THIS STORY IS COMPETELY FICTIONAL. PART OF THIS STORY IS DIFFERENT FROM ACTUAL HISTORY. SO JUST SHUT UP AND WATCH.
Žili kdysi dva muži, bezcílně se toulali světem a zabíjeli lidi. A když se jednoho dne potkali v zapadlé čajovně, oba spatřili v tom druhém silného bojovníka, čili obrovskou příležitost, jak si znovu dokázat vlastní sílů. Než se ale stačili navzájem zabít, v domě vypukl požár a oba samurajové byli dopadeni a odsouzeni k smrti.
Žila také jedna dívka. Jmenovala se Fuu, pracovala v oné čajovně a ze všeho nejvíc toužil najít samuraje, který voní po slunečnicích. V těch dvou cizích bojovnících poznala svou příležitost a když potom čajovna vyhořela, nic ji už na místě nedrželo. Vyhledala tedy ty dva samuraje a uzavřela s nimi dohodu - dostane je z vězení a oni jí na oplátku pomohou najít slunečnicového samuraje. Svůj úkol splnila a oni - ač neradi, se s ní museli vydat na cestu.
Tak nám vznikla nesourodá partička, která spolu musí nějak vyjít a je to o to těžší, že každý je naprosto jiný. Je tu klidný a chladný samurai ronin Jin, který kdysi zabil svého mistra a od té doby putuje světem a něco hledá, aniž by sám věděl co. Dal by se charakterizovat jako zpomalený flegmoš (dokud ovšem nevytasí meč), chová se decentně a spořádaně, moc nemluví a nosí brýle, i když i bez nich vidí až moc dobře. Občas i on podnikne trapnou akci, ať už je to soutěž "kdo víc sní", baseballový turnaj nebo lovení mincí z řeky. Mezi jeho cíle patří zabít Mugena.
Dále je tu skrz naskrz prohnilý zločinec Mugen, klasický motherfucker, který nikdy nepohrne příležitostí někoho zavraždit. Pokud se ho zeptáte. co by o sobě řekl, odpoví vám, že "dělá špatné věci a má rád ženský s velkými prsy." Hrozně rád způsobuje lidem bolest, věří jen sobě a vlastní síle, je výbušný, drzý, sprostý a neumí číst ani psát. Má naprosto dokonalý styl boje a ze všeho nejvíc touží odkráglovat Jina.
A poslední ze skupiny je Fuu, odvážná, energická, ukecaná dívka a jediný důvod, proč se ti dva ještě nepovraždili. Hledá svého otce, samuraje, který voní jako slunečnice a právě k tomu potřebuje bodyguardy.
To je asi tak vše, co se dá říct k ději a teď se mohu vrhnout na ostatní důvody, proč Samurai champloo začít sledovat. Tím hlavní je asi neopakovatelná atmosféra, kterou je celý příběh prosycen. Autoři před námi vykreslují svět, kde obyčejný člověk nemá šanci přežít a žena neudělá dva kroky bez toho, aby ji čapla Yakuza a šoupla někam do bordelu. Je to svět, kde nevinní umírají první a často velmi krutými způsoby (záporáci naopak přežívají a s potěšením páchají další hnusárny), kde se nikdo (vč. hlavních hrdinů) neštítí podřezat bezbranného člověka škemrajícího o milost a kde v městkých stokách místo splašků teče krev. Nejcennější tekutinou se tady opravdu plýtvá ve velkém (a platí tu jedno pravidel anime, a sice že "každá postava má asi 30 litrů krve pod stálým vysokým tlakem), hrdinové jsou často ještě větší zločinci než záporáci a slovní spojení "morální zásady" nezaslechli ani ve snu. Celý příběh je laděn do nádherně temných barev, všechno je neuvěřitelně špinavé, prosycené pachem smrti a krve a zároveň jaksi veselé, komické a jásavé. Že si nedovedete představit, co může být srandovního na chlapovi, ze kterého do výšky pěti metrů stříká červená? Já už ano. Dalo by se říct, že je spousta temných anime, kde postavy upadají do záchvatů smutku a deprese z toho, v jakém hrozném světě to žijí. Jenže Samurai champloo je až tak zlý, že nikdo raději nemá na smutek čas a všichni se snaží prožít svůj život co nejveseleji, protože nikdy neví, ze kterého směru a hlavně ve který okamžik jim mezi tělem a rameny prosviští zlověstná katana.
A pak je tu hip hop. Pokud tady řeknu, že se jedná o moderní přiběh zasazen do kulis středověkého Japonska, pak se opravdu jedná o hodně moderní příběh. Aneb rapující a brejkující samuraj tady nepředstavuje problém, stejně jako graffiti na zdech pevnosti Edo a postavy, které snad styl chůze obšlehly z černošského ghetta. Já, jakožto pravá, z temnoty zrozená zastánkyně goth-metalu, musím říct, že celou hiphopovou kulturu považuju za projev absolutního zla. Jenže v tomto spojení vážně působí naprosto fantasticky a bez něj by celý příběh neměl ani poloviční atmosféru.
A konečně příběh. Celá série má příjemných 26 dílů. Nečekejte však žádný, pevně na sebe navazující děj, když neuvidíte jeden dva díly, vůbec to nebrání dalšímu sledování. Hrdinové prostě putují a prožívají různá dobrodržství, která však zřídka přesáhnou hranici jedné epizody. Všechny pak spojují dva prvky, a sice že v každém díle hrdinové umírají hladem, ale nikdy se jim nedostává dost peněz, aby si jídlo mohli koupit. Od toho se většinou odpichuje další děj. Ze začátku také v každé epizodě někdo unese Fuu, aby ji prodal dle potřeby buď do nevěstince nebo si ji nechá pro vlastní využití, ke cti však budiž připsáno, že narozdíl od většiny jiných seriálů (a to mluvím k tobě, InuYasho, Fushigi Yuugi a další, styďte se!), že než se v jejích dvou bodyguardech probudí svědomí a pocit odpovědnosti (pokud vůbec), dívka si obvykle pomůže sama. A autoři s těmi únosy díkybohu přestanou dřív, než to začne být otravné.
Samurai champloo by měla být historická anime, s nějakou historií si však autoři (díkybohu) hlavu nelámali. Však jak je znát z úvodního citátu a z jejich vlastních slov, zjistili si o dané době vše potřebné a nakonec se na to stejně vykašlali a udělali si, co chtěli. A to je dobře. Jinak bycho asi těžko viděli ty nejvtipnější epizody, ať už o bandě sprejerů nebo (moji nejoblíbenější), o baseballovém turnaji s týmem Amíků. A jak ve "skutečnosti" přišel Vincent van Gogh ke svým slunečnicím? Nechte se překvapit. ^_^
Co by se dalo říct závěrem? Ačkoliv jsem zoufale hledala něco záporného, všechna snaha byla marná. Animačně je série na vysoké úrovni, souboje berou dech, nehrdinští hrdinové jsou důvěryhodní a sympatičtí (a že přežijí, když metr od nich vybuchne muniční sklad, to se lehko odpustí) a příběh se svižným tempem ubírá k velkolepému finále, kde nás čeká samuraj vonící po slunečnicích. A že ve skutečnosti slunečnice nevoní? I na to musí Fuu teprve přijít.
0 komentářů:
Okomentovat