Twisted fairytales

Život je krutý. Jen si to představte. Je vám 12 let. Vaše matka je šílená hysterka, která vás při sebemenší příležitosti mlátí jako psa, otec už jí měl plné zuby, takže vás opustil a jediný, kdo se o vás jakž takž zajímal, byl váš starší bratr, jenže toho záhadný vrah brutálně upálil přímo před vašima očima. Není proto divu, že trpíte depresemi, vyhýbáte se ostatním lidem a máte tak trochu pokřivený pohled na celý širý svět. Toužíte sice po lásce, ale zároveň toužíte před světem utéct a uzavřít se do temných hlubin vlastní duše, což se vám docela daří. Pokud jste vůbec někdy v životě žili jako normální dítě, už si na to nepamatujete. Bez psychiatra nedáte ani ránu, ale to si samozřejmě nepřipouštíte. Tak co, vžíváte se do situace? Nezapomínejte, že je vám pořád 12 let, chodíte do šesté třídy.

Právě v okamžiku, kdy se snažíte synchronizovat (blbé slovo, já vím) se s novou školou, novými spolužáky, kteří se s vámi snaží proti vaší vůli stůj co stůj seznámit, vzdorujete jedné obzvlášť otravné spolužačce, která se do vás zamilovala, začne se vám věšet na paty podivný dlouhovlasý frajer s brýlemi, který kouří jedno cigáro za druhým a už je dospělý. (Abych to uvedla na pravou míru – ve světě Loveless mají všichni jedinci bez sexuálních zkušeností rozkošná zvířecí ouška a ocásek.) Už to nemůžete vydržet, takže se slušně optáte, co po vás ten kretén chce. A on vás s klidem informuje, že vás miluje. ostatně větou „Miluji tě, Ritsuko!“ vám odpovídá na všechny vaše případné dotazy a to i takové, jako: „Kolik je hodin?“, „Co je dneska za den?“ nebo „Přestaneš už konečně kouřit v mém pokojíčku?!“. Také vám přísahá, že splní všechny vaše rozkazy a bude vám věrně sloužit. Kromě toho se vás systematicky pokouší připravit o vaše milovaná ouška a ocásek a také ví něco o vraždě vašeho bratra, ale tvrdošíjně vám odmítá prozradit podrobnosti, i když na něj jdete přes ony zmiňované rozkazy. Takže se naštvete, vyhodíte ho z domu s rozkazem, ať už k vám ani nepáchne, jenže on vás skutečně poslechne a vy jste z toho zase na nervy. Nenávidíte ho za to, že vás miluje a zároveň za to, že uposlechl vaše přání a odešel. Nenávidíte ho a zároveň už bez něj nemůžete být. Zdá se vám to málo zmatené? Tak čtěte dál.

Jak už jsem řekla, život je těžký. Nedovedu si představit, že by si někdo chtěl vyměnit místo s malým Ritsukou, samozřejmě kromě fantatických (nechci psát „vypatlaných“, protože to by se mohl někdo urazit) fanynek sexy Soubiho, onoho pedofilního šílence, o kterém jsem právě psala. Je to právě Soubi, kdo obrátí už tak dost pomatený Ritsukův život naruby. Uvede ho do tajemného světa kletbových soubojů, kde spolu vždy bojují dva páry v jiné dimenzi, za pomocí útočných a obranných kouzel. První z dvojice – Fighter, je už podle názvu ten v popředí, snaží se pomocí zaklínadel a kleteb porazit protivníka a zároveň chránit druhého z dvojice – Sacrifice. Ten se sice drží zpátky, ale je neméně důležitý než Fighter, protože na sebe bere všechny Fighterovy bolesti a zranění a bez něj by měl Fighter jen polovinu síly. Tady se ukáže propojení mezi Ritsukovým bratrem Seimeiem a Soubim. Seimei byl totiž kdysi Soubiho Sacrifice. Než zemřel, rozkázal Soubimu, aby se o jeho malého brášku postaral, což Soubi musel uposlechnout…

Z předchozího odstavce by se mohlo zdát, že se jedná o akční anime, ale bohudík tomu tak není. Není to ani detektivka, i když hledání Seimeiova vraha v příběhu hraje velikou roli. Loveless je hlavně psychologické drama o hledání sama sebe, lásce, přátelství a překonávání děsivých traumat z minulosti. Snad jediná postava, která tu není psychicky narušená, je Soubiho kamarád ze školy, Kio. Všichni ostatní v čele s Ritsukou jsou téměř zdeprimovaní blázni a antropomorfní personifikace hromádek neštěstí. Všichni se musí vyrovnávat se svou minulostí a rozhodnout se, jestli utečou a jejich budoucnost bude stejně trpká, nebo budou bojovat a zahlédnou ono pomyslné blýskání na lepší časy. Celý příběh je prodchnut otázkami, jako „Co je to láska?“, „Proč lidé milují?“ nebo „Jaký je smysl života?“ Ano, tady se nejedná o nic jiného než o hledání lásky, přátelství a smyslu života. Ale mají hrdinové šanci něco takového vůbec najít? To je právě to, čím Loveless mezi ostatními anime, mimo jiné, vyniká. Je to dokonale prokreslená psychologie postav. Dalo by se říct, že v tomhle směru je Loveless nejlepší anime, kterou jsem kdy viděla.

Ale nejen kvůli psychologii Loveless stojí za vidění a tím se dostávám právě k technickému zpracování. Musím se s hanbou přiznat, že tento seriál jsem celý viděla na youtube a jistě všichni dobře víte, v jaké kvalitě tamní videa jsou. Ale i přes místy mírně rozkostičkovaný a rozmazaný obraz jsem musela obdivovat krásu hrdinů (dobrá zpráva pro ty, kteří nesledují anime, pokud tam není aspoň jeden bishonen – tady jich máte na výběr hned několik a všichni jsou na vysoké úrovni ^_^) a také úžasné provedení kletbových soubojů. Ono udělat akční sekvenci tak, aby nerušila lyrický ráz celého příběhu přílišnou akčností asi není nic jednoduchého, ale tady se to stoprocentně povedlo. K tomu si přičtěte příjemnou hudbu, která dokonale prokresluje danou scénu, ať už tragickou, žertovnou nebo milostnou a skvělé hlasové obsazení a máte tady anime, která si zaslouží stoprocentní ohodnocení.

Snad bych nakonec mohla varovat, že se jedná o shonen-ai a také trochu shojo-ai (ano, máme tady i jeden lesbický pár), což nemusí být každému po chuti. Je sice pravdou, že shonen-ai je celkem neškodný žánr, kde se nikdy nepřekračuje hranice polibku, ovšem když je jednomu z dvojice dvanáct let a druhému dvacet, přičemž ten starší se vůbec netají svou slabostí vůči malým roztomilých chlapečkům, to už by mohlo někoho pohoršovat. Dokonce jsem kdesi četla, že nějaká americká recenzentka, která má dvanáctiletého syna, prohlásila, že takhle nechutnou anime ještě neviděla. S klidným svědomím ale mohu říci, že taková hrůza to rozhodně není. Těm, kteří mají žánr shonen-ai rádi, to rozhodně vadit nebude a ti, kterým jsou homosexuální vztahy dvou mužů proti srsti, se na to stejně dívat nebudou. A jako uklidnění tu mám ještě jednu zprávu: ačkoliv to ze začátku vypadalo, že Ritsuka přijde o svá nevinná ouška nejpozději do páté epizody, honosí se s nimi i na konci seriálu, takže k žádným nepravostem nedošlo. ^_~

Adrian Clay - na první milý tuctový učitýlek ze základní školy, jeho druhá tvář je však mnohem hrůzostrašnější a temnější, než by si kdokoliv dokázal představit. Kdybyste se ho zeptali, co opravdu nemá rád, tak vám odpoví, že jsou to lidé, kteří za peníze prodávají své tělo. Nemá je rád natolik, že se za pochmurných nocích toulá temnými ulicemi a hledá mladé prostituty. Pokaždé je oslepí a zaváže jim oči. A pak ubodá k smrti. S nikým nemá slitování. Vrah, zvaný "Slepec" je postrachem všech nočních obyvatel v Los Angeles. Každá mince má i odvrácenou stranu a ta Adrianova je opravdu ultimátní. Kdybych chtěla být vtipná, tak napíšu, že Adrian Clay vede skutečně zábavný a dobrodružný noční život, ale protože zrovna u téhle recenze vtipná být nechci, tak si představujte, že jsem se o ničem takovém nezmínila.
Jedné půvabně noirové noci se však stane to, čeho se milý Adrian dlouho obával - a to je přítomnost svědků. Adrian uteče, ale protože některé věci se zkrátka stát musí, vrah na místě ztratí zvířecí známku svého leguána. Ano, i s adresou majitele. Zvedne ji mladý Lawrence Hill - jeden z těch, kteří se živí vlastním tělem. Lawrence je ale podivný týpek, nejenže svůj nález nepředá policii, ale i přes hrozící nebezpečí Adriana vyhledá. Adrian samozřejmě chce svědka odstranit. Jenže Lawrence, chlapec s podivnýma očima, toužící po přátelství a lásce, se očividně vraha ani smrti nebojí. Chce utéct od způsobu života, jaký vede a v Adrianovi vidí klíč. Ani chladnokrevný masový vrah nedokáže zabít chlapce, který v něm vidí naději a díky němuž i on sám získal naději, že není na tomhle světě sám. Díky němuž má konečně pocit, že někomu za něco stojí. Zrodí se snad mezi nimi láska? Nebo je to jen zoufalá touha dvou ztracených existencí někam a někomu patřit? Má vůbec tenhle vztah mezi nešťastnými lidmi nějakou naději? A co je to vůbec láska?

Boys next door je takovými otázkami přímo přeplněný. Je až neuvěřitelné, jakou hloubku dokázala Kaori Yuki nacpat do pouhých tří krátkých kapitol (jedná se o onevolumovku). Boys next door není jen milostné yaoi, je to nervydrásající, neuvěřitelně temný a depresivní příběh, obsahující všechny přísady skvělého dramatu - ať jsou to traumata z dětství, úzkostlivé pocity samoty a šílenství, náznaky schizofrenie, zoufalá touha po lásce, brutální vraždy, prostituce a zločinecké podsvětí, které své pařáty natahuje dál, než je pro hlavní hrdiny zdrávo. Už od začátku je jasné, že tahle story nemůže dopadnout dobře. Přiznám se, že tyhle depresivní a nešťastné příběhy nemám moc ráda. Nerada brečím. Tahle manga je však jiná. Je v ní cosi jiného, než primární plán rozplakat čtenáře. Je v ní hloubka. Je v ní něco, nad čím musíte ještě pěkných pár dní přemýšlet. Nejde vám z hlavy. Budete ji číst dokola a dokola, ve snaze ji úplně pochopit, ale... jde ji vůbec úplně pochopit?

Naposledy jsem takhle brečela před osmi lety, když umřel můj první pes. Jasně, je to pořádně blbé přirovnání, ale je to tak. Musím dát 100 %, ale také vás musím varovat - nečtěte tuhle mangu, pokud nemáte skutečně silnou povahu, pokud nejste opilí a pokud nejste smíření s hysterickým záchvatem pláče a několika hodinovou/denní depresí, která bude s téměř stoprocentní jistotou následovat. Protože je "jediný způsob, jak tě milovat je - zabít tě."

Mudo Setsuna má ve vlastním hnízdě, jak se říká, pořádně naděláno. On je tak trošku zosobněný problém. A není to jen skutečnost, že je mu 16 a puberta s ním cloumá na všechny strany… tedy, spíš jenom na ty špatné strany. Často se pere. Většinou nedobrovolně. Ale jeho nevinný roztomilý obličej nějakým způsobem přitahuje agresivitu školní bandy zfetovaných flákačů, za což si tahle parta zaslouží titul nejblbějších šikanátorů roku, protože pokoušet se zmlátit Mudo Setsunu je jako jít na exkurzi do krocaní farmy v červených hadrech. Sám chlapec si není tak docela jistý, co se s ním při rvačce pokaždé stane. Ví jen to, že v oči se mu zatáhnou šílenstvím a kdyby neomdléval při pohledu na krev, mrtvoly jeho protivníků by poměrně brzo vychládaly v městských stokách. Ano, Mudo Setsuna by skutečně byl schopen zabít. Je tu ale ještě jedna věc, která vždycky stoprocentně zchladí jeho rozbouřené hormony a sice hlas jeho mladší sestry, Mudo Sary. Ta má zase velice inteligentní zvyk na něj povykovat vždycky uprostřed rvačky a pak bezmocně pištět, když ochablý brácha dostává nakládačku. A právě rozkošná Sara s blonďatými vlásky a andělskou tvářičkou je další Setsunův problém. Je totiž tak krásná, že vzbuzuje touhy i ve vlastním bratrovi. Ano, Mudo Setsuna je zamilovaný do vlastní sestry. Vždycky byl. Jeho strašlivé tajemství zná jen jeho matka, která svého synka považuje za devianta a zrůdu (a řekněme, že má ta stará moudrá žena pravdu) a preventivně se s otcem svých dětí rozvedla už jak byli malí, aby Setsunu dostala z baráku a svou milovanou Saru před ním ochránila. Jenže tohle rozdělení nebylo k ničemu a děti se spolu stejně tajně vídají – zatím ale ve vší poctivosti. Pak je tu ještě jeden člověk, který tuší, co asi Setsuna před ostatními skrývá. Je to jeho jediný kámoš, o pár let starší Sakuya Kira, děsný floutek, povaleč, ochlasta, děvkař, ne tak docela lidská bytost a jediná Setsunova duševní opora. Dalo by se tedy říct, že Mudo Setsuna si stihl za pár let nahnojit tak, jak většina ostatních normálních lidí nedokáže za celý život.
Jenže jak se ukáže později, Mudo Setsuna není zas tak obyčejný člověk. Začne si to uvědomovat, když se mu na paty přilepí dvě podivná individua, systematicky se snažící jen zabít (většinou shazováním různě těžkých věcí z různě vysokých pater), prý proto, aby probudili Alexiel. Jenže kdo je Alexie? Tady je třeba vrátit se v příběhu na začátek.

Začátek, který má své kořeny v pradávnu. V době, kdy se andělé rozhodli navěky skoncovat se samotným Pandemoniem. A že to byli andělé trochu jiní, než ti s tlustýma prdýlkama, co nám je v dětství hustil do palice pan farář v náboženské výchově. Při pohledu na tyhle kreatury člověk drží palce těm dole, těm, co mají rohy a vidle. Andělé neměli s pekelným lidem žádné slitování – bez mrknutí oka vraždili pekelné děti a znásilňovali pekelné ženy. Bylo jen otázkou času, kdy se jim někdo vzepře. Znechucená počínáním vlastního lidu se postavila do čela pekelné armády Alexiel, jeden z nejmocnějších andělů, ta, která jim kdysi vládla. Bohužel, Alexiel svůj boj projela na celé čáře, její duše byla vytržena z těla a to pak, spoutáno v řetězech, bylo uvězněno na věčné časy.
Zůstali jí dva věrní – jízlivý démonek Kurai, který je ve skutečnosti pekelná princezna převlečená za kluka (ono být dívkou se jí moc nevyplácelo, zvláště proti přesile nadržených andělů v náladě schopné přefiknout i týden mrtvou ovci) a sexy démonka v nevkusných, ale svůdných šatech, Arakune, která je pro změnu zas transvestita, který ještě nenašel vhodného chirurga schopného přišít nějaké proporce nahoře a uříznout nějaké proporce dole, což má za následek, že její falešná prsa se čas od času trochu posunou tam, kde nemají co dělat. Tahle dvojka si tedy dala za cíl Alexiel najít, oživit a osvobodit, aby mohla dokončit svou pomstu vůči mocnostem nebeským.
To znamená nejprve najít člověka, do kterého se Alexielina duše vtělila. A všechny stopy směřují k podivnému cholerickému chlapci s aurou andělských křídel a sžíravou touhou vůči vlastní sestře. Dochází, děti, dochází?

Právě proto se snaží Kurai s Arakune dostat nebohého Setsunu do ohrožení života, protože věří, že chlapec v sobě najde Alexielinu moc, když mu bude na hlavu padat klavír shozený z desátého patra. Jenže Setsuna je hodně kvalitní ignorant, nejenže z výšky letící předměty nedrtí nebeskou silou, ale raději jim jednoduše uhne, navíc nechce slyšet ani slovo o tom, že je do něj vtělená ženská s ohnivým mečem, která jediná může zachránit pekelnou říši ze zkázy.
Bohužel, pokud chce přežít, bude se muset nové úlohy chopit hodně rychle. Bůh totiž upadl do regeneračního spánku a rozežraní andělští hlavouni, které teď nemá kdo hlídat, se mezi sebou perou o obláčky (proč mi to tak připomíná domácí politickou scénu?). A navíc byl na svět přivolán Alexielin protějšek, její dvojče, anorganický anděl Rociel, který ze všeho nejvíc touží po třech věcech – po zrcadle, aby mohl obdivovat svou krásu, kdykoliv na to dostane náladu, potom po pochlebovači, který mu bude 24 hodin denně připomínat, jak je krásný a v neposlední řadě také po své sestře Alexiel, kterou zároveň miluje i nenávidí. I on chce ze Setsuny duši své sestry dostat ven, jenže ne tak kamarádskými způsoby, jako Kurai s Arakune. Rociel se na rozdíl od nich nerozpakuje ubližovat lidem v Sestunově blízkosti. A moc dobře ví, že Setsunovo jediné slabé místo je jeho životní láska a zároveň vlastní sestra, Mudo Sara.

Angel Sanctuary je nesmírně rozsáhlá shoujo manga autorky Kaori Yuki. Manga má 20 knih a obsahuje neuvěřitelnou řádku postav a dějových zvratů. Proto působí trochu jako studená sprcha nebo hodně blbý vtip skutečnost, že anime má pouze tři půlhodinové díly. Kdo to uvidí poprvé, neuvěří. Já taky nevěřila. Ale opravdu, skutečně existují jenom tři epizody.
Tahle anime je jen neucelená, neukončená upoutávka na mangu. Příběh anime končí asi v první pětině mangy a navíc se drží jen nejzákladnějšího děje a vynechává asi pět dalších důležitých postav a událostí, které se v oné první pětině staly.
Anime Angel Sanctuary má jen dva účely – neznalé uvést do dech beroucího, napínavého příběhu a přinutit je ke čtení mangy (což se mu daří víc než dokonale) a fanouškům mangy zase ukázat jejich hrdiny vybarvené, rozpohybované a mluvící, to je asi tak vše
I přes to všechno je tahle ukázka, která snad ani nemá právo nést jméno „Angel Sanctuary“, protože ze skutečného Angel Sanctuary neobsahuje ani desetinu, je však velmi líbivá. Pokud odstraníte předsudky mangy neznalého diváka, který si myslí, že „tohle je o ničem“ i předsudky mangy znalého diváka, který zase propadá zuřivosti, že „tahle story, očesaná jako borůvky na Sněžce, je urážkou cti Kaori Yuki“ (tady mě napadá srovnání: představte si, že byste narvali všechny díly Harryho Pottera do jediného hodinového filmu), je tato anime nadmíru půvabně zpracovaná. Stačí k tomu, abyste si Angel Sanctuary zamilovali. Abyste si oblíbili pohodového cholerika Setsunu, i když je nadržený na vlastní sestru. Abyste se začali zajímat o Setsunova kámoše Kiru, který je, abych to tak nejlíp popsala, padlý anděl, teoreticky ďábel a prakticky člověk (čtenáři knihy Dobrá Znamení mi jistě odpustí, ale tuhle frázi jsem si prostě nemohla odpustit ^_^). Aby vám přebíhal mráz po zádech při pohledu na Rocielovy slizkosti. Abyste zmírali zvědavostí, jak dopadne příběh sympatické bělovlasé Kurai, dědičky pekelného trůnu.

Angel Sanctuary vás prostě donutí si tu zatracenou mangu přečíst, a když na ni nestačí vaše znalosti angličtiny (přiznávám, že druhou takhle složitou a ukecanou mangu byste těžko hledali), aspoň si prohlížet obrázky a doufat, že se něco nového dozvíte jenom z nich. Za to díky. Za mírně zprzněný původní příběh už tolik neděkuju. Každopádně byste se měli podívat. Nejen proto, že je třeba si vytvořit vlastní názor, nejen proto, že znalost tohoto příběhu patří k základnímu vzdělání každého otaku, ale třeba jen proto, že je to prostě hezké.

Sakai Yuji bydlí v domku se svou maminkou, právě nastoupil na střední školu a vůbec je to úplně obyčejný japonský klučina. Tedy byl. Už není. Ale on to ještě neví. Pak se ale realita rozhodne přestat si s ním hrát na schovávanou a udeří na něj stejě tvrdně jako exekutor na neplatiče vodného a stočného. Stane se to během jedné mírumilovné cesty ze školy - svět kolem něj najednou dostane jiný nádech a všichni kromě Yujiho jakoby zamrznou v čase. A jako by tohle už samo o sobě nestačilo na týdenní pobyt v léčebně pro mentálně labilní spoluobčany, plně hrazený pojišťovnou, objeví se tu přerostlé mimi, vážící přibližně čtyři metráky, v doprovodu koule vytvořené z desítek lidských hlav a společně začnou požírat nebhybné obyvatelstvo. Hezká scéna to každopádně není, ale právě v okamžiku, kdy se má Yuji stát dalším chodem nenažraného děťátka, objeví se tu malá holka s ohnivými vlasy, rudýma očima a hlavně mečem, kterým si obě zrůdky jaksepatří naporcuje. Přece si nenecháme hlavního hrdinu zabít hned v prvním díle, ne? I když...

Svět se vrací do normálu. Lidé na ulici pokračují ve svých činnostech, jako by se nic nestalo. Ale ti, na kterých si ony dvě obludy pochutnávaly, mají v hrudích modré pochodně - včetně Yujiho. Yuji je samozřejmě zvídavý hoch a nechce nechat sebe ani nás diváky ošidit o vysvětlení. Jeho rudovlasá zachránkyně, které teď vlásky dlouhé až na paty hezky zčernaly, se zprvu k vysvětlování moc nemá, nicméně zbavit se Yujiho je asi stejně snadné jako přinutit partu bleach skákat přes švihadlo, a proto se chlapcovu vyjevenému pohledu rychle poddá. Věc se tedy má asi takhle: svět už dávno není, co býval. Byl překryt Guzou, jinou dimenzí, která má samozřejmě své vlastní obyvatele. Jsou to Guze no Tomogara /králové Guzy/ a tzv. Rinne, kteří těm prvně jmenovaným přisluhují, pochlebují, lížou paty, shánějí potravu a takové ty další běžné poddanské povinnosti. Jenže právě s tou potravu je to trošku problém. Guze no Tomagara se totiž neživí ničím jiným než lidskou existencí, přesně jak to mladý Sakai-kun viděl na vlastní oči. Samozřejmě, jak to bývá ve všech kulturách, ne všeichni Guze no Tomagara jsou nenažraní bastardi. Jsou tu i takoví, kteří si uvěomují, že rovnováha mezi oběma světy by se neměla porušovat, protože pak by všechno mohlo udělat jedno velké BUM a nebyla by ani země ani
Guza. O rovnováhu se stará cech žen-bojovnic zvaných Flame Haze. Ty s těmi "rozumnými" Guze no Tomogara uzavřely pakt a s jejich pomocí pak bojují s těmi, kteří by se jen krmili a krmili a na rovnováhu nehleděli.

A aby toho nebylo málo, jsou tu ještě věci, kterým se pracovně říká "Torch" neboli "Pochodeň". Jsou to ti, kteří mají po útoky Tomogarou v tělíčku modrou lampičku. Tyto bytosti jsou jen nahrážky za lidi, kteří při útoku zahynuli. Aby nevnikla panika, že najednou zničehonic zmizí desítky lidí, používají Flame Haze právě Torche, kteří pak mizí postupně a toho už si nikdo nevšime. Když Torch vyhoří, jeho existence jakoby neexistovala a nikdo se na něj nepamatuje - včetně jeho nebližších.

Náš hrdina je tedy Torch. Pamatujete, jak jsem říkala, že hlavního hrdinu nikdo v prvním díle zabíjet nebude? Přesně tak, on byl totiž mrtvý už dávno před začátkem příběhu. Jenže on to chlapec není obyčejný Torch. Je to Mistes, tedy Torch, který se dokáže pohybovat ve Fuzetsu (jiná dimenze, kde všichni ostatní lidé zamrznou a Flame Haze může v klidu bojovat s Tomogarou, aniž by ji nikdo rušil). Bohužel, či spíš bohudík, Yuji není ani obyčejný Mistes. Má v těle ukryt jakýsi poklad, který mi každou půlnoc znovu rozsvítí skomírající plamínek pochodně. Yuji má tedy před sebou jistou budoucnost, i když už je dávno mrtvý. Shana, dívka, která Yujiho zachránila, se rozhodně, že si ho trochu pohlídá (nakonec, poklad je poklad, ne?) a nalifruje se nejen do jeho baráku (mamku si brzo omotá kolem prstu), ale taky do jeho školy. Místo hustého atmosférického hororu, jak se zprvu zdálo, tu máme trochu ozvláštněnou romantickou komedii, ale zábava je to pořád.

Sledujeme Shanu, jak se učí žít v lidském světě, který vůbec nechápe a nezná a občas působí jako E.T. vypuštěný z léčebny pro choromyslné. Rozvíjí se její vztah s Tujím a zbytkem banky, která se kolem nich seskupí (tj. hlavně parta japonských puberťáků – spolužáků, jedna extra vyvinutá a v jednom kuse v lihu naložená Flame Haze a její speciálně perverzní Tomogara v podobě evangelické knihy, Marcosius… a časem ještě pár dalších ztracených existencí, jak to v anime bývá). I Yuji nakonec není takový ňouma, jak se zprvu zdál, jen co se trochu oťuká, už Shaně pomáhá proti Guze no Tomogara bojovat. A nic, samozřejmě, nebude zadarmo.

Shakugan no Shana, jedna z novinek loňského roku, je velice hezká, i když občas poněkud nevyvážená anime, ve které najdete přehršel úžasných věcí, ale i velkou spoustu chyb. Jednou z nich je právě ohromná atmosféričnost, která vás v prvním díle nabudí k očekávání úplně jiného stylu, než jaký se z toho nakonec vyvine. Prvních pár dílů se ještě jakž takž drží v rovině nabušeného depresivního hororu, to ale časem začne ustupovat právě romantické komedii a někde v polovině se zlomí docela a tam nás čekají epizody jako „PLAVECKÝ ZÁVOD“ nebo „SHANA, YUJI A POLIBEK“. Ne že by nebyly zábavné, to jsou velice, ale přece jen působí tak trochu mimo mísu. Naštěstí pak začíná atmosféra znovu houstnout, ale už nikdy nedosáhne takové obskurnosti a pokřivenosti, jak tomu bylo při prvním útoku Tomogary. Ano, možná to bude napínavější, ale už je tak sugestivní jako dřív.

Anime od prvopočátku působní dojmem, že se bude jednat o ucelenou story s jedním příběhem a jedním extra nechutným zabijákem, ale tohle domnění je mylné. Čeká nás více dějových kapitol a to je právě kámen úrazu. Ne kapitoly. Ti záporáci. Alespoň první dva, respektive tři. Že jsou extra nechutní, to je pravda. Bohužel ne tím žádaným, charismatickým způsobem, alespoň pro mě ne. Možná jsem si moc zvykla na týpky typu Aizen z Bleache nebo Vicious z Cowboye Bebopa, ke kterým člověk prostě musí cítit respekt. Co ale cítit k mírnému, něžnému až éterickému fetišistovi s bílými vlasy a v bílém obleku, který se v jednom kuse mazlí se svou oblíbenou mluvící panenkou, div že si ji nestrčí do kalhot, to vážně nevím.To už doktor Muraki z Yami no Matsuei, král všech anime slizáků, je proti tomuhle maníkovi hebký a příjemný na dotek jako svetr z prachové srsti malých koťátek. On se ale fetišista na první příčce anime slizošů udržel jen tak dlouho, dokud ho z ní neskopli ti dva, kteří nastoupili na jeho místo hned v druhé kapitole. Roztomilý páreček blonďatých sourozenců nadýchaných a růžových jako cukrová vata, mající vskutku blitíhodný rituál olizovat si navzájem drobečky nejen z naducaných tvářiček, ale i zoubků a dalších hlubin dutiny ústní, samozřejmě při produkci slin, za níž by se nemusel stydět ani mentálně retardovaný buldok mého souseda. Věřili byste, že existuje ještě vypatlanější klučina než Josua z Chrno Crusade? Ujišťuji vás, že bratříček Tomogara jej hravě strčí do kapsy. Osobně zastávám názor, že záporák může být perverzní a úchylný jak chce, ale přece jen musí mít jistou úroveň, což tahle banda rozhodně nemá. A já nemám ráda prvoplánovité oslintávače a panenkofily se stejným charismatem, jaký má vykuchaná ropucha. Ještě štěstí, že ti další už jsou o něco lepší.

A teď k těm veselejším věcem. Co je na seriálu opravdu úžasné, je vykreslení charakterů, zvlášť jak hlavní hrdinky Shany. Seznamujeme se s ní jako s chladnou a nepřístupnou bojovnicí, brzy však zjišťujeme, že je to ještě dítě, které nemá žádné zkušenosti se světem a všechno včetně mezilidských vztahů je pro ni španělská vesnice. Zároveň se proti své vůli zamilovává do Yujiho, je z nového citu celá zmatená a moc dobře chápe, že tenhle vztah nemůže fungovat, protože Yujiho pochodeň může každou chvíli dohořet. To vše jí ale nebrání přivlastňovat si chlapce pro sebe a podléhat zuřivým záchvatům kdykoliv se na obzoru objeví jiná dívka. Dobrou zprávu mám i pro notorické vyznavače milostných trojúhelníků, ten tady samozřejmě nemůže chybět!

Po technické stránce je seriál velmi hezky vyvedený. Postavy sice mají opravdu přehnané oči, žádný nos ani ústa a vlasy často dosahují až k patám, což v kombinaci s tajemnou atmosférou runových kouzel, podivných obrazců a plamenů působí poněkud zvláštně, nikoliv však špatně. Čas od času se sice objeví postava, která je vyloženě kýčovitá (Tomogara Shiro), ale to je možné odpustit.

To samé platí i pro hudbu. Navzdory celkem běžnému a neoriginálnímu openingu má seriál skutečně pěkný zvukový doprovod na způsob křesťanských chorálů, které půvabně dodávají celkové atmosféře ten správný, tajemně purpurový nádech. A první ending je přímo fantastický. Jsem zaměřená spíše na openingy a konečné znělky mě většinou nechávají chladnou, tady je tomu naopak.

Shakugan no Shana je zajímavé dílko. Ne tak docela romantická komedie, ne tak docela horor, má od všeho kousek, i když to časem trochu skřípe, každopádně je to pořád zábava. Dávám 70 %, což je vysoký nadprůměr, plus doporučení, že to opravdu stojí za to!