7 kapitol, z toho dvě extrovky – krátké příběhy
na podobné téma, které s hlavní dějovou linkou nijak nesouvisí) a autorkou
je Kazuhiko Mishima. Přeložená je celá a stáhnout si ji můžete na stránkách
skupiny Doki
doki
Pravdou je, že tato manga je
prakticky neznámá. Dokonce jsem ji nenašla ani na animenewsnetwork.com. Jak
jsem se k ní dostala? Trnitě, jako vždy. V emailu mě na ni upozornila
Marion, ale já na to nejdřív koukala dost skepticky (jako vždy). Přece jen,
číst veledílka, co mají v názvu slova jako „love“ nebo „lovely“ nepatří k mé
drsňácké image! ^^ <= vtip.
Když jsem se dozvěděla stručný
obsah, znechutilo mě to ještě víc. Ač mám nejrůznější úchylky, fetiš na kočičí
převleky mě naštěstí úspěšně míjí. A kluk v nekomimi – představila jsem si
zrůdu ve stylu Ayaseho z Okane ga nai a neudělalo se mi zrovna
volno.
Jenže…
Protože yaoi není nikdy dost, smilovala jsem se a Love Neko jsem
si na zkoušku stáhla. A to jsem měli vidět, jak se mi hned na první stránce
rozzářila očka! (Vánoce hadr).
Zaprvé, je nádherně, přehledně a
čistě kreslená (nemusíte tam půl hodiny hledat, kdo zrovna co říká nebo kdo
koho křísl po palici).
Zadruhé, bishíci jsou víc než
luxusní. Nejen Necoco (u kterého se to čeká, když byl navržen tak, aby jeho
vzhled uspokojil i nejšílenější otaku), ale i od ostatních postav lze zrak
odrhnout jen s notným úsilím.
Zatřetí, charaktery, hlavně pak
Necoco. V jednu chvíli roztomilý k zoufání, hned nato prolhaný,
agresivní, násilnický bastard, zcela se vymyká tomu, co si představujeme pod
pojmem „klučina v nekomimi.“ Kdyby aspoň polovina všech manga postav měla
podobně zajímavý charakter jako tenhle robot, nebylo by si na co stěžovat. A
navíc, je to seme ^_^.
Yabuki Eiji je naproti tomu správný ňoumič, nechce s robotím
klukem nic mít a aby si uchránil svou nevinnost, nezdráhá se používat ani
zákeřná komba stylu „loket v bradě“, „čelo“ nebo „prsty v nose“.
A čtvrtý a nejdůležitější bod:
Love Neko je:
A sice komedie dost brutální. Je
na ní k smíchu úplně všechno. Zápletka, děj, postavu, jejich obličeje,
hlášky i motivace. Nedoporučuju u čtení nic jíst ani pít. Hrozí akutní
nebezpečí poprskání monitoru, v horších případech zadušení a smrt.
A ještě jedna věc – je to
yaoi!
Nikoliv shonen-ai, ale Y-A-O-I.
To znamená, že pokud vám nebylo 18, nečtěte to! (Je mi jasné, že stejně budete,
ale musím touto větou ulehčit své morální zodpovědnosti). Pro ty ostatní (kteří
už můžou): dávám devět hvězdiček z deseti (mohlo to být delší T__T) a
ještě jednou se omlouvám Marion, že jsem jí nevěřila a celé manze, že jsem ji
odsuzovala dřív, než jsem si ji vůbec přečetla.
(Je to pravda. Love Neko jde to Taylořina
TopTen žebříčku).
VOLUME 1
Kapitola 1 - Světlo zářící v temnotách I.
Kapitola 1 - Světlo zářící v temnotách II.
Kapitola 2 - Vlasový útok
Kapitola 3 - Oslnivý svět
Kapitola 4 - Ah! Vzpomínky na temnotu
Kapitola 5 - Kráčet do světla
VOLUME 2
Kapitola 6 - Sunako vás vítá
Kapitola 7 - Šťastné a šílené... Vánoce
Kapitola 8 - Předvečer posledního dne v roce. Sunako se mění v dámu?
Kapitola 9 - Lázně, sníh, květiny a vrah (část 1)
VOLUME 3
Kapitola 10 - Lázně, sníh, květiny a vrah (část 2)
Kapitola 11 - Nepřítelem jsou zkoušky? Nebo Takano?
Kapitola 12 - Násilnická a bouřlivá dívka
Kapitola 13 - Hostina pro nádherné
Kapitola 14 - Jsem jednička
